ROZHOVOR 
Ve středu 18. 5. jsme v rámci festivalu zhlédli inscenaci Kohlhaas souboru Lachende Bestien. Jejím spoluautorem je režisér a herec Michal Hába, který zde ztvárnil i postavu Michaela Kohlhaase, stojícího na hranici legality a legitimity svých násilných činů. V rozhovoru jsme se ptali na otázky spjaté s inscenací i obecně s jeho režijní praxí. (Zpravodaj 25DF č. 9)

foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký

Vnímáš divadlo jako otevřený prostor pro jakékoliv vyjádření, nebo docházíš v tvůrčím procesu k nutnosti nějaké autocenzury?
Myslím si, že je to určitě velmi otevřený prostor. Ale dalo by se říct, že divadlo, na kterém se já nějak podílím, je takové explicitnější, hraje si s iluzivností a zcizovacími efekty, demonstrativně říká věci nahlas, protože funguje jako reakce na prostředí plné metafor. Mám takovou chytrou větu, že „už možná nastal čas spíš než vytvářet metafory o světě, číst svět jako metaforu“, protože v té složitosti už je nutné nacházet nějaké srozumitelné body. Ale pořád se bavíme o divadelnosti, kde hrozí samozřejmě nebezpečí, že člověk začne kázat z jeviště, a to podle mě není dobře. Divadlo není propaganda (ve své čisté formě), což znamená, že s tímhle principem ani nemůže pracovat. Já se vždycky snažím hledat různé cesty, aby si člověk mohl upřímně zformulovat, jak například tu klimatickou změnu vnímá.

Máš pocit, že může být na divadle něco „už moc“ – příliš kontroverzního, co bys nikdy neudělal?
Celkově mě moc nezajímá divadlo jako závody v provokaci. Provokace se na mě tak nějak nalepila, ale u mě se spíš jedná o provokaci k představivosti a přemýšlení… Když by třeba přišla myšlenka mít nějaké zvíře na jevišti, tak by mi to přišlo zbytečné. Samozřejmě se jedná o určité gesto, ale je pitomé zneužívat třeba slepici na jevišti. Už mě nebaví nachytávat diváky na tom, že jsou hloupí nebo krutí. Divadlo nemá být prostorem pro zneužívání. Což odkazuje i k samotnému procesu, kdy si herec jako nezcizitelná vůdčí osobnost „může“ dělat, co chce, řvát na lidi a vysávat z nich všechno možné. To je naprosto mimo a nikdy bych to neudělal.

Ty jsi někdy přemýšlel, že bys použil živé zvíře na jevišti?
Ano, v inscenaci Hráč (z Divadla Husa na provázku, pozn. red.), protože se tam hodně objevoval motiv slepice. Ale skoro každá moje inscenace nakonec používá nějaké plyšové zvíře nebo takový kostým. Až si říkám, co to vlastně znamená, ale nechávám to na divadelních vědcích a kriticích, aby v tom hledali smysl.

Dalo by se říct, že už sis vybudoval jistou poetiku, což potvrzuje například tvoje často užívané heslo „všechnu moc imaginaci“. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by mohla přijít fáze, kdy toho opakování bude moc, kdy už všichni, co sledují tvou tvorbu, budou vědět, co od tebe mohou očekávat?
Chápu. Já mám takový pocit, že jde o to, někam postupovat a nestřílet jen sem a tam. Neříkám, že si chci držet nějakou režijní estetiku za každou cenu, ani že bych rád nezkoušel nové věci, jen mám pocit, že je občas dobré se něčeho držet, být tomu věrný a dál to rozvíjet. „Všechnu moc imaginaci“ používám sice poněkolikáté, ale je to už spíš taková citace citace. Nechci si to „dělat snadné“, ale rád navazuji a rozpoznávám. Snažím se divadlem něco sdělovat, což znamená, že se vracím k tématům a neuvažuji o tom, že bych dělal inscenace pro „elitní publikum“, které by objíždělo festivaly a znalo všechny moje inscenace… Třeba Kohlhaas je taková covidová inscenace, kterou jsme nazkoušeli v podstatě v kuchyni. Snažili jsme se jejím prostřednictvím s něčím rozloučit a vypořádat se se svými věcmi. Kohlhaas je trochu autobiografický, otevřený, upřímný, osobní – politický. Ale ano, cítím potřebu jít někam dál. Neustále si hlídám, aby něčeho nebylo moc. Ale je to zajímavá otázka. Že bych měl svou vlastní poetiku a začal se sám vykrádat. (smích)

