DIVADELNÍ FLORA
Menu

18/5/2022

Ivan Buraj: Myslím, že jsem letos už odpověděl na vše

ROZHOVOR
Letošní Divadelní Flora zasvětila část české činoherní dramaturgické linie osobnosti Ivana Buraje. Režisér a umělecký šéf brněnského HaDivadla letos představil na olomouckých jevištích inscenace Naši, Vnímání nebo Kosmos. Dlouhodobě se zabývá konceptem nerůstu, který se pomalu stává nejen sjednocujícím činitelem projektů jeho domovského HaDivadla, ale i ideovou směrnicí samotné instituce.
(Zpravodaj 25DF č. 7)

foto Lukáš Horký a Ondřej Hruška 

Na Divadelní Floru jezdíte již několik let a letos na ní dokonce trávíte delší dobu v kuse. Jaký máte k festivalu vztah? Umí vás stále překvapit?
Flora pro mě byla vždy spojena s jednou nebo dvěma nocemi a představovala intenzivní zážitek podobný hostování s divadlem. Letos mám konečně pocit, že tady na chvíli zakořeňuji. Představuji si svou paralelní olomouckou existenci, stávám se místním člověkem. Zrovna včera jsme debatovali o tom, jaké by bylo žít v Olomouci. Takže je i v rámci naší nerůstové sezóny pro mě příjemné nemít utilitární pocit, že jsme přijeli odevzdat produkt, ale že skutečně můžeme s prostředím trochu splývat, nasávat jeho atmosféru a být tady vědoměji. Herci ocenili, že se díky tomu mohli na místo intimněji naladit, obzvlášť před inscenací Vnímání, pro kterou je to nesmírně důležité… Je mi sympatické, že jsme na Floru zvaní opakovaně, a myslím si, že tak budujeme s festivalem dlouhodobější vztah. Můžeme se divákům představovat v jakési kontinuitě a oni mohou přemýšlet na tím, jak se naše divadlo vyvíjí. Vnímám to jako jednu z nerůstových hodnot, dáváme si čas na to se poznávat hlouběji do všech důsledků. Mám pocit, že Flora z českých festivalů nejvíce usiluje o kontinuální vazby, o hlubší dramaturgii. Není pouhým bazarem projektů, které momentálně letí nebo dostaly ceny.

Stíháte na festivalu navštěvovat i jiná představení?
Musím se přiznat, že letošní ročník je pro mě náročný. Mám na Floře spoustu produkcí a využívám každé volné chvíle, abych dohnal svůj rodinný život. Včera například přijeli moji rodiče a oslavili jsme tu narozeniny mé mámy.

V inscenaci Vnímání pracujete s principem zpomalení a sebereflektivním nicneděláním. Nudíte se někdy? Dokážete si najít čas na to být sám se sebou?
Když jsem připravoval Vnímání, tak jsem se dostal do nejextrémnějšího stavu hyperproduktivity, až na hranu vyhoření. Je pro mě velkou otázkou, jak takovým stavům skutečně vzdorovat. Jeho námět byl zvolen jako forma sebeobrany, zkoušení pro mě bylo zčásti arteterapií. Potřeboval jsem vnést zpomalení do své práce. Nemám ovšem pocit, že bych byl díky tomu teď pomalejší.

Přemýšlíte také nad psychohygienou v divadelním prostředí?
Psychohygiena je podle mě velmi důležitým tématem. Nazval bych ho jako balík „péče o zaměstnance“. Instituce by měly dávat větší prostor jednotlivcům a vybízet je k péči o sebe v rámci práce. Když si vezmete profily tvůrců českého divadla, jejich osudy končí často velmi  tragicky. My pak máme ještě tendenci okolnosti tragédie nějak zvláštně heroizovat a vytvářet ze situace potvrzení autenticity tvorby, místo toho, abychom v nich viděli nějaké systémové selhávání. Přijde mi to strašně smutné. Takže ten balíček péče by měl obsahovat nejen péči o sebe, ale také o vztahy na pracovišti. Myslím si, že součástí každého dobrého divadla je i existence okénka pro potkávání se a upřímné sdílení problémů v kolektivu. Přitom je důležité, aby v tomto okénku nic nebylo zakázané, žádné pocity zpochybňovány. Součástí péče je také celoživotní vzdělávání zaměstnanců. Některé momenty lze zavádět už teď, ale některé budeme moct uvést do provozu teprve tehdy, až se stane z těchto položek legitimní součást našich rozpočtů. Až se s nimi bude počítat jako s normální součástí zdravě fungující instituce. Osobně nemám rád slovo „normální“ ani „zdravě“, ale v tomhle případě je obě používám.

