ROZHOVOR

Jaké jsou možnosti vcítění či vtělení se do herecké postavy a jaké různé herecké polohy lze v rámci jedné sezóny zakusit?  A jakým způsobem je možné z herecké role po představení tzv. vystoupit? Nejen na tyto otázky odpovídá Simona Peková, stálice brněnské divadelní scény a milovnice i interpretka rozhlasové tvorby. Na 25DF se představila v civilní, minimalistické inscenaci NAŠI – Studie rozhovoru o klimatické krizi, na které se podílel scenárista Bohdan Karásek, výtvarník Pavel Sterec a režisér Ivan Buraj. Účinkuje také ve scénickém čtení NIKOLA 2030, 2045, 2080.
(Zpravodaj 25DF č. 5)

foto Lukáš Horký a Ondřej Hruška, fotografie pod rozhovorem dole je z představení NAŠI

Diváci letošního ročníku Divadelní Flory Vás aktuálně mohli vidět v inscenaci Naši brněnského HaDivadla. Mohla byste na úvod přiblížit postavu, kterou v této inscenaci ztvárňujete?

Mohla bych, určitě, ale není to zcela jednoduché. Nemohu totiž říct, že bych s touto postavou neměla problém. Když se společně pracovalo na scénáři k inscenaci, přemýšleli jsme také o tom, jaká by moje postava – která se jmenuje Zdena – měla mít povolání. A došli jsme k závěru, že by mohla být učitelkou dějepisu a českého jazyka a literatury. Ale když následně scénář vznikl, tak jsem zjistila, že jej Ivan Buraj a Bohdan Karásek (a další spolupracovníci) napsali ve velmi hovorové češtině, která není, podle mého názoru, mluvou učitelky českého jazyka. Moje první věta například zní: „To jsem dělala vo minulým víkendu“. A s tím se mi těžce pracovalo – s touto hovorovou, žargonovou mluvou. Chtěla jsem totiž používat češtinu, kterou mám jednak sama ráda, a která by především lépe seděla ke zmíněnému povolání. Další charakteristikou by mohla být skutečnost, že role Zdeny svádí k určitému typu komiky. Měla jsem proto tendenci při jejím ztvárňování trochu špásovat, svou rolí pobavit. Režie ale byla vedena velmi minimalisticky a tento princip nebylo možné zcela rozvíjet. Uvedené souvisí i s tím, že inscenace je koncipována takřka filmově, například ve smyslu scénických předělů á la filmových střihů – jejím cílem byla jednoznačná forma vedená tak, aby celek působil jako takový autonomní vznášející se ostrůvek: jako cosi, co je s velkým překvapením nakonec malá nedělní tragédie.

Bylo pro Vás důležité i to, jaký „předobraz“ postava Zdeny má?
Zdena v sobě mimo jiné nese jistou „atmosféru“ či „téma“ disidentské činnosti šedesátých a sedmdesátých let. Bylo tedy potřeba promyslet i tuto, řekněme „chartistickou” rovinu její role. A abych řekla pravdu, já své role tvořím tak nějak po pocitu. Mám takovou frázi: po pocitu a až na krev. V tomto smyslu jsem si například v jednu chvíli uvědomila, že postava Zdeny je jako má matka – některé pasáže scénáře (potažmo inscenace) mi mou maminku začaly velice připomínat. A to zejména ve vztahu ke mně. Tato skutečnost se do mého pojetí postavy silně otiskla.
Zajímavé také bylo to, že od první čtené zkoušky jsem zaujala dosti negativní stanovisko ke své „divadelní“ starší dceři (v podaní Kamily Valůškové, poznámka redakce). Velmi složitě jsem si hledala cesty k tomu, jak ji podpořit v jejich názorech i životních rozhodnutích. Nebylo to jednoduché, ale v této konkrétní roli mi opravdu zásadně pomohla identifikace s mou vlastní maminkou.

Otevřenost k různým názorům a především empatie jsou pro mě také klíčovými motivy inscenace Naši.
Ano, jsou to nezbytné kvality lidské komunikace, zejména v rámci rodiny. Myslím si, že se nám v průběhu hraní podařilo jistou rodinnou atmosféru opravdu vytvořit. Čím víc inscenaci hrajeme, tím víc jsme rodinně sehraní, sebemenší narážka nás vtahuje do konkrétna běžného žití, jisté každodennosti. A to i přesto, že inscenace vznikala narychlo, poměrně málo se zkoušela a jejím hlavním obsahem je téma, které mně osobně bylo ze začátku spíš vzdálené. Obecně řečeno – bylo důležité vyjít ze sebe, zároveň se ale držet takzvaně „kousek od toho – kousek od sebe“, ale stát se v závěru opět „sebou“ – jenomže jinak, tak abych nebyla mnou.

