DIVADELNÍ FLORA
Menu

9/5/2022

„Malí a velcí diktátoři tu byli a budou vždycky.“

ROZHOVOR

25. Divadelní Floru otevře hostování Schauspiel Köln s neuvěřitelným příběhem Stefka Hanushevského, člena ansámblu kolínské činohry, který se stal i tváří festivalového spotu. Právě z reálných událostí z jeho života – se špetkou fantazie a příměsí motivů z Chaplinova protifašistického filmu – vychází inscenace Stefko Hanushevsky představuje Diktátora. Na produkci se podílela i naše dramaturgyně Dominika Široká, která se Stefkem hovořila nejen o turistických zájezdech po Praze, lásce k stand-upu a filmům Charlieho Chaplina, ale i o tom, jak vnímá inscenaci od začátku invaze ruských vojsk na Ukrajině.

V inscenácii Stefko Hanushevsky predstavuje Diktátora sa vraciaš k jednej špeciálnej kapitole tvojho života: pred nástupom na hereckú školu si pracoval ako turistický sprievodca. Čo pre teba toto obdobie znamená?
Byla to velmi vzrušující a intenzivní doba a dodnes je to studnice skvělých příhod, které velmi rád vyprávím. Když jako mladý muž provázíš turisty ze Spojených států po celé Evropě a trávíš s nimi 24 hodin denně, nevyhnutelně potkáš mnoho zajímavých lidí a přihodí se ti nejrůznější věci. Navíc jsem vydělával slušné peníze – lepší, než jaké jsem dostával na začátku herecké kariéry.

Sprevádzal si dokonca aj v Českej republike, nemám právdu?
Ano, v nabídce jsme měli i zájezd do Prahy! (úsměv) Během mého prvního zájezdu do Prahy – to jsem se pouze zaučoval od jedné zkušené průvodkyně – jsme měli přenocovat v jakési novostavbě hotelu na pražském předměstí. Nikdo netušil, kde se hotel přesně nachází a mezitím jsme už nabrali dvou-tříhodinové zpoždění. Internet ještě neexistoval a neuměli jsme česky, abychom se mohli zeptat na cestu. I zkušená průvodkyně spolu s řidičem začali propadat panice… To byla první důležitá lekce: za každé situace se usmívat a tvářit se, jako bys měl všechno pod kontrolou!

Čo je ťažšie: herectvo, alebo tour guiding?
Tour guiding! V dnešní době musíš vědět o hodně víc faktů než dřív. (smích) Kdysi si lidé nemohli informace okamžitě ověřit prostřednictvím smartphonů. Tehdy to byli hlavně místní průvodci (tzv. city guides), kteří provázeli městy jako Praha nebo Vídeň a kteří byli opravdovými experty. My ostatní jsme se mnohokrát jen přetvařovali, a když jsme neznali odpověď na nějakou otázku, tak jsme si ji jednoduše vymysleli – například jméno hradu na kraji cesty i skvělou historku, která se k němu váže… Konec konců, nebyl jsem jenom průvodce, ale také bavič či entertainer, který lidem vyprávěl příběhy. K divadlu to nebylo příliš daleko.

Rozprávanie príhod hrá aj v divadelnej práci veľkú rolu. Obzvlášť na začiatku skúškového procesu, keď ešte všetci sedia za jedným veľkým stolom, sa zvykne rozprávať jedna príhoda za druhou. Čo myslíš, čím to je?
Všechno jsou to mikropříběhy a jako herec chceš v první řadě odvyprávět dobrý příběh. Vyprávění příhod je umění, které musíš dlouho trénovat. I krátký příběh v sobě umí obsáhnout celý vesmír, byť je složený jen z několika vět. V tom je jeho kouzlo! Povídat příhodu je potom jako malá etuda ve vyprávění – jako rychlý hrnek kávy.

Počas jedného predstavenia Stefko Hanushevsky predstavuje Diktátora rozpovieš nespočetné množstvo takýchto minipríbehov… 
Ano. Co je na tom lákavé, je fakt, že skládáš kousky ze svého života jako puzzle, které postupně vytváří celistvější obraz. Na konci je ale těžké rozpoznat, zda to, co diváci viděli, byl „skutečný“ Stefko, fikce nebo Charlie Chaplin. Možná to ale není vůbec podstatné. U zábavné „historky“ přeci nezáleží na tom, jestli je pravdivá, nebo ne. Některé příhody, které vyprávím, se například staly mé kolegyni-průvodkyni, ale vyprávěl jsem je už tolikrát, že jsem ji z nich jednoho dne úplně vynechal a vytvořil z nich svůj vlastní příběh.