V dramaturgickém úvodu k inscenaci Naši jste mluvil o tom, že divák může od rodinného konfliktu na jevišti pohodlně odstoupit a sledovat ho z povzdálí. Máte pocit, že pro divadlo je výhodné udržovat si bariéru mezi intenzivními a osobními tématy?
Určitě bych to neřekl takto dogmaticky. Divadlo, nebo obecně umění, je skvělé v tom, že nabízí různé formy intenzit a různé formy vhledu. Může nečekaně odkrývat jiné perspektivy, ale přitom zůstává legitimní i tradice dejme tomu Brechtovského divadla, nebo naopak tradice, které se vrací ke kořenům divadla jako rituálu, které mohou být až halucinační… Ostatně, když si vezmeme perspektivu, kterou sledujeme v inscenaci Naši a kterou nahlížíme na Kosmos, tak právě tyto dvě inscenace mohou naznačovat, že i z různých vzdáleností má smysl divadlo dělat. Kosmos je v mém chápání snaha diváka úplně ponořit do inscenace a zhypnotizovat ho, zatímco Naši pracují s odstupem, protože téma, které komunikují, je příliš čerstvé a citlivé a je tedy dobré od něj trochu poodstoupit.

Mě dnes napadla otázka: Je divadlo pro každého?
To je otázka, nad kterou také často přemýšlím, ale vlastně nemám ani pro sebe, ani pro vás uspokojivou odpověď. Ale přijde mi sympatické, že v debatách o vzdělávání se v umění je mnohem důležitější než pojem učení, pojem odnaučování se. Myslím si, že v sobě máme strašně moc zbytečných předsudků a bariér a přesně tyto věci bychom se měli odnaučit, odbourat je a dokázat se podívat na svět jako na čarovné místo.

Myslíte si, že má divadlo šanci měnit perspektivy?
Doufám, že ano. Také proto ho dělám. Někdy se stane, že v člověku dané dílo rezonuje a dá mu zakusit hlubinný přerod, díky kterému se stává lepším partnerem, přítelem, a třeba pak i někomu zachrání život. Myslím, že divadlo může vytvořit v člověku jistý druh vnitřní atmosféry či prostředí, a činit ho citlivějším vůči skutečnosti, že jsme součástí celku.

Vyhledáváte v životě konflikt, nebo spíše pozorujete a neúčastníte se?
Konflikt určitě nevyhledávám. Jsem dost emoční člověk, především v osobních vztazích, a nemám rád dlouhodobé konflikty. Pobývání v konfliktu je peklo. Z domova jsem zvyklý na rychlé, zdravé konflikty, které čistí vzduch. Pod nimi je ovšem vždy láska.

Dělá z vás divadlo odvážnějšího člověka?
Na to nedokážu odpovědět. Člověk je díky divadlu možná zvyklý přirozeněji promlouvat k většímu počtu lidí, ale nedovoluji si tvrdit, že je to skutečná odvaha. Někdy mám pocit, že hodně pracuji, abych nemusel tolik žít a řešit všechny své osobní problémy.

Co přijde po nerůstu? Poroste opět HaDivadlo?
Vytvořili jsme osobní hygienu repertoáru, který byl značně široký. Zderniérovali jsme hodně inscenací. Nyní máme čistý stůl, aby mohlo něco nového třeba organicky přirůst. V poslední době například reflektujeme aktuální společensko-politickou situaci a hodně čteme ukrajinskou a ruskou dramatiku. Zároveň bych rád řekl, že nerůst není o lenosti nebo neaktivitě. Spíše je o tom dát si hodně času na váhání, ambivalenci.

Řekl byste něco k olomoucké intervenci Vernisáže?
Ten byt je nádherný, jsem nadšený! Pan Jeništa je velkorysý, že nás pozval. Je zajímavé, že v intervencích k Vernisáži pozorujeme stále stejný text, ale každý byt má jinou konkrétnost a jiné repliky nebo situace, které v něm vystupují do popředí. Stává se tak zvláštním lakmusovým papírkem a inscenace spodním portrétem bytu.

Existuje otázka, kterou byste si přál při rozhovoru dostat, a zatím se tak nestalo?
Od nerůstové sezony zažívám nejhutnější rozhovorové období ve svém životě a naopak bych otázky odebíral. Mám totiž obavu, že se opakuji a autenticita se ztrácí. Myslím, že jsem letos už odpověděl na vše, na co jsem měl, a spíš bych potřeboval více mlčet. 

Rozhovor Maryany Kozak a Emy Šlechtové vyšel ve Zpravodaji 25DF č. 7.

…………………………
Ivan Buraj působí od roku 2015 jako umělecký šéf brněnského HaDivadla, kde dosud uvedl deset titulů. V rámci jednotlivých divadelních sezón zpracovává rozličná témata od krize jedince ve společnosti, kritiky antropocentrismu přes klimatickou krizi až k současné sezóně s mottem Nerůst. Za svou inscenaci Gorkého Maloměšťáků získal v roce 2019 Cenu Divadelních novin v kategorii Činohra.

za finanční podpory:

pořadatel: v partnerské spolupráci:

generální mediální partner: hlavní mediální partner:

s podporou: