DIVADELNÍ FLORA
Menu

19/5/2019

Divadlo je tak svobodný svět, že nejde jinak, než si ho užít

ROZHOVOR 

Pustina zahájila sériu inscenácií, na ktorých tvorbe sa podieľala aj tvár tohtoročného festivalu Lucia Trmíková. Inscenácia rovnomerne prepája hudbu, filozofický text a výtvarný vizuál. Vznikla v spolupráci umeleckých zoskupení Jedl a 420People.


Nejde o prvú spoluprácu zoskupení Jedl a 420People, ako došlo k tomuto prepojeniu a prečo ste sa rozhodli o opätovnú spoločnú tvorbu?

Lucie Trmíková: Začalo to Danteho Peklem, pak jsme loni dělali Orfea. K prvotnímu propojení došlo přes Davida Prachaře, který dělal se 420PEOPLE inscenaci Máj a začal tak spolupracovat s Vaškem Kunešem. Na to proč opět, je snadná odpověď: protože se nám spolu dobře pracuje.

Pri tvorbe ste sa inšpirovali viacerými textami – Eliotovou Pustatinou, Štyrmi kvartetami alebo starozákonnou knihou Kazateľ. Ako presne vznikal výsledný tvar scenáru inscenácie?

Lucie Trmíková: Od začátku mi bylo jasné, že chci udělat průnik Eliotovým dílem. I když se Eliot objevil už v mnoha inscenacích Honzy Nebeského, vždy to byla jenom malá ochutnávka. Dalo by se to zevšeobecnit na celý náš tvůrčí proces. Máme autora, který nás fascinuje, proplétá se inscenacemi, ale je to jen jeden verš nebo věta. Potom nazraje čas, kdy už víme, že chceme toho autora zpracovat jako celek. Co mě napadlo jako první je, že to chci do dvou hlasů. Udělali jsme z toho dialog pro muže a ženu, čímž už vzniknul určitý dramatický tvar. Pak jsem šla do větší šířky a hledala další texty, které mě oslovovaly a zároveň souvisely s Eliotovou tvorbou. Texty, které vypráví o tomtéž, ale jsou zpracované jiným jazykem.
Filip Staněk: Při tomhle textu každým novým vzhlédnutím objevíte novou vrstvu. Vznikl po první světové válce a ptá se, jaký je duchovní stav člověka v tomto století. Na scéně vytváříme symboly, které si každý interpretuje sám na základě své vlastní zkušenosti. V tomhle díle se nedá pojmenovat jenom jedno téma.

Ako by ste opísali spoluprácu s režisérom Janom Nebeským – či už z hľadiska výtvarného konceptu, alebo hudobnej interpretácie?

Petra Vlachynská: Na začátku procesu tvoření výtvarné koncepce přečtu většinou text mnohokrát, pak si udělám delší pauzu a čekám, co to se mnou udělá. Pan Nebeský je obrovská inspirace, protože dává svým spolupracovníkům důvěru. Potkáváme se v nějaké energii. Nikdy jsem od něho neslyšela požadavek, že by chtěl něco přesně. Můžu se při něm umělecky definovat a vyvíjet, protože v momentě, kdy se vytvoří limity, je to už nanic. Divadlo je tak svobodný svět, že nejde jinak, než si ho užít. Pro mě je tenhle typ spolupráce jedinou cestou dál. Náš společný záměr není hledat dokonalý tvar, ale právě ta tvůrčí cesta.
Jan Mikušek: Když jsem poprvé viděl představení Jana Nebeského, vůbec jsem se v tom nevyznal. Až poté, kdy jsem jich zhlédnul víc, zjistil jsem, že pracuje jako malé dítě. Jsou to strašně hravé věci. Sklenička může být letadlo a špageta se může stát svátostí. Cokoliv může být čímkoliv. V tomto směru je to těžké pro porozumění, ale zároveň úžasně svobodné. Můžete měnit své vnímaní věcí, které máte k dispozici, ať už je to hudba, text nebo rekvizity. Dávat jim jiný význam a smysl podle našeho momentálního vnímaní nebo třeba v reakci na to co dělají ostatní. V hloubce našeho vzájemného pochopení se ten tvar neustále proměňuje.

Pracujete s veľmi špecifickými kostýmami, ktoré sú z veľmi neelastických látok. Akým spôsobom ovplyvňuje táto výtvarná stránka tanec a pohyb na scéne?

Filip Staněk: Tyhle kostýmy jsou pro pohyb velice náročné, ale vizuálně mě to hrozně oslovuje. Je to vlastně svářečský oděv. Jsou na něm různé spony, které se vám, když sebou třískáte o zem, pak zařezávají do kůže, a ještě vás škrtí kožené popruhy. Pohybuje se mi v tom vlastně celkem špatně, ale věřím, že to taky dotváří celek. Například, že ten pohyb chce být svobodný, ale přitom vás svazuje. Když se svlékneme, tak to je taky zážitek. Můžeme to vnímat jako metaforu, člověk se odhaluje nejen psychicky ale i fyzicky. Je to pro mě zajímavý zážitek, který se pak odráží i v mé interpretaci. Je zážitek tam být, protože nejde jen o čistý pohyb nebo herectví ale o skutečné akce. To jsou věci, které si jen tak na jevišti nezkusíte a mě to hrozně baví. Doopravdy si uvaříte vajíčka nebo sežerete špagety. Můžete si dovolit popustit uzdu nějakému dekadentnímu démonovi uvnitř vás. Nevím jak divácky, ale interpretačně je to zážitek.
 
Tvůrčí tandem Lucie Trmíková a Jan Nebeský, doplněný o Davida Prachaře společně založili v roce 2011 Divadelní spolek Jedl. Na divadelní prkna přináší svébytné autorské výpovědi, jimž je vlastní prolínání uměleckých druhů i žánrů. Ke stálým spolupracovníkům této divadelní „svaté trojice“ patří hudebník Martin Dohnal, kontratenorista Jan Mikušek či výtvarnice Petra Vlachynská.
 
Soubor současného tance 420PEOPLE založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Se spolkem Jedl spolupracovali na inscenacích Peklo – Dantovské variace (na Divadelní Floře 2015) a Orfeus. Součástí souboru je i tanečník Filip Staněk.

 

Rozhovor pro páté vydání festivalového zpravodaje připravila Diana Pavlačková.