Inscenácia je nielen oslavou rozprávania príbehov, ale aj herectva. Sledujeme tvoju cestu za hereckým snom, zároveň ťa vidíme na veľkom javisku ako herca vo vrcholnej kondícii. Vedel by si povedať, čo pre teba hranie znamená a čo je to za pocit?
Hraní je v nejlepším případě stav, kdy překonáváš sám sebe. Už během improvizací na zkoušce mi někdy přestává fungovat vnitřní cenzura a jsem rychlejší než vlastní mozek. To je jistá forma svobody a ryzí pocit bytí v přítomném okamžiku. Občas se pokouším meditovat nebo trávím čas se svými dětmi. Ve skutečnosti jsou ale nejintenzivnější chvíle, když stojíš na jevišti, hraješ a navážeš pouto s diváky, kteří vycítí, že jsi v tom momentě maximálně autentický. Neuvěřitelně to nabíjí energií.

Inscenácia v niektorých momentoch pripomína stand-up vystúpenie. Je to žáner, ktorý ťa zaujíma, ktorý sleduješ?
Ano, stand-up mám rád a musím se přiznat, že mě mimořádně fascinuje obzvlášť jeho technický aspekt. Jak funguje dobrý vtip? Jak ho načasovat? Jak probíhá interakce s publikem? Jak si získáš diváky a jak je naviguješ v příběhu? To všechno dělá člověk sám, jen s použitím nejjednodušších jevištních prostředků. Moc rád také poslouchám podcasty stand-up komiků, čtu knihy o tom, jak vystavět vtip, a analyzuji, jak s ním komici pracují. Prakticky odjakživa jsem byl velkým fanouškem Jona Stewarta – bývalého moderátora The Late Show. Skvělá je i satirická hudba Flight of the Conchords.
Ale vyrůstal jsem na kabaretu rakouského komika Josefa Hadera! Jeho program jsem znal od začátku do konce nazpaměť. S kamarády jsme si kdysi navzájem předváděli Haderův program během cesty ve školním autobuse z vesnice na městské gymnázium. Bylo to pro nás jako sport! Co mě už tehdy na Haderovi fascinovalo, byla jeho schopnost v jedné větě rozesmát lidi tak, že padali ze židlí a vzápětí jim zamrzl úsměv na rtech. Jako střihem bylo všechno nesmírně smutné a člověk se ptal sebe samého: co se tu právě stalo?! Jak se dotknout pravdy o povaze společnosti prostřednictvím smíchu, je otázka, která mě vždycky zajímala.

Aké to bolo, priblížiť sa v Stefko Hanushevsky predstavuje Diktátora najväčšiemu komikovi nemého filmu, Charliemu Chaplinovi? Mal si strach?
Věděl jsem, že jediný způsob, jak se mu přiblížit, je otevřená „hommage“ – pocta Charliemu Chaplinovi. Vyrůstal jsem na vesnici a do své dospělosti jsem moc necestoval. Doma jsme ale měli neuvěřitelnou sbírku VHS kazet a filmy byly mým „oknem do velkého světa“. Celou sbírku jsem viděl snad desetkrát! Sledoval jsem ohromné množství komedií, krom jiného právě němé filmy a snímky Charlieho Chaplina, které jsem jako dítě miloval. Některá Chaplinova slavná čísla jsem si potom doma zkoušel. V určitém období jsem dokázal celkem dobře zopakovat tanec s houskami ze Zlatého opojení, ale některá čísla se mi nikdy nepodařila. I při našem projektu jsem věděl, že některé scény z Diktátora se jednoduše nedají zopakovat. Nejlepším příkladem je známý tanec se zeměkoulí. To je scéna, pro kterou musíš najít jevištní zkratku. Zároveň mě zajímalo, co za postavu Chaplinův Tulák byl – postava, která je ti od začátku sympatická a dokážeš se na ni napojit. „Underdog“, který upřímně bojuje za to, po čem touží. Má na sobě nepadnoucí sako a nadměrné kalhoty, ale navzdory tomu se tváří jako největší gentleman a vítěz.