Je to potřetí, co zpracováváš inscenaci podle novely Michael Kohlhaas Heinricha von Kleista. Je to pro tebe už vyčerpané téma, nebo v tobě naopak rezonuje neustále něco nového?
Mě Kohlhaas vždycky fascinoval, ale je pravda, že první i druhé zpracování bylo každé trochu o něčem jiném. V tom prvním jsem nevnímal tu přesnou míru političnosti. Něco politického tam zaznělo, ale bylo to vesměs hodně obecné, co si pamatuji. Pak jsem se hodně snažil pracovat s překračováním hranic i s provokací. A to byl, myslím, takový poslední bod, kdy mi došlo, že závody v provokaci jsou zbytečné a že mě to vlastně nezajímá… U toho aktuálního Kohlhaase jsem se snažil celý příběh vztáhnout k ekologickému rozvratu, protože je to jediné téma, které bychom podle mě teď měli na divadle řešit, i když to samozřejmě úplně nejde, ale mělo by to v každé inscenaci alespoň zaznít a nestát jen stranou… Další otázku přináší smích, který s divadlem souvisí – kdy se jedná o cynismus a kdy jen o dělání srandy. Mám pocit, že je důležité nebýt jen v neustálé depresi s pocitem, že už nic nezmůžu a že nesmím ani prožívat radost. Člověk se pak snadno vyčerpá a vyhoří. Takže se snažím nějak napojit. Nedávno jsem si někde přečetl, že věda samozřejmě dokáže vše popsat, ale další krok by měla mít na starosti kultura, konkrétně zařadit fakta do „každodenní výbavy“ člověka. Je hloupé si myslet, že když člověk udělá inscenaci, tak zachrání celý svět, že ano. Snažím se mít nějakou pokoru.

Nemáš občas pocit, že apeluješ na špatné lidi? V publiku často sedí ti, co s tvým názorem souzní a o problémech, o kterých mluvíš, vědí.
No, já nevím, opravdu vědí? Myslím si, že publikum není homogenní skupina. Třeba dnes jsem seděl (v rámci představení Kohlhaas, pozn. red.) na půl židle s nějakým pánem, který pronesl, že „stejně nic nezměníš, vždycky to dopadne stejně“. Takže to není tak jednoduché, i když samozřejmě počítám s tím, že se většinou jedná o poučené publikum… Ani nevím, jak moc lidi vnímají téma násilí a jeho legitimity, ale mně to přijde fascinující. Když člověk mluví s lidmi, tak řeknou, že dávají násilí stopku. Ale když se člověk podívá do historie, tak zjistí, že většina kroků, které se zdají být vítězstvím nějakého mírového, nenásilného protestu, právě bylo úspěšných díky tomu, že ve vzduchu visela hrozba násilí. Jako třeba sám případ Martina Luthera Kinga a Černých panterů. V tomhle zvláštním světě opravdu žijeme.

V jakém vztahu se momentálně nacházíš k německojazyčnému divadlu, se kterým jsi často spojován?
To je takový zvláštní termín, protože jde spíš o českou představu německého divadla. Na toto chápání měl velký vliv Festival německojazyčného divadla v Praze – ten zde představil tu iluzi německého divadla, kde herci řvou a mimoděk kážou o politice… Už jsem to asi někde zmiňoval, ale když jsem přijel do Německa, tak až tam jsem konečně našel tu potřebnou inspiraci, která mi v českém prostoru chyběla. Měl jsem šanci sledovat ty nejlepší tvůrce jako Castorfa a tehdejší Volksbühne-Pollesch, Schlingensief. Celá tahle parta je de facto určující pro nejen moji generaci. Například pro Dušana D. Pařízka, ten se vyloženě vymezuje a přiznává, že dělá divadlo naschvál jinak než Castorf… Takže s touto estetikou opravdu nějak souzním, díky této zkušenosti jsem se totiž naučil i opravdu rozumět Brechtovi. Protože ho můžeš číst několikrát a mít pocit, že všechno chápeš, ale pokud nepřistoupíš na to, že pro jeho čtení už vlastně ten zcizující efekt potřebuješ, dojde ti, že vlastně pořád nevíš vůbec nic. Mě to vlastně strašně fascinuje, protože mi hrozně dlouho trvalo pochopit, že jde vlastně o ten prudký okamžik, kdy ti najednou všechno dojde. Přesně to by se mělo dít na divadle a je jedno, jaký prostředek tě k tomu přivede… Beru to tak, že české divadlo jako by touto obrodou neprošlo, a tak se to sem snažím trochu na sílu implementovat. Není to něco, co bych si chtěl držet jako svoji poetiku čistě pro sebe, ale přijde mi důležité, aby se i v našem českém kontextu dělalo takovéhle divadlo.

Cítíš teď po koronavirové pandemii nějakou změnu v chování publika?
Upřímně mi přijde, že se lidé do divadel moc nevrací. Takže když člověk přijede na festival a má najednou plný sál, tak je to skvělé, povzbuzující! Ale tady je to taky výjimka. Já jsem totiž zvyklý, že my jsme spíš divadlo, které nemá zas tak širokou diváckou obec.

