ROZHOVOR 

Pravidelný host Flory Jiří Havelka se na 26. ročníku představí jako činoherní i operní režisér. O projektech Vykouření (fotogalerie) a Titus (20. 5.) se rozpovídal v rozhovoru pro Zpravodaj 26DF č. 2 (online). 

fotografie Ondřej Hruška

Umělec není nadřazen člověku

Ema Šlechtová

Na Divadelní Floře asi není nutné režiséra a herce Jiřího Havelku představovat. Včera se festivaloví diváci a divačky mohli setkat s inscenací Vykouření, kterou Havelka nazkoušel se souborem brněnského divadla Husa na provázku. Ve druhé polovině 26. Flory nás čeká také premiéra opery Titus, kterou režíroval společně s uměleckou šéfkou souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc Veronikou Kos Loulovou. O obou projektech jsme si příznačně povídali na červeném koberci zakrývajícím schody Moravského divadla. 

Jak jste prožíval událost roku 2018, kterou inscenace Vykouření komentuje? Byl jste jí přítomen a ovlivnila vás, nebo vás minula?
Viděl jsem sice polské představení se scénou felace papeže, ale nebyl jsem na repríze Vaše násilí, naše násilí, během které došlo ke vstupu Slušných lidí na jeviště. V tu chvíli jsem samotnou událost příliš neprožíval a vnímal ji jako politickou kauzu. Slušní lidé šli do voleb a zneužili představení. Jak kauza postupně bobtnala a přibývaly jednotlivé žaloby, ukládal jsem si některé nadpisy článků. Ale až Martin Sládeček napsal městskému soudu o rozsudky, které nás víceméně utvrdily v našem zájmu o materiál, i když jsme tehdy zvažovali i jiná témata. Vůbec jsme netušili, kolik podkladů mezitím vzniklo, a pochopili jsme, že pro nás vypovídají o něčem, co přesahuje kauzu samotnou.

Jak vůbec spolupráce s Husou na provázku vznikla? Předpokládám, že šlo o navázání na vaši režii inscenace Gádžové jdou do nebe. Cítil jste nějaký tlak zpracovávat jako externista téma, které je pro Husu na provázku tak osobní?
Ano, navazovali jsme na předchozí spolupráci. Martin Sládeček s tehdejší uměleckou šéfkou Aničkou Davidovou začali vytvářet soubor, který tepe, žije a je extrémně vhodný pro autorskou práci. Někdy je těžké natáhnout herce do kolektivního tvůrčího procesu, ale současná Husa na provázku je tomu otevřená a dobře funguje. Takže bylo dost jednoduché mě přesvědčit. Když jsme začínali o inscenaci mluvit, vyvstala otázka osobního vztahu, který zmiňujete. Šlo vlastně o princip, kterého jsme se rozhodli držet. Kromě svítícího nápisu jsou třeba všechny věci na scéně z fundusu divadla. Také jsem si nepřizval žádné externí spolupracovníky. Všechno jsme „zakapslovali“ dovnitř. Ale v průběhu zkoušek nás začalo překvapovat, jak moc narážíme na věci, které jdou ven přirozeně. Není to sebezpyt Husy na provázku, i když pracujeme s odkazy, které se týkají souboru a až ikonických fetišistických momentů, které si člověk zběhlý v divadle s Husou spojuje. Ale myslím, že k osobnímu rozměru jsme se dostali na úplně jiné rovině. Každý přinesl své vnímání víry ve smyslu toho, co nás přesahuje a co přesahuje i inscenaci. Každý měl odlišný přístup a i já sám jsem si zpracovával věci mimo inscenaci, které mi povídání s herci pomohlo otevřít.

Opravdu si myslíte, že tvůrčí svoboda nemá etické hranice?
Stoprocentně má. Naše bytí má etické hranice. Umělec není nadřazen člověku, jak zaznívá v rozsudku. Umělec nestojí nad právním řádem a nemá imunitu, stejně jako nestojí nad etickým řádem. Nelze se vyčlenit ze společenstva. To je princip, který nás hnal dál a dával nám kostru v ohledávání hranic, u divadla ještě komplikovanějších v tom, že stojí na principu hry a znakového světa. Neustále jsme si kladli otázky: Co je moc? Co je málo? Pro koho? Proč?

Premiéra operní inscenace Titus nás teprve čeká. S Veronikou Kos Loulovou jste už na jedné opeře pracoval. Vycházíte z potřeby revitalizovat současnou českou operní scénu nebo jde více o objevení tohoto žánru jako možného komunikačního prostředku?
Řekl bych, že u mě jde o dětskou fascinaci něčím, co pro mě bylo dlouho utajené. Na operu jsem měl velmi stereotypní a předsudečný pohled. Až skrze Veroniku se začal nabourávat a naše opera Zabijačka nabrala úplně jiné rozměry, než jsem si dokázal představit. Především hovory s Veronikou a pootevření dveří do operního světa kriticky nazíraného mě zasáhlo a začalo fascinovat. V opeře je všechno vyhraněnější, publikum je užší a elitnější, nebo se tak minimálně cítí. Spory o tradičnost, modernitu, progresivitu, etičnost a neetičnost jsou více vidět.

V anotaci mě zaujalo, že Titus má zkoumat představy o dávné historii. Jaké představy to jsou? Bavíme se o idealizaci minulosti? Idealizaci něčeho, co nazýváme klasickým?
Slova „klasický“ a „tradiční“ představují jednu z čoček, kterou na látku nahlížíme. Pojmy „klasický“, „klasicistní“ nebo „neoklasicistní“ znamenají návrat k něčemu, u čeho máme v západním světě pocit, že bylo původní, tedy k antice. Převrátily se nám jasná dogmata toho, co je tradiční. V nových výzkumech se ukazuje, že naše znalosti se neustále posouvají, že jsme byli zaražení někde v předsudcích bílého mramoru, které vlastně nejsou tím původním zdrojem, a my ho jen opakujeme. Proto máme na scéně kopírku a zároveň oheň, protože Titus je částečně o požáru. Hledáme moment, kdy oheň už nehoří, ale jenom se něco kopíruje.

Sedíme tady v Moravském divadle, což je specifický druh instituce. Kdo je adresátem opery Titus? Je to olomoucký operní abonent?
Asi jsem to já s mými otázkami. Nepředstavuji si přesného diváka. Vnímám, že sem Veronika přináší posun a dialog o tom, kdy je něco příliš progresivní a kdy dochází k dezinterpretaci předlohy. Moje zkušenost ale spíš potvrzuje, že všechny tyhle předsudky jsou jen jakýmisi floskulemi, které v kontaktu s divákem padnou. Ve chvíli, kdy divadlo zapálí oheň, dojde ke skutečnému zpřítomnění, nánosy rácia, které nás nutí něco hned odmítnout, odpadají.