To zní jako náročný proces.
To máte tak – sama mám nejradši magický realismus nebo realismus jako takový. Jsem expresivní herečka a vůbec se za to nestydím. Zbožňuji hluboký prožitek a pasu po tom, aby byl pravdivý. Například u inscenace Maloměšťáci, kterou jsme na Divadelní Floře v minulých letech také uváděli, to mám tak, že již při příchodu do divadla se stávám svou postavou, Akulinou Ivanovnou. Procházím kolem divadelní šatny, kam si návštěvníci věší kabáty, a tam samu sebe „pověsím“. A ze schodů dolů, do herecké šatny, už jdu jako Akulina. A když jsem Akulina Ivanovna, která je vystavěná v brutální nadsázce, tak zkrátka nejsem „já“. A to je pro mě ta největší úleva – odpočinout si od sebe. Hrát, jak říkám, až na krev (a koneckonců v téhle inscenaci ze mě krev crčí skoro pořád). Zkrátka miluji tyhle transformace. Zatímco pojetí inscenace Naši je spíš minimalistické. A je kouzelné, že se v HaDivadle mohu i tuto polohu učit. Nebo hrát dokonce i zcela odlišně, jako například v inscenaci Macocha v režii Kamily Polívkové, to je opět zcela jiná proměna. Zmínit ještě musím mou milovanou inscenaci Náměsíčníci, jejíž derniéra bohužel nedávno proběhla, a to mě moc mrzí. Ivan Buraj mi v této inscenaci svěřil roli zmrzačeného vojáka Jaretzkyho – muže poničeného z fronty tělesně i psychicky. Tato role mi dovolila opět úplně odlišný rozměr, mohla jsem si dovolit dělat úplně všechno, abych mohla být Jaretzkym. To bylo něco naprosto neuvěřitelného. Mužskou roli mi svěřil i režisér Miroslav Bambušek, a to ve Woyzeckovi, konkrétně postavu Hejtmana. Ve ztvárnění této role jsem měla absolutní svobodu. A byla to neuvěřitelná plocha k naplnění, kombinující ženský i mužský princip dramatické postavy – předlohy Hejtmana. To bylo také jiné, ale opravdu jiné než paní Zdeňka.

Zmiňujete mnoho rolí, ve kterých jsem Vás viděla, a když si na jejich ztvárnění nyní vzpomínám, napadá mě: jak (pokud to lze vyjádřit) po představení ze svých rolí tzv. vystupujete?
Velmi dobře rozumím této otázce. Víte, to je velmi individuální. Ale u mě osobně je to horor. Mám takový zvyk, že do divadla nechodím dlouho dopředu před představením, jinak by do mě vtrhla nervozita. Nejlépe: rychle a jít. Ale potom, po představení, to je něco úplně jiného. Po výkonu velice dlouho sedím v šatně či kuchyňce, opravdu dlouho, a takzvaně se pomaličku „vypouštím“. Ve zvláštní samotě, byť v kolektivu, vydechuji a pomalu vše vstřebávám. Nicméně i když později přijdu domů, nelze jen tak jednoduše usnout. Mám proto takový rituál, že si pouštím mluvené slovo. Jsem obrovská rozhlasová fanynka a vybírám si díla čtená herci s naprosto mimořádnými hlasy. Specificky terapeuticky na mě působí –  pomáhají mi ve zpětné transformaci. Nemám moc ráda současnou tvorbu, jako například norské detektivky, naopak si vždy velmi ráda pustím třeba Dickensonovu Vánoční koledu v podání pana Eduarda Cupáka. Dalo by se říct, že si kolem sebe stavím takovou ochrannou zeď z mluveného slova – obaluji se jím na dobrou noc a musím říct, že mi je v něm báječně. 

Můžeme se na Vás během letošní Divadelní Flory těšit ještě v nějakém díle/nějaké roli?
SP: V neděli se uskuteční představení fragmentu Tvůrčí intervence k inscenaci Vnímání: „Živá rozhlasová hra napsaná kolektivem vědců a aktivistů věnujících se fenoménu Nerůstu“. Jedná se o text napsaný Ivanem Burajem a kolektivem, pojmenovaný je Nikola 2030, 2045, 2080. Já a kolegyně Magdalena Straková a Kamila Valušková budeme v této intervenci účinkovat –  zde v Olomouci  jako v takové čtené zkoušce k rozhlasové inscenaci, tak bych to asi popsala. Jedná se o mimořádně apokalyptický text, v jehož rámci si vše uvedené dokážu velmi reálně představit. Text obdivuji, je opravdu mimořádně napsaný, zároveň ale do mě vnáší jistý neklid. Jsem zvědavá, jak se bude divákům líbit. 

Rozhovor Amálie Bulandrové vyšel ve Zpravodaji 25DF č. 5

…………………………………

Simona Peková pochází z Třebíče, kde vystudovala gymnázium. Následně pokračovala ve studiu na Divadelní fakultě JAMU v Brně, po jejímž absolvování získala angažmá v Divadle Husa na provázku či v Divadle Bratří Mrštíků. Od roku 2007 je členkou souboru brněnského HaDivadla. Působí také jako filmová a rozhlasová herečka.