ROZHOVOR

26. ročník Flory před týdnem začínal dramatizací románu Moskoviáda patrně nejznámějšího ukrajinského autora současnosti, Jurije Andruchovyče. Z rodinných důvodů se z účasti na 26DF musel omluvit, ale udělal si čas na rozhovor pro festivalový Zpravodaj č. 1 (online).

Foto archiv autora. Fotogalerie z představení Moskoviáda na 26DF je ke zhlédnutí zde.

Dostojevskij je klasický příklad kýčovitého autora

Eliška Raiterová, Tomáš Blatný

S ukrajinským spisovatelem, básníkem, překladatelem a hudebníkem Jurijem Andruchovyčem jsme se spojili na konci dubna prostřednictvím e-mailu. Autor Moskoviády byl velmi laskavý a ochotný odpovědět nám na několik otázek týkajících se jeho dojmů z Pařízkovy pražské inscenace, ukrajinského a českého přijetí její knižní předlohy, provázanosti ruské kultury a politiky i jeho nově chystaného románu. Ačkoli jsme si mohli pro naši komunikaci vybrat ze šesti jazyků, které spisovatel ovládá (včetně pasivního porozumění češtině), rozhodli jsme se nakonec pro korespondenční rozhovor v angličtině. Otiskujeme v našem překladu.

Na začátek bychom se chtěli zeptat, kde aktuálně pobýváte (pokud to můžete říct). Jste na Ukrajině v místě aktivních bojů?
Ano, mohu to říct, není to žádné tajemství. Ani žádné hrdinství. Jsem u sebe doma v Ivano-Frankivsku. Doposud tu žádné aktivní boje neprobíhaly. Pevně doufám, že ani probíhat nebudou. Na samém začátku ruské invaze jsme byli třikrát napadeni raketami, ale od té doby prakticky nic. Myslím, že je to dobré znamení toho, jak účinně naše armáda odolává. Snahy agresora se územně velmi omezily.

V únoru letošního roku jste navštívil v Praze reprízu inscenace Moskoviáda, inscenovanou v Divadle X10 na základě vašeho románu. Jak se vám inscenace líbila? Poznával jste v ní své vlastní obrazy, imaginaci, náladu, které jste se v románu kdysi pokusil zachytit?
Představení se mi ohromně líbilo a měl jsem radost z reakcí českého publika, ze spousty smíchu… Je to naprosto vynikající divadelní dílo. Napsal jsem Moskoviádu před více než třiceti lety, takže jsem k ní získal určitý odstup. Ale jim (myslím tím především režiséra Pařízka a herce) se podařil zázrak, časový odstup se rozplynul. 

V únorovém rozhovoru pro Českou televizi jste řekl, že na Ukrajině dostala Moskoviádu do širšího povědomí úspěšná divadelní adaptace Kyjevského mladého divadla z roku 2006, která se uváděla několik let. U nás byla geneze podobná – Pařízkova inscenace diváky přivedla k vaší předloze, u nás přeložené již v roce 2015. Proč myslíte, že předloha přitahuje divadelníky (a ne například filmaře)?
Domnívám se, že hlavní důvod je prostý, a sice že produkce divadelní inscenace není obvykle tak drahá jako produkce filmu. Na Ukrajině se vyskytlo několik pokusů natočit podle Moskoviády film, v 90. letech i později. Ale všechny projekty byly ukončeny kvůli nedostatku financí. Různé týmy, různí producenti, ale vždy stejný výsledek. Snad je to smůla, snad osud, člověk nikdy neví.