V Divadle na cucky momentálně zkoušíš novou inscenaci s názvem Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg. Můžeš nám přiblížit, o čem to bude?
Je to inscenace, která měla být od začátku na „environtéma“. Ta myšlenka se zrodila asi dva roky zpátky, ještě před covidem. Začali jsme se o tom s panem Hochmanem bavit a došli jsme ke Gretě Thunberg, chtěli jsme ji tam nějak zapracovat, ale ne v té základní rovině, spíš jsme k ní chtěli přistoupit jako k popkulturnímu fenoménu. Teď po té pauze, když téma klimatické krize přebil nejen covid, ale dokonce i válka, a Greta Thunberg vymizela z veřejného prostoru, byla nasnadě otázka, jestli se k tomu vůbec vracet, ale rozhodli jsme se, že to téma zkusíme znovu prorazit. Došli jsme k tomu, že jak jinak se o klimatické krizi bavit než na té osobní rovině, z osobního pohledu. Všichni už teoreticky znají fakta, data i nezvratitelné analýzy, ale není jasné, jak se k tomu vlastně doopravdy přiblížit, aby to pořád pro člověka nebylo tak abstraktní.

Lidé mají často tendenci poukazovat na tvůrce politických inscenací a ptát se jich, zda dělají pro to, co „kážou“, dost. Jak se vztahuješ k ekologii mimo divadelní prostor?
Měl jsem jisté období, kdy jsem se chtěl vykašlat na divadlo a jít dělat aktivismus, ale zároveň jsem si říkal, jak jinak využít toho, co už umím, než právě na divadle. Takže teď se soustředím hlavně na něj a snažím se téma klimatické krize vnést do divadelního prostoru.
Nemyslím si totiž, že něco významného zmůžu tím, že začnu demonstrativně třeba recyklovat scénografii. Jasně, zní to trochu alibisticky, ale zároveň osobní odpovědnost konzumenta je vlastně strašná lež. Ta otázka „A co vlastně pro ‚svět‘ děláš ty sám?“ je hrozně zavádějící. Vyvolá v tobě akorát pocit studu a začneš se vymlouvat, že to maso přece nejíš tak často, nebo když nemusím, tak auto nepoužívám… A přesně tenhle fokus na jednotlivce odvádí pozornost od těch zásadních strukturálních problémů… Teď jsem četl, že v Turkmenistánu se (už zase) pokoušejí „zavřít“ Bránu do pekla (kráter uprostřed pouště Karakum, ve kterém od roku 1971 hoří unikající zemní plyn, pozn. red.), a v souvislosti s tím, mi přijde absurdní řešit, jestli náhodou nepouštím tu vodu při čištění zubů moc dlouho… Samozřejmě neříkám, že osobní odpovědnost není důležitá, ale jen mám hrozný pocit z toho, že se to rovnítko dělá mezi klimatickou krizí a odpovědností samotného konzumenta. To, že tuhle logiku přijímáme, nás „odvrací“ od hledání těch skutečných viníků… Když jsem se připravoval na tu inscenaci s Markem, dočetl jsem se, že první výzkumy na klimatickou změnu si vlastně zadaly fosilní společnosti, protože nikdo jiný nebyl schopný takový obrovský tým lidí a vědců financovat. Samozřejmě ale došli k tomu, že oni jsou vlastně ti hybatelé –⁠ takže co teď s tím? „Tady to uzavřeme, vy (vědci) o tom nesmíte nikde mluvit, a když se to náhodu provalí, nalejeme hodně peněz do lobbingu.“ A přesně tohle jsou podle mě zločiny proti přírodě, a možná i lidskosti. Tyto společnosti podle mě mají regulérní odpovědnost za „ekocidu“. Žijeme prostě v nelegitimním světě.

Rozhovor Pavlíny Drnkové a Daniely Hekelové vyšel ve Zpravodaji 25DF č. 9.

…………………………
Herec a režisér Michal Hába (1986) absolvoval stáže v berlínských divadlech Volksbühne (u Franka Castorfa) a Maxim Gorki Theater (u Sebastiana Baumgartena), jež výrazně formovaly jeho režijní jazyk. Jeho svébytné inscenace vynikají otevřenými, na jevišti exponovanými levicovými postoji a příklonem k brechtovské tradici, mimo jiné i v rámci nezávislé divadelní skupiny Lachende Bestien. Současné i klasické texty Hába podrobuje dekonstrukci a obohacuje je o nové významy. Jde např. o jeho režie v Městských divadlech pražských, kde nastudoval mj. Grillparzerovu Slávu a pád krále Otakara (2019) nebo Hrdiny kapitalistické práce (2020), jež byly společně s interpretací Zámku na Loiře součástí Hábova drobného režisérského profilu v rámci loňské Divadelní Flory, který pomyslně vyvrcholil právě uvedením novinky Kohlhaas.