DIVADELNÍ FLORA
Menu

20/5/2022

Válka k nám patří a přináší poznání

ROZHOVOR
V rámci programu letošní Divadelní Flory byl uzavřen profil režiséra Miroslava Bambuška z loňského podzimního ročníku. V úterý 17. 5. hostovala v Moravském divadle Bambuškova inscenace Moje říše je z tohoto světa z pražského Studia Hrdinů. V rozhovoru režisér mluví o u nás málo známém německém spisovateli Wolfgangu Borchertovi, válce jako kontroverzním fenoménu, němčině nebo svém vztahu k vlastním inscenacím. (Zpravodaj 25DF č. 9)

Foto Lukáš Horký (portrét) a Ondřej Hruška (z představení, dole)

Tvoje inscenace ze Studia Hrdinů Moje říše je z tohoto světa vychází z díla a života německého spisovatele Wolfganga Borcherta, který není v českém prostředí příliš známý – jak jsi se o tomto autorovi dozvěděl a co bylo důvodem k jevištní adaptaci?
Jsem kmenovým režisérem Studia Hrdinů, s jehož vedením jsme se domluvili, že budu od ledna do března 2021 připravovat inscenaci. Hledali jsme, já jsem měl určité představy a vzpomněl jsem si na Heinricha Bölla. Chtěl jsem se k němu vrátit a věnovat se mu. Otevřít ho, protože se mu tady pořádně nikdo nevěnoval. Ale materiálu bylo více. Různé jeho knihy zůstaly bokem, protože nebylo snadné dát jeho texty dohromady tak, jak bych si představoval. Ale právě při hledání okolo Bölla jsem narazil na jméno, o kterém jsem v životě neslyšel. Šlo o Wolfganga Borcherta. Mluvilo se o něm jako o zakladateli nového psaní – „Trümmerliteratur“, otřesené generace (někdy nazývané jako generace spisovatelů „nulté hodiny“, pozn. red.). Takže jsem si opatřil jeho dílo, které je k dispozici v češtině prakticky celé v překladu Bohumily Grögerové a Josefa Čermáka. Později jsem se seznámil i s jeho osudem. Byl to pro mě úžasný objev.

V čem úžasný?
V ryzosti zápisu, v tom, za jak krátkou dobu celé jeho dílo vzniklo a z jaké životní zkušenosti vychází. Bylo mi to velmi blízké. Podstatné mi to přišlo i vzhledem k době, ve které jsme se nacházeli – uprostřed „koronáče“. Žilo se v extrémních polohách různých opatření. Člověk občas slýchával, že je to pouze příprava na něco většího, co teprve přijde. A tak to taky bylo. Teď, když vidíme tu inscenaci, s vědomím, v čem žijeme a co se děje, tak je to tady.

Mluvil jsi o okolnostech, které stojí kolem Borchertova díla, a jeho životní zkušenosti, tím je myšlena 2. světová válka. Co je pro tebe tématem, které tě na jakékoliv válce zajímá?
U Borcherta je pro mě nejpodstatnější, že v pekle války našel světlo. Jeho svědectví není o pláči člověka nebo jak je život ve válce a po návratu z ní hrozný. On jí prošel, byla to jeho konkrétní zkušenost a musel s tím žít. Kdyby tuto zkušenost neprodělal, tak by nenapsal ani řádku, jak sám říká. Ale samozřejmě, když jsme inscenaci zkoušeli, tak tady téma války nebylo, to přišlo až teď. Zároveň válka tady byla vždy, probíhala a probíhá na různých místech tohoto světa pořád. Souvisí to s životní zkušeností člověka, která nám zmizela, ale vrací se. Obecně lze říct, že jde o připomenutí, že k nám tento fenomén patří. Nemusí jít pouze o zkušenost, nad kterou pláčeme, ale může nám přinést i poznání.

Jedním z textů, které jsou součástí sbírky Smutný studený svět, je drama Venku přede dveřmi, které se v mnoha momentech překrývá se situacemi z inscenace. Právě tento text se v německojazyčném kontextu dává do souvislosti s Woyzeckem Georga Büchnera, kterého jsi inscenoval v roce 2019 v HaDivadle. Tento projekt byl na programu loňské podzimní Divadelní Flory společně s Kacířskými esejemi ze Studia Hrdinů, ty vychází z životního osudu českého filozofa a chartisty Jana Patočky. Je nějaká souvislost mezi těmito dvěma inscenacemi a Mojí říší?
Základní spojitostí je autor s hlubokou životní zkušeností. Ve Woyzeckovi také odkazuji k životu Georga Büchnera a k jeho manifestu Mír chýším! Válku palácům! Ale samozřejmě jednotlivé zkušenosti Büchnera, Patočky a Borcherta jsou odlišné, ale spojuje je jejich síla. Je jim společná odvaha tvůrčí, odvaha myslitelská. A současně nelhostejnost vůči světu, kterého jsme součástí, což znamená jít na hranu a přinést oběť. Jde samozřejmě o obecnou spojitost. 

