Hamlet

NE 16. 5. 18:00 Moravské divadlo

William Shakespeare
HAMLET
Divadlo Husa na provázku Brno

hudba, výběr hudby a režie Jan Mikulášek
překlad Zdeněk Urbánek
scéna, kostýmy Marek Cpin
dramaturgie Barbara Vrbová
premiéra 17. 1. 2009

osoby a obsazení
Hamlet Jiří Vyorálek
Ofelie Anežka Kubátová / Gabriela Štefanová
Claudius Pavel Zatloukal
Gertruda Ivana Hloužková
Polonius Vladimír Hauser
Laertes Robert Mikluš
Horacio Tomáš Sýkora
Rozencrantz Michal Dalecký
Guildernstern Jiří Hajdyla
herecká skupina Andrea Buršová, Michal Bumbálek, Anežka Kubátová / Gabriela Štefanová


„Hamleta beru jako civilní postavu, není to žádný intelektuální hrdina, který si umí se vším poradit.“


Elsinorské hradby a komnaty jsou nahrazeny důvěrně sevřeným interiérem měšťanského bytu, v němž se vedle tragédie dánského prince odehrávají neméně bolestná dramata jeho blízkých. Ti ze vstupního obrazu rodinného portrétu vystupují, aby pak v závěru byli umírajícím princem Hamletem tak trochu ironicky naaranžováni do obdobného obrazu mrtvých. Mezitím se však uspořádané a vypucované domácí prostředí – dýchající vzpomínkou na Hamletova otce – promění v apokalyptickou spoušť. Překocené židle, strhané obrazy a jejich pochroumané rámy, kusy oděvů a jiné předměty rozházené po jevišti evokují chaos a zvrácenost, které se skrývaly pod zdánlivě vyrovnanými slovy a uhlazeným zevnějškem osazenstva dvora.
(...)
Mikuláškovo pojetí Hamleta je pojetím odvážným. Režisérovo osobité vidění se bezmyšlenkovitě nesklání před Shakespearem, a už vůbec ne před dominujícím inscenačním územ. Mikulášek si hledá – a nutno zdůraznit že i nápaditě nachází – vlastní cestu k současnému dekódování složitého textu. Nezdráhá se klasickou tragédii zcizovat šlágry Karla Gotta, plyšovými delfíny, bublifuky či třeba paralelou s Addams Family. Lze však zřetelně cítit, že k zmíněným kacířským výstřelkům se neuchyluje prvoplánově v pochybné touze po originalitě, ale veden svou vizí je v rámci celku používá odůvodněně a důsledně.


Hamlet Jiřího Vyorálka není žádný snivý bolestínek, ale pořádně rozhněvaný mladý muž, který jako antická Elektra netouží po ničem jiném než po pomstě vraždy svého otce. Z Hamletových výbuchů hněvu jde strach, například když po jevišti plném hlíny neurvale smýká Ofélií, která se vůbec nemůže postavit na nohy, takže sebou jen zoufale bije o zem.
Mikuláškova inscenace je bohatá na detaily a „demytizační“ posuny: Ofélie tu není líbeznou dívčinou, ale spíše pubertálním spratkem, kterému je zjevně zatěžko komunikovat s dospělými. Její čisté nitro tu však v básnivé metafoře demonstruje sekvence, kdy hraje na housle smyčcem – lilií. (...) Provázkovský Hamlet je událostí divadelní sezony. Nejen v Brně.


Diváci, kteří čekají klasické scény, se jich dočkají, ale trochu jinak, než jsou zvyklí. Na Hamleta s lebkou v ruce zde nenarazíte. Být či nebýt si Hamlet odžije v klidu a tichu na lavičce s mečem v klíně. Zklamání? Určitě ne. Moderní provázkovský Hamlet se nedívá na dialogy jako na stěžejní osu děje, naopak je silný v atmosféře, která jej provází. Proto rozhodně stojí za zhlédnutí. Možná je také stravitelnější alternativou pro školou povinné, kteří klasiku z duše nenávidí, a může otevřít cestu k novým zážitkům těm, kteří jsou již přemírou Shakespeara unavení. Svěží provázkovský vítr může napnout plachty směrem k nepoznanému a to se vyplatí…



Režisér Jan Mikulášek používá snad ve všech svých inscenacích exkluzivní výtvarnou, zvukovou i hereckou formu, vesměs groteskní, a výraznou stylizaci, které důsledně po celé představení dodržuje a které jsou klíčem k interpretaci textu. Jeho provázkovský Hamlet je blízký Marthalerově či Kantorově přístupu.
Mikulášek přesouvá dění do jakéhosi odešlého bezčasí dávno zašlé doby třicátých či čtyřicátých let minulého století. Možná jde dokonce o jejich temný odlesk do let padesátých a šedesátých, soudě tak podle modrého kostýmku Ofélie (Gabriela Štefanová, výprava Marek Cpin), proto je možná na jevišti zrnící televizní přístroj (škoda, že z něj nemluví a na obrazovce se neobjevuje duch Hamletova otce). V každém případě jsou postavy lapeny v umřelé třídě potápějícího se Titaniku evropského měšťanství a politiky zhruba první poloviny 20. století. Jejich jednání jako by vyvstává z této minulosti. Všichni jsou dávno neexistující – mrtvé postavy, jež pouze pro tuto chvíli před divákem ožívají a s jistou dávkou vnitřního šílenství, groteskně, prkenně či jinak přehnaně znovu a znovu opakují své životní party a traumata.
Mikulášek je důsledný. Na jevišti není žádný živý prvek. Scéna je zašlá, nábytek poničený, rám obrazu prázdný, lustr ani lampičky nesvítí. Když se má objevit voda, sype se ze skleniček hlína evokující pohřeb či hrob. Jediný, kdo se tomuto pojetí vymyká, je Hamlet (Jiří Vyorálek). Je to floutek, který mluví na „půl huby“. Anarchista, provokatér, beatník. Prokletý básník, vlastním, temným osudem otrávený intelektuál donucený plnit roli moralisty a kata, ač je mu to z duše protivné. Mluví, protože ví, bodne a zabije, protože musí. Je to silná, výtvarně působivá inscenace s precizně stylizovanými hereckými projevy a excelentním Jiřím Vyorálkem. Jeho Hamlet je světem
a svým intelektem a nadáním otrávený, chladný, depresivní, sebedestruktivní maniak. Je to kultovní postava z rodu temných rockerů, básníků 20. století.


Známý příběh je tak – nejen civilními kostýmy, věcnými nebo naopak ironicko-patetickými intonacemi a gesty herců, jejich fotografickými skupinkami, obrazovkou na scéně a podobně – důsledně přeložen do současnosti. A to nikoli do současnosti „velkého světa“, ale do současnosti rozpadajících se rodinných vztahů (...) Nejvlastnějším médiem Mikuláškova Hamleta není toliko střízlivě věcný, depoetizující Urbánkův překlad, ale především divadelní jazyk.


Celé představení je mozaikou nesourodých situací a promluv, vnějškových ozvláštnění Shakespearova textu, ze kterého režisér vyškrtal vše, co je nad rámec rodinného příběhu (Fortinbrasem počínaje a hrobníky konče).
Jan Mikulášek totiž neměl ambice skrze Hamleta či nad Hamletem cokoli říci. Jen si hraje s jevištním tvarem, se žánrem, s hereckou stylizací. Výsledkem je prázdně formalistní představení – ostatně takové podle mě ale byly už jeho slavné ostravské inscenace Tří sester či Evžena Oněgina.


Jan Mikulášek (1978) se po nedokončených studiích režie na JAMU stal uměleckým šéfem brněnského divadla pro děti Polárka, ze kterého během tří let vytvořil progresivní scénu. V letech 2005–2007 působil jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče. Realizoval zde řadu výjimečných titulů – 2005: Story (Crimp), 2006: Tři sestry (Čechov), Zběsilost v srdci (Lynch), 2007: Čtyři vraždy stačí, drahoušku. S Divadlem Petra Bezruče pravidelně spolupracuje jako hostující režisér – 2007: Evžen Oněgin (Puškin), 2008: Noc bláznů (Nowra), 2009: 1984 (Orwell), Divoká kachna (Ibsen).
Pravidelně také spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským – 2003: Caligula (Camus), 2004: Herkules a Augiášův chlév (Dürrenmatt), 2005: Královna Margot (Dumas), 2006: Sladký život (Fellini), 2007: Fantom Morrisvillu, 2008: Heda Gablerová (Ibsen), 2009: Král Oidipus (Sofokles) – a s dalšími moravskými scénami: Národní divadlo v Brně – 2004: Past na myši (Christie), 2007: Krvavá svatba (Lorca), 2010: Elementární částice (Houellebecq), Městské divadlo Zlín – 2008: Chaplin ve světlech moderní doby, Divadlo Husa na provázku – 2009: Hamlet (Shakespeare) aj.
Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou i diváky. Ve svém režijním rukopisu nezapře inspiraci světem filmu a filmovým jazykem. Vedle režie se Jan Mikulášek věnuje skládání scénické hudby, vytvořil hudbu k více než dvaceti inscenacím. Již od studií spolupracoval se scénografem Markem Cpinem, se kterým tvoří jedinečné tvůrčí spojenectví. V roce 2008 byla v rámci Divadelní Flory uvedena jeho adaptace Puškinova Evžena Oněgina a v roce 2009 přepis románu 1984 George Orwella (oba tituly Divadlo Petra Bezruče Ostrava).