Prečo si sa rozhodol práve pre Južnú Kóreu a aké kritéria si pri výbere konkrétnych titulov nastolil?
V průběhu posledních tří let jsem měl mnohem častěji možnost vidět současný tanec z Asie a postupně ve mně sílilo přesvědčení, že představení umělců z tohoto kontinentu je krokem, který by mohl náš festivalový divák ocenit. Následně jsem opakovaně navštívil reprezentativní korejské festivaly a pustil se do výběru produkcí. Tanec má v Jižní Koreji tradičně velice silnou pozici. V rámci naší dramaturgie jsme se zaměřili na tvůrce, kteří reprezentují současný tanec na hraně s performancí i s prvky divadelnosti a kteří patří k předním představitelům korejské scény v rámci inovativnosti i mezinárodního renomé.

 

V čom sa teda líši kórejská scéna od tej európskej, alebo ešte špecifickejšie – od tej českej?
Pokud hovoříme o scéně ryze současného tance, stále v něm můžeme sledovat vliv tradičního korejského tance, ale také je zde zřejmá potřeba vymezit se vůči společenskému konzervatismu. Myslím, že je to v takto národnostně homogenní společnosti přirozené. Korejští tanečníci disponují špičkovou technikou a jejich těla jsou opravdu skvěle trénovaná. Velký rozdíl proti české taneční scéně je jednoznačně ve výběru témat i způsobu, jakým je performeři komunikují. Myslím si, že čeští tanečníci jsou „otevřenější“, jdou na scénu se svým osobním příběhem, zatímco u Korejců často vnímám určitý ostych a skrývání vlastní osobnosti za pohyb a choreografii. Na druhou stranu jsem měl možnost vidět i řadu produkcí, které byly provokativní, společensky angažované a nebály se například feministických apelů.

Hovoríš o rozdielnych tvorivých prístupoch, keď sa pozrieme na témy vybraných diel, čím sú špecifické?
Stejně jako tvůrčí přístupy jednotlivých umělců je široká i paleta témat. V inscenaci A Silver Knife sledujeme dílo, které se velice odvážně vymezuje vůči prvkům tradicionalismu v současné korejské společnosti. Formace Choi x Kang reflektuje současnou vizuální kulturu a způsob, jakým dnes člověk vnímá obrazy. V představeních choreografa Kim Sung-hoona a skupiny LEE.K se zase dostaneme blíže k nitru člověka a vztahu ke druhému.

Príde mi zaujímavé, že pravidelne organizujete aj pohybové a tanečné workshopy s vybranými umelcami – tento rok to bude s Lee Kyung-eunem a Ji Kyung-minem. V čom ty osobne vidíš ich zmysel?

Workshopy v rámci taneční dramaturgie mají velký význam, neboť jsou příležitostí, jak se konfrontovat s úvahami a choreografickými přístupy umělců doslova na vlastním těle. Považuji to za nesmírně důležité, protože tanec i současné umění obecně je nesmírně progresivní, nutí nás k novým způsobům uchopování i reflexe. Na workshopech i v diskuzích s tvůrci se dostáváme blíže do jejich vnitřního světa a učíme se jim rozumět. V neposlední řadě samozřejmě získáváme nové dovednosti a inspiraci, což platí pro lidi pohybem nepolíbené i pro profesionály.

Tanečno-performatívna línia má v rámci festivalu celkom autonómne postavenie a nie vždy sa prelína aj s hlavným mottom. Podobne je to i tento rok, aké iné motto či lajtmotív by si zvolil na jej zastrešenie (teda okrem pomenovania Fokus Korea)?
Možná to bude znít trochu jako klišé, ale podobně jako v roce 2016, v případě prezentace nizozemské scény, je to především diverzita. Nikoliv ovšem diverzita kulturní, ale spíš stylová – různost myšlenkových přístupů a tanečních technik. Sledovat budeme totiž rozptyl od tanečního divadla, performance až k využití moderních technologií v tanci.