Ve tvých inscenacích se často pracuje s německým jazykem, herci říkají německojazyčné repliky, proč je pro tebe důležité přivádět němčinu na česká jeviště?
Já přivádím na jeviště i jiné jazyky, pokud má autor daného díla background v cizím jazyce nebo jiné kultuře. Právě v případě Borcherta jde o německého autora. Když se chci s daným autorem sblížit a předat ho lidem co nejvěrněji a nejpodstatněji, tak občas musím bydlet i v jeho jazyce. Někdo by asi řekl, že je to estetická nuance, ale já si myslím, že ne. Protože co jazyk, to dům. Pokud chci v autorovi věrným způsobem bydlet, pak musím dýchat i v jeho jazyce. Je to důležité kvůli autenticitě a prostoru pro porozumění, který je v trochu jiných vrstvách, ve vrstvách metafyzických. Abychom byli schopni zprostředkovat autorův dům českému publiku, pak zde musí autor bydlet i ve svém jazyce.

Nyní bych se rád vrátil k inscenaci Moje říše je z tohoto světa a konkrétně k ženským postavám, které ztvárňuje Natálie Drabiščáková. Jakou roli v inscenaci hrají?
Zprostředkovávají ženský fenomén, který je rozdělený do čtyř postav. Zdravotní sestra, kurva jako sexuální symbol, žebračka a ztracená matka. Ta je pro Borcherta v jeho životní zkušenosti důležitější než otec. Byla pro něho mnohem větší oporou. Proto nemá v inscenaci každá z postav svoji hereckou představitelku, ale pouze jednu, která se proměňuje. Takže se z toho stává fenomén ženy, kterou člověk hledá, potřebuje, ztrácí, nalézá. Současně jde o fenomén jinakosti. Borchert říká: šest let jsem strávil mezi muži, svobodníky. Pořád jenom muži, muži, muži. A je to právě mužský svět, který produkuje válku. Silová řešení, tlak na hmotu a masu. Borchert z toho hledá cestu právě v ženském světě, ten se mnohem víc dovede obětovat, dokonce, filozoficky řečeno, ztrácet s radostí a krásou. 

Když jsem se díval na Sašu Rašilova, jak hraje Borcherta, nemohl jsem se ubránit dojmu, že na jevišti vidím tebe. Jak moc jsou pro tebe vlastní inscenace osobní?
(smích) To víš, že jo. Já dělám inscenací málo, abych nevyhořel. Z padesáti procent dělám kumšt – divadlo, film nebo píšu. A z padesáti procent dělám řemeslo – kovařinu. To mě zachraňuje a udržuje svobodným. Z toho vyplývá, že když už to dělám, tak si inscenace hodně beru za své a věnuji jim čas, pak to pro mě má smysl. Takže je to logicky osobní a týká se to mě a mého postoje vůči světu. Souběžně mi to pak rozšiřuje čtení světa. Ale zpět k podobnosti. (smích) Nejsi první, kdo to se Sašou říká. Byla to intenzivní spolupráce, jde o opravdu inteligentního a tvůrčího herce, těch je vždy mnohem míň. Velice jsme se sblížili. Že ode mě něco chytil, je tedy naprosto možné. Ale rozhodně to rozvinul někam dál.

 

Rozhovor Jana Doležala vyšel ve Zpravodaji 25DF č. 9

……………………………

Miroslav Bambušek

Rodák ze západočeských Loun, kde v roce 1996 založil spolu s bratrem Tomášem divadelní skupinu D. I. Lebedung, zaměřenou na inscenování současné dramatiky. Vystudoval filozofii a překladatelství (francouzština a starořečtina) na Institutu základů vzdělanosti FHS UK. Věnuje se filmové i divadelní režii a píše vlastní dramatické texty. Působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, hostoval v Divadle Na zábradlí, nyní je kmenovým režisérem Studia Hrdinů.