Znamená to pro mě hodně. Je to pocta, mám z toho radost a ten vizuál se mi hrozně líbí. I když je zvláštní vidět se na velkých plakátech všude po městě. Můj vztah k Divadelní Floře je dlouholetý. Začali jsme sem jezdit už v době, kdy jsme dělali s Davidem Prachařem a Honzou Nebeským pod hlavičkou DAMÚZY, což už je mnoho let zpátky. To, že tentokrát má Divadelní spolek Jedl v programu tak velké zastoupení, je pro mě velká radost. Rok 2018 byl pro nás zlomový, protože jsme na rozdíl od předešlých let vytvořili tři inscenace. Jsme rádi, že dvě z nich můžeme prezentovat tady.

Ako vnímate Divadelní Floru v kontexte českých divadelných festivalov?

Poprvé zažívám luxus, že jsem na festivalu mnoho dnů. Nemusím jezdit do Prahy a řešit tisíc jiných věcí. Můžu se chodit dívat na kolegy, na filmy, být v klidu a procházet se po úžasném městě. Setkávám se s přáteli, které znám z Prahy, ale s nimiž nemáme čas se sejít. Flora je pro mě čas vytržený z běžného života a v tom je pro mě naprosto vzácná.

Tento rok na festivale prezentujete tvorbu Divadelního spolku Jedl. Aké boli jeho počiatky a v akom štádiu funguje dnes?

Celé to vzniklo v prosinci 1991, když jsme se s Honzou Nebeským a Davidem Prachařem poprvé pracovně setkali v Činoherním klubu v Praze při inscenaci Orestes. To byl začátek naší spolupráce, která pak měla různé podoby. Nejdříve to bylo angažmá v Divadle Komedie, později jsme začali dělat projekty pod hlavičkou DAMÚZY v prostoru NoD, až jsme se roku 2011 stali spolkem. Naše vize byla tvořit společně, být při práci šťastný a absolutně svobodný. Mohli jsme začít žádat si o granty na vlastní projekty. Vloni jsme požádali o grant na celoroční činnost, což se zúročilo ve sklizni, která je docela hojná.

Čo pre vás konkrétne znamená tvorivá sloboda?

Znamená pro mně dvě základní věci. První spočívá v tom, že mám absolutní svobodu v rozhodování, čemu se budu věnovat. V součinnosti s Honzou a Davidem rozhoduju o tom, o jakých tématech bude naše divadlo pojednávat. To je hlavní rozdíl mezi prací v angažmá a námi. Je to pro mě velice důležité. Druhý zásadní význam svobody v naší tvorbě je způsob naší komunikace a práce na inscenacích. Fungujeme na základě naprosté vzájemné úcty a otevřenosti. Nejsou mezi námi žádné limity, strachy, zábrany. Je to radostná tvorba. To je pro mě zásadní.

V programe festivalu figurujú tri rôzne inscenácie Divadelního spolku Jedl. Dve z nich vychádzajú z básnických textov, pritom sú dosť rozdielne. Oproti opulentnej Pustine je tu komorný, intímny Reynek a trojicu dopĺňajú Soukromé rozhovory, ktoré vznikli na základe viacerých Bergmanových diel. Ako vnímate jednotlivé inscenácie a ich rozdielnosti?

Srovnávat se dají Pustina a Soukromé rozhovory. Každá z nich je však na opačném konci spektra toho, co nás baví. Co se týče Pustiny, líbí se mi to slovo opulentní. Já mám pro to slova jako široká, bezbřehá, abstraktní a velmi vizuální. Soukromé rozhovory jsou absolutním opakem. Z této šíře se to zužuje do malinkého paprsku, jako byste se mikroskopem dívala do duše a psychiky dvou lidí. Je to však neméně zábavné a dramatické. Baví mě, jak jsou ty inscenace kontrastní.

Prečo Reynek stojí tak trochu mimo? Čím sa odlišuje?

Reynek není inscenace, je to scénická meditace pomocí poezie a hudby. Diváka nechceme bavit a nabízet mu opulentní hostinu. Pro mě je to spíš koncert, při kterém nepotřebujete žádné další scénické podněty, abyste mohli prožívat to, co se děje na jevišti. Může být vznesena námitka, že se takový koncert dá poslouchat z rádia. Přítomnost živých bytostí, skrze které slova a hudba plyne, je ale podle mě vždycky lepší a hodnotnější. V Reynkovi nenabízíme interpretaci. Vůbec se tam nechceme sebeprezentovat. Aby vystoupil Reynek a hudba, dáváme k dispozici sebe. Je to, jako když sedíte na lavičce, díváte se na nebe a vane jemný vítr, který vás hladí po kůži. Nemáte zapotřebí to interpretovat, chcete jenom být, protože je to krásné. Zároveň cítíte, že za tím jsou další věci tak obrovské, že vám dokážou otevřít srdce. Tohle dílo je pro mě velmi osobní. Vedle Čepa je Reynek druhý zásadní autor pro můj život.

Pustina je mnohovrstevnaté dielo. Sú to akési potulky mysľou po Eliotových textoch, založené na asociatívnosti. Pre niektorých divákov tak môže byť ťažké sa na túto inscenáciu „napojiť“. Existuje niečo – základný pocit alebo idea – čo by ste chceli aby si divák z inscenácie odniesol?

Respektuju individualitu každého, kdo se na naše věci přijde podívat. Jsem si vědoma toho, že ta samá věc v různých lidech vzbuzuje úplně odlišné pocity a stavy. Hlavní téma v Pustině je poušť a vyprahlost. Byla bych šťastná, kdyby se divák do té pouště pustil, uvědomil si, že to je úděl člověka, a skrze ni dosáhl katarze. To aby zjistil, že za pouští je mnoho světů, které jsou plné naděje. Nejvíc by mě potěšilo, kdyby člověk z představení odcházel s pocitem, že se nemusí bát. Ani své bezmoci, ani samoty.