Tamtéž jste taky zmínil, že pracujete na nové knize. Jak moc se do vašeho psaní propisuje aktuální dění na Ukrajině?
Samozřejmě, že propisuje. Ale jak moc? Na to je těžké dát nějakou souhrnnou odpověď. Moje budoucí kniha pojednává o blíže neurčené východoevropské zemi s takovým „soft“ totalitním režimem, možná komunistickým, možná fašistickým, možná s kombinací obou. Probíhá tam jakási utajovaná válka, jsou tam partyzáni, odbojové skupiny… Zdá se, že válka trvá věčnost, protože se do ní již zapojilo mnoho generací. Hrdinou je desetiletý nebo jedenáctiletý chlapec. Takový, jakým jsem byl já na začátku sedmdesátých let. Kniha totiž pojednává právě o té době, nazvěme ji například „Rolling Stones epochou“ v časech studené války. Nemyslím si tedy, že bude jen o současném dění na Ukrajině. Ale ano, aktuální události určitě mají na mé psaní vliv. Činí moji budoucí knihu tvrdší, krutější a možná zároveň sentimentálnější. 

Stíny ruské kultury

V brněnském Hadivadle proběhla v dubnu debata o ukrajinské kultuře a její pozici v evropské percepci ve stínu té ruské. Jedna z diskutujících, ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko formulovala názor, že pokud chce kultura uspět ve světě, musí mít za sebou ozbrojený stát. Proto je podle ní ruská kultura v zahraničí tak oceňovaná. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Ruská kultura byla vždy vlivná především díky ruským vojenským úspěchům. Jedním z jejích „zlatých věků“ bylo období po Stalinově vítězství ve druhé světové válce. Západní intelektuálové a tvůrci veřejného mínění v padesátých a šedesátých letech milovali Rusko především díky ruské kultuře, šlo o jakousi sakralizaci a mytologizaci ruského baletu, symfonické hudby, literatury, filmu… V západním veřejném mínění se ve vztahu k Rusku vytvořila jakási triáda „špatný režim, skvělí lidé, nejlepší kultura“. Aby Sovětský svaz (a později postsovětské Rusko) toto paradigma udržel, investoval do něj obrovské množství peněz. Ani si nedokážeme představit jak obrovské.

Je Dostojevskij dobrý autor, nebo spočívá jeho sláva (i) v masivním PR ruské kultury?
Dostojevskij je klasický příklad kýčovitého autora. Proto je tak oblíbený. Populární bývá totiž zejména ten kýč, který se tváří jako „vysoká literatura“. Dostojevského romány jsou plné blekotajících postav a hysterických scén. Jsou zaneřáděné nadbytečnými replikami a stylisticky ušmudlané. Mnohem horší je však jeho ideologický odkaz: byl to ruský pravoslavný fundamentalista, krajně protizápadní a xenofobní člověk. Goebbels si jeho díla velmi cenil.

Proměnilo se vaše vnímání ruské kultury po začátku války (ať už ji datujete rokem 2023 nebo 2014)?
Mé vnímání ruské kultury se zformovalo koncem osmdesátých let. Studijní pobyt v Moskvě v letech 1989–91 mi pomohl vytvořit si k ruské kultuře skeptický odstup a objevit v ní velkou prázdnotu. Můj skeptický posměšný postoj je docela dobře patrný už v Moskoviádě, která vznikla třicet let před velkou ruskou invazí. Válka (ať už začala kdykoli a já si myslím, že v roce 1917) mě v mém přesvědčení jen utvrdila.

Čtete dnes ruské klasiky jinak než předtím?
Abych byl upřímný, ruskou klasiku jsem četl naposledy v rámci povinné školní četby. Jediný ruský autor, ke kterému se stále vracím, je americko-ruský spisovatel Vladimir Nabokov. Jeho psaní mě stále dokáže ohromit. 

Měl by se podle vás v současnosti dávat ruské kultuře prostor (uvádět ruská díla, spolupracovat s ruskými umělci atp.)?
Neexistuje žádný všeobecně platný přístup nebo norma. Kultura je velmi individuální záležitost, zejména pokud mluvíme o spisovatelích. Spolupracoval bych jen s těmi ruskými umělci, kteří jsou otevřenými nepřáteli ruského státu a režimu, vyjadřují to rozhodně a radikálně, morálně podporují ukrajinské vítězství a finančně ukrajinskou armádu. Obávám se, že takové lidi spočítáte na prstech jedné ruky.

 

Rozhovor Elišky Raiterové a Tomáše Blatného vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 1 (online)