FOTOGALERIE / ROZHOVOR

Taneční program 26DF otevřela 12. května performance SOFT SPOT od Adrienn Hód a skupiny ME-SA. Přinášíme fotografie z představení a rozhovor s choreografkou, který vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 1 (online). 

fotografie Lukáš Horký a Ondřej Hruška

Líbí se mi, když se těla stávají obětí tělesnosti

Ema Šlechtová

Přestože jejím jazykem je tělesnost, rozhovor s Adrienn Hód vedeme korespondenčně. Maďarská choreografka se vyznačuje experimentálním přístupem k tělu, důrazem na improvizaci a intimitu tvůrčího procesu. V roce 2007 založila taneční skupinu Hardworks, se kterou pravidelně vyjíždí do zahraničí a sbírá prestižní ceny. Mimo jiné se věnuje i filmové choreografii. A tak můžu jen konstatovat, že se těším, až se dnes budu moct s tvorbou této hvězdy současné maďarské taneční scény naživo setkat. 

Inscenaci Soft Spot jste připravila společně se dvěma slovenskými tanečnicemi Soňou Ferienčíkovou a Martinou Hajdylou. Jak se tento maďarsko-slovenský umělecký vztah vůbec zrodil? Liší se vaše taneční přístupy?
Soňa se na mě obrátila s nabídkou spolupráce a oslovila také Martinu. Já jsem přizvala skladatele Ábrise Gryllu, dramaturga Ármina Szabó-Székely a Márcia Kerber Canabarro k pohybové spolupráci. Se všemi třemi maďarskými kolegy spolupracuji již léta. Márcio se mnou vytvářel především pohybovou stránku a atmosféru celé inscenace. V našich přístupech k současnému tanci jsem necítila velký rozdíl. Všichni žijeme a pracujeme v podobném kulturním a politickém prostředí. V posledním týdnu tvůrčího procesu začala válka na Ukrajině, která nás všechny stejně hluboce zasáhla.

Hlavním tématem inscenace je podle anotace lidská identita. Co pro vás tohle téma vůbec v dnešní době znamená?
Abych byla upřímná, nejsem si jistá, zda je lidská identita skutečně hlavním tématem Soft Spot. Pro mě je dílo postapokalyptickou krajinou, v níž vidíme pohybující se těla, která se snaží vyjádřit.

Vaše tvorba je mnohými kritiky a teoretiky označovaná jako experimentální. Cítíte se jako experimentální umělkyně?
Myslím, že je adekvátní nazývat mou tvorbu jako experimentální, protože nepracuji kontinuálně s jedním typem pohybového jazyka. Každá moje inscenace se výrazně liší od té předchozí. Nikdy nevím, jak bude můj další projekt vypadat. Ráda pracuji kolektivně a spolu s kolegy se uzavírám do takové malé komunity. Právě díky tomu je pro mě proces tvorby tak vzrušující. Během zkoušek se objevují i další možné cesty, které sice pokaždé nevyužijeme, ale vždy mají silný vliv na konečnou podobu inscenace. 

Jako umělkyně máte s vystupováním v zahraničí bohaté zkušenosti. Je pro vás někdy těžké představit určitá témata zahraničnímu publiku, které má někdy zcela odlišné národnostní, sociální a historické zázemí?
Je pro mě zajímavé sledovat, jak je moje tvorba přijímána. Současný tanec je elitářským segmentem a oslovuje pouze úzké publikum. Je vždycky fascinující z téhle bubliny vykročit a oslovovat diváky, kteří nejsou tak intelektuální a možná by se se současným tancem jinak vůbec nesetkali. Právě tak můžeme skutečně vystoupit ze své komfortní zóny a konfrontovat své myšlenky a názory. V Oslu jsme třeba zažili, že na reprízu Svítání, které v Maďarsku uvádíme pro starší šestnácti let, přišly děti. V albánském městě Tirana zase několik mužských diváků vyběhlo během představení do vedlejší kavárny, aby nalákali další, protože na jevišti vystupovaly nahé ženy. Současný tanec otevírá mnoho možností v kontextu toho, kdo může být na jevišti a jaká může choreografie být. To je pro mě neuvěřitelně osvobozující.

Co pro vás jako choreografku vůbec znamená tělo? Vyvíjí se tento vztah spolu s vaší profesní zkušeností?
Líbí se mi, když se těla stávají obětí tělesnosti. Když jsou v submisivním postavení. Tvary a pohyby těl v sobě mají spoustu informací. Řeč těla pozorujeme od útlého věku. Je to velmi bohatá oblast, která může dosáhnout mnoha různých účinků. Mám ráda těla. Ráda je vidím, jak se pohybují, dotýkají nebo jen jsou.

Rozhovor Emy Šlechtové s choreografkou Adrienn Hód vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 1 (online).