Vaša tvorba často vychádza z básní. Má podľa vás poézia vo vzťahu k divadlu nejakú pridanú hodnotu, napríklad v porovnaní s drámou?

Básnické texty si nevybíráme kvůli žánru. Zpracováváme je proto, že v nich cítíme dramatický potenciál a silné téma. Je mi jedno, jestli je to poezie, dramatický text nebo sen. Musí tam být důvod, proč chci básníkova témata rozvíjet dál a nenechat je jenom v písemné podobě. Musí mě na tom něco zaujmout a pak pevně věřím, že to zaujme i diváky.

Jedným zo zakladajúcich členov Jedl a súčasne režisérom všetkých jeho inscenácií je režisér Jan Nebeský. Ako sa vám s ním spolupracuje, aj vzhľadom na fakt, že už vyše 20 rokov je i vaším životným partnerom?

Naše souznění po osobní i profesní stránce vnímám jako velký dar. Tyto roviny se prolínají a párkrát se stalo, že když jsme byli v krizi v osobní rovině, pomohla nám společná tvorba. Znovu a znovu si uvědomuji, jakého člověka jsem si zvolila. Když můžete mít vedle sebe někoho, koho si nikdy nepřestanete vážit, je to velká věc. Myslím, že ztráta vzájemné úcty je nejčastější příčinou toho, proč spolu lidé nevydrží žít dlouhodobě. Společná práce, v rámci které jsme ze sebe pořád nanovo nadšení, náš vztah neustále živí. Nemluvím o vzhlížení nebo o zbožňování, ale o obyčejné úctě.

Vzácně jsme se sešli i v tom, že se nás obou dotýkají ty samé věci. Jsem z rodiny, kde na duševní rozvoj moc nebyl kladen důraz. Všechno to, co je pro mě v životě podstatné, jsem našla s Honzou. Všechny autory, které zpracováváme, mi ukázal on někde na začátku našeho vztahu. Chtěl mi otevřít svůj svět a já jsem s radostí zjistila, že to je i můj svět. Od té doby se to krásně prolíná. Samozřejmě neříkám, že je to vždycky lehké. Každý dlouhodobý vztah se vlní. Pořád mě fascinuje, jak si rozumíme v tom, co chceme sdělit a o čem má smysl mluvit. Honza je zároveň člověk, který vám nikdy neřekne, co máte na jevišti udělat. Nestaví se do role, že ví víc než vy. Je to režisér, kterého zajímáte vy jako člověk. Ptá se: „Kdo jsi? Co se skrze tebe můžeme dozvědět?“.

V rámci českej divadelnej scény ste výrazná ženská osobnosť. Tvoríte v spojení s vaším manželom a v inscenácii Pustina ste navyše na scéne obklopená čisto mužským kolektívom. Aké je podľa vás postavenie ženy v súčasnom českom divadle?

Nikdy jsem se jako žena v divadle necítila být utlačovaná nebo využívaná. Měla jsem pocit, že to, co můžu divadlu, kolegům, nebo inscenacím dát svou ženskou energií, je výjimečné a vzácné. Také jsem přesvědčená, že když si sama sebe vážím a vyzařuji to, bude se podle toho ke mně chovat i okolí. Nikdy jsem nezažila situaci, v níž bych se cítila být slabší než muži. Zásadní je pro mě propojování těchto dvou elementů. Nebavilo by mě dělat divadlo jenom se ženami, nebo naopak, kdyby dělali divadlo jen muži. Myslím, že tyto světy se mají navzájem doplňovat.

Máte za sebou úspešnú sezónu, v ktorej ste odpremiérovali tri nové tituly. Čo plánuje Divadelní spolek Jedl do budúcnosti?

Letos budeme mít dvě premiéry. V pražském prostoru DUP 39 by měla na základě dramatizace Georgese Bernanose vzniknout inscenace Zlý sen. Je zajímavé, že texty tohoto autora překládal ve dvacátých letech minulého století právě Bohuslav Reynek. Bude to založené na více Bernanosových románech a novelách, tak jak to ostatně dělám často. Strašně se těším, že to budeme zkoušet spolu s kolegou Sašou Rašilovem. Výrazný podíl na inscenaci bude mít i Martin Dohnal.
Pro DOX připravujeme inscenaci inspirovanou Beckettem a jeho vnímáním toho, co je divadlo, co je slovo a herecké gesto. Zkoumáme, kam až se dá zajít v oproštění se od všech výrazových prostředků, které máme k dispozici. To mě na jeho hrách zajímá.

 

Bergmanovy filmy jsem poprvé viděla, když mi bylo dvacet. Některé záběry z nich ve mně i po těch třiceti letech žijí a velmi výrazně ovlivnili moji tvorbu a vůbec pohlížení na to, co můžu – jako herečka nebo scénáristka. Díky Bergmanovi jsem si uvědomila řadu možností, jak tvořit. Zajímavé je, že když jsem některý film viděla poprvé, myslela jsem si, že přesně vím, o čem je a co jsem si z něho vzala. Pak jsem ho viděla o patnáct let později a měla jsem pocit, že vidím úplně jiný film. Najednou pro mě bylo důležité něco úplně jiného než před lety. Jeho díla vás v různých fázích života oslovují rozličnými aspekty. V tom spočívá živost jeho děl.

 

Rozhovor pro jedenácté vydání festivalového zpravodaje připravila Barbora Forkovičová.