V inscenácii citujeme popri ikonickej paródii príhovoru Adolfa Hitlera (tzv. Hynkel speech) aj menej známu reč zo záveru filmu, v ktorej Chaplin apeloval na toleranciu, demokraciu a ľudskosť – a ktorú sme použili i v traileri Divadelnej Flory. Film vyšiel v roku 1940, no mnohí Chaplinovi tento krok vyčítali a príhovor odbili ako gýč. Ako sa k tomu staviaš ty?

Pamatuji se, jak jsem viděl Diktátora poprvé jako mladý a už tehdy mě závěrečná řeč nesmírně dojala. Nevnímal jsem ji jako kýč, naopak ke mně mnohé myšlenky velmi promlouvaly. Chaplin je tu najednou překvapivě vážný a velmi mu záleží na tom, co chce sdělit. Pokouší se dostat skrz plátno přímo až k publiku a „udeřit“ ho po hlavě. Pro mě je tato scéna esenciální součástí filmu a chtěl jsem ji do inscenace určitě zabudovat. Nakonec ji – bez toho, abych prozradil příliš – citujeme v momentě, kdy v příběhu jde všechno z kopce: během volného pádu, krátce před smrtelným dopadem. Co je podstatné, co v takové chvíli uděláš? Jaké poselství vyšleš do světa? Možná právě myšlenku, že život může být krásný, pokud se ho naučíme správně žít. A ano, teď to zní trochu kýčovitě, ale pro mě má tato řeč v momentě, v kterém se právě nachází naše společnost, své místo.

Keď sme skúšali Stefko Hanushevsky predstavuje Diktátora, ruská invázia na Ukrajine bola ešte nemysliteľná. Rozmýšľaš nad inscenáciou od 24. februára inak?
Ne. Chaplinův film byl svého času nesmírně silný, protože si tropil žerty z něčeho, z čeho si předtím nikdo legraci nedělal – a v Německu v té době samozřejmě ani nesměl. Tento film ukázal, jakou sílu může mít satira. V tuto sílu věřím dodnes, a je jedno, kdo je dnešním diktátorem a jaké prostředky nebo slova volí. Bez ohledu na to, malí i velcí diktátoři tu byli a budou vždycky. Nemyslím si ale, že se dnes musím na jevišti s nahou hrudí posadit na medvěda, aby publikum pochopilo, co se snažím říct.

Dostal si možnosť hrať na jednom z najväčších javísk v Nemecku monodrámu, venovanú kapitolám z tvojho života, v ktorej navyše hráš svoj umelecký idol, Charlieho Chaplina… Máš ešte nejaký nesplnený herecký sen?
Rád bych udělal pokračování, ale s jiným filmem a jinými příběhy ze svého života. Cítím, že mám v sobě ještě mnoho dalších životů… Tady se vracíme k otázce aktuální politické situace. Moje ukrajinská rodina, prarodiče, kteří utekli z Ukrajiny a částečně skončili v ruském gulagu, anebo i příběh rodinné větve ze Slovinska… Jaké příběhy se za tím skrývají. Co jsem zažil, když jsem byl na Ukrajině za rodinou, nebo když jsem navštívil své ukrajinské příbuzné ve Spojených státech… To je ještě dost materiálu na další životní příběh, který je zčásti pravda a zčásti výmysl.

Rozhovor vedla Dominika Široká, krácenou verzi otiskl Zpravodaj 25DF č. 1

……………………………………

Stefko Hanushevsky (1980, Linec) pochází z hudebnické rodiny. Před studiem herectví na Universität der Künste v Berlíně studoval filozofii a divadelní vědu ve Vídni. Už během svého hereckého studia získal angažmá v Schauspiel Frankfurt. Po angažmá v uznávaném Staatsschauspiel Dresden je od sezony 2013/14 stálým členem souboru Schauspiel Köln. Společně s hudebníkem Christopherem Brandtem zde realizoval sérii koncertních show Hit me baby Vol. I–III, v nichž zpívá hudební hity napříč čtyřmi stovkami let. Je spoluautorem a sólo-protagonistou inscenace Stefko Hanushevsky představuje Diktátora, která byla v roce 2021 nominovaná na cenu Kölner Kulturpreis. Působí také v televizních a rozhlasových produkcích. 

foto Krafft Angerer

za finanční podpory:

pořadatel: v partnerské spolupráci:

generální mediální partner: hlavní mediální partner:

s podporou: