ROZHOVOR

Miřenka Čechová svou multimediální zpovědí Baletky v sobotu opanovala Moravské divadlo. V neděli je na programu 26DF její inscenace Invisible II. / Barbora Kaufmannová. Jak spolu obě performance souvisejí a zda se chystá pokračování, se zeptal Zpravodaj 26DF č. 4 (online).

fotografie Lukáš Horký a Ondřej Hruška

Žít vztahy manipulativně, nebo zodpovědně

Amálie Bulandrová a Tomáš Blatný

Po knižním vydání Baletek vyšlo s Miřenkou Čechovou bezpočet rozhovorů, kde mluví o kontextu jejich vzniku, o vlastních zážitcích z konzervatoře z devadesátých let i o reakcích, které vydání knihy vyvolalo. Rozhodli jsme se proto vést rozhovor jinak a mluvit o některých produkcích letošní Flory, dávání hlasu neviditelnému, hnutí MeToo a diskriminaci žen v profesním životě.

Včera mělo publikum možnost vidět vaši inscenaci Baletky. Protože se ale na rozhovor scházíme bezprostředně po performanci Tank, chtěli jsme se na úvod zeptat na vaše dojmy z představení.
Pro mě je velmi komplikované dívat se na jakékoliv performativní dílo, bez toho aniž bych v ten okamžik sama netvořila nebo respektive nepřetvářela to, co vidím před očima. Při sledování jsem měla potřebu režírovat, vést dialog s předváděným dílem. Napadaly mě otázky, které jsou spíš formálního charakteru, například jak udržet divácké napětí nebo jak se vypořádat s limity, které klade tak silný výtvarný objekt, jakým byla ona nádrž. Samozřejmě mi ale přijde důležité takový typ představení vytvářet.

V pondělí bude na festivalu uvedena adaptace románu Kdo zabil mého otce od Édouarda Louise. Vy ve svých inscenacích podobně jako Louis pracujete s osobními a intimními tématy, byť při jejich zpracování volíte odlišnou strategii. Znáte Louisovu tvorbu, případně máte k ní nějaký vztah?
Jeho tvorbu znám a zapáleně ji sleduji. Četla jsem tři jeho knihy a dvě z nich se zaměřují na vztah s otcem a matkou. Těmi se aktuálně intenzivně zabývám. A to v kontextu připravovaného třetího dílu dokumentární série Invisible, který bude mít premiéru v září. V něm řešíme spolu s performerkou a spoluautorku Iris Kristekovou právě vztah k rodičům a dědičnou zátěž. Společně proto Louise čteme a sledujeme, jaké různé přístupy ke zpracování tohoto tématu volí. Vytváříme si tím i jisté „bezpečné teoretické podhoubí“ pro uchopení tak náročného tématu. 

V Baletkách a Invisible II. / Barbora Kaufmannová lze jako propojující téma označit zviditelňování jinakosti, ať už jde o ne-normativní těla, gender či obecně zkušenosti, které nejsou součástí oficiálních narativů. Pracujete s konceptem zviditelňování jinakosti vědomě?
Ano. A jsem velice ráda, že na Divadelní Floru byla pozvána obě tato díla, protože k sobě navzájem odkazují. Invisible II. / Barbora Kaufmannová je jakýmsi pokračováním Baletek, byť z opačného úhlu pohledu. Aniž bych to plánovala, docházíme v obou dílech k podobným věcem. Invisible II. ještě mnohem víc než Baletky problematizuje samotný žánr vysokého konzervativního umění. Dostává nás totiž do prostředí zdánlivého úspěchu, nicméně časově velmi limitovaného stárnutím těla. Na příběhu Kaufmannové mě nejvíc fascinuje určitá odevzdanost a zároveň síla, se kterou nese své poslání až do konce. A to i přesto, že se v něm uzavírá zásadní kapitola jejího života, která ji definovala. Ona se tak ze dne na den stává neviditelnou. Ze záře reflektorů se najednou vrací k sobě samotné. V prostředí jejího prázdného bytu se odehrává vzpomínka na velké jeviště, na které se už nikdy nevrací. Zároveň tato vzpomínka ale umožňuje vznik nového díla. Kaufmannová se vrací, ale nikoliv na oficiální etablované jeviště, ale dostává se na nezávislou scénu. Promlouvá tentokrát nikoliv za divadelní role, ale konečně sama za sebe. 

Ve své tvorbě se dlouhodobě věnujete tématům, která přenáší pozornost k jinak opomíjeným situacím zneužívání moci. Sdílení osobních zkušeností takového typu se v současnosti propojilo v několika iniciativách typu Ne!musíš to vydržet, Iniciativy Nahlas atp. Sledujete jejich činnost?
Sleduji. I v návaznosti na ně jsme spolu s filozofkou Alicí Koubovou vytvořily performanci Strachy. Jedná se o volnou nebo vzdálenou reakci na iniciativu Ne!musíš to vydržet a obecně na zneužívání moci na uměleckých školách. Vycházíme z reálných promluv a zpovědí jednotlivých lidí, kteří nám nahráli svoje odpovědi na otázku, čeho se bojí ve vztahu ke zneužití moci v umění. Uvedené demonstrujeme na modelovém příkladu, konkrétně na Karpmanově dramatickém trojúhelníku manipulativního chování, který pracuje s figurami tyrana, oběti a zachránce. V performanci jeho prostřednictvím zviditelňujeme mimo jiné skutečnost, že nejtěžší je takový trojúhelník (kde se všechny tři postavy drží navzájem v šachu) opustit a nastolit úplně jiný vztah. Vždycky budeme žít vztahy, buď je ale můžeme žít manipulativně, nebo zodpovědně.

Sledujete ve společnosti v posledních letech nějakou „změnu nálady“ související se zobrazováním a tedy zviditelňováním takových zkušeností? Na uměleckou scénu jste s díly tematizujícími tento typ zkušenosti vstoupila už v roce 2014, vnímáte nějaký rozdíl v jejich recepci po vzniku hnutí MeToo?
Aktuálně pracuji s mladými lidmi, u kterých pozoruji zcela odlišné fungování v uměleckém světě, než jak tomu bylo v mém případě. Myslím si, že jsou mnohem víc uvědomělí a přistupují k vlastní individualitě s důstojností a respektem. Z toho jsem nadšená. Na druhou stranu se mi v reakci na Baletky ozývá velké množství lidí, kterých se téma týká. Často se s nimi setkávám, ať už jde o studující pražských či mimopražských škol. Shodují se na tom, že je situace stále stejná. Dokonce jsou některé jejich příběhy mnohem dramatičtější než to, co jsem zažila já. Nerada bych je nyní bez jejich souhlasu zveřejňovala. Nicméně zmínit pro ilustraci a trochu pro pobavení snad mohu, že zrovna před týdnem mi jedna slečna říkala, že studujícím na konzervatoři hned v prvním týdnu zakázali číst mou knihu. Říkám si, že jim děkuji za skvělou reklamu (smích).

Setkala jste se coby žena ve své profesi s genderovou diskriminací?
Před několika lety jsem napsala kapitolu do knihy International Women Stage Directors, která vyšla v University of Illinois Press v roce 2013. Mým úkolem bylo zmapovat režisérky působící v České republice a byla jsem hodně překvapená, když jsem se dostala ke konkrétním číslům, například tristně malému množství režisérek, které dostaly pracovní příležitost na scéně Národního divadla. A to nehledě na to, že počet absolventů a absolventek byl vyrovnaný. Pro knihu jsem také pořizovala rozhovory s režisérkami, které zmiňovaly, že jim bylo doporučeno věnovat se radši dramaturgii, režírovat tvorbu pro děti, případně pracovat pro rozhlas. Osobně jsem na začátku své tvůrčí kariéry také cítila určitý handicap. Zvlášť v kontextu toho, že jsem sama nevystudovala režii. Zároveň ale musím říct, že v oblasti tanečního a fyzického experimentálního divadla, tedy v jisté alternativě k hlavním proudům, osobně v tuto chvíli znevýhodnění necítím. Možná i díky tomu, že jde o okrajový prostor, mohu svobodně tvořit bez jakéhokoliv zatížení.

 

Rozhovor Amálie Bulandrové a Tomáše Blatného s Miřenkou Čechovou vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 4 (online)