ROZHOVOR

Dva májové podvečery patřily v kostele Panny Marie Sněžné tanečnímu obřadu K Madoně se rzí. Choreografku Johanu Pockovou k němu inspirovalo jedno dávné duchovní setkání, o kterém vypráví v rozhovoru Ivy Heribanové pro festivalový Zpravodaj (online).

foto portrét Ondřej Hruška, foto z představení Lukáš Horký

Dopad na diváky a divačky by měl být potenciálně léčivý

Iva Heribanová

Tematicky široce rozkročenou tvorbu tanečnice a choreografky Johany Pockové prezentuje Divadelní Flora již potřetí za sebou, tentokrát sólovým tanečním obřadem K Madoně se rzí. Jak téma otevírá možnosti jeho uchopení? Jak se taneční inscenace proměňuje v čase? A jakým směrem se tvorba souboru POCKetART vyvíjí?

Na Divadelní Floře letos představíte inscenaci K Madoně se rzí, inspirovanou spirituálním zážitkem z vašeho dětství. O jakou situaci šlo a proč jste si ji po letech vybrala k tvůrčímu zpracování?
Inspirace se zrodila během první vlny covidové pandemie, kdy jsem náhle pocítila silnou touhu po klidu a potřebu zažít cosi vzdáleného tíživé přítomnosti, cosi očistného. Vzpomněla jsem si na moment z dětství, kdy jsme s tátou na výletě na kole po Šumavě zastavili u zchátralé kapličky. Uvnitř byl jen sesutý obraz Panny Marie, kapky deště protékající rozpadlou střechou jí vytvářely na zrezivělé tváři slzy. Tento silný okamžik se mi vryl do paměti a byl jakýmsi útočištěm zvláštního klidu, krásy a smutku, ke kterému jsem se v těžších chvílích častokrát vracela. Tentokrát se ale z paměti vynořil tak silně, že jsem pocítila potřebu jej přetavit do divadelního tvaru. Chtěla jsem vytvořit prostor pro zastavení, ponoření do svého nitra a sdílení společné atmosféry naplněné něhou, klidem, krásou, sentimentem, duchovnem, ale i lehkostí a radostí.

Čím pro vás byla choreografická práce vycházející ze vzpomínky specifická? Odlišovala se zásadně od projektů, v nichž je námětem nějaké celospolečenské téma (jako například mediální manipulace a populistické strategie v případě performance Jáma lvová, uvedené na Divadelní Floře v roce 2021)?
V případě Jámy lvové nám šlo o to, abychom si k tak širokému a společensky palčivému tématu našli svůj přístup a výsledný umělecký tvar tak byl nejen otevřený osobní reflexi diváka, ale zároveň nesl nevyhnutelně kritický postoj. Inscenace K Madoně se rzí sice není svou velmi osobní inspirací profilována jako aktuálně společenské téma, její dopad na diváky a divačky by ale měl být potenciálně léčivý, očistný a snad i chránící proti dalším aktuálním společensky stresujícím tématům. Choreografická práce byla specifická především tím, že jde o sólovou inscenaci, ve které je tanec doplněn o klasický zpěv. Taneční materiál vznikal v rámci improvizací velmi intuitivně z vnitřních emočních stavů, asociací a představ a důležitou roli pro stavbu choreografie hrála hudba a spolupráce se scénografií.

Inscenace K Madoně se rzí měla premiéru v září 2021. Jak se pro vás v čase vyvíjí? Došlo v ní, vzhledem k jejímu niternému rozměru, za tu dobu k nějakým interpretačním posunům?
Říká se, že život inscenace začíná až po premiéře. Inscenace se neustále tvaruje a posouvá, i když už ne nutně v rukou režie nebo choreografie, performativně roste dál. A to je velmi vzrušující fáze! U K Madoně se rzí tomu není jinak. Řekla bych, že k hlavnímu posunu došlo při adaptaci do kostelů, kde se jako performerka vypořádávám s daleko větším prostorem. Zároveň ale nemusím duchovní prostor vytvářet, spíše se sžívám s tím, který už daný kostel nese. Zkušenost s kostelní akustikou mi dala určité sebevědomí, které se snažím využít i při reprízách v divadlech. Také různé reakce od diváků, jejich osobní reflexe díla, myšlenky, asociace, emoce, jsou zdroji k další, třeba i nevědomé inspirační náplni pro každou reprízu.

Tématem zatím posledního projektu vašeho spolku POCKetART, imerzivní inscenace Bodies Together, je fenomén korporací. Proč jste se rozhodli danou problematiku reflektovat právě imerzivně a jak na tento formát reaguje publikum?
S kolegyní Sabinou Bočkovou jsme měly chuť na nový experimentální počin ve formě přizvání externího režiséra Jara Viňarského a být v našem projektu v roli performerek, nikoliv hlavních autorek. Pro tuto kolektivní tvorbu jsme zvolili téma korporací, jelikož je to prostředí, ve kterém se pohybují naši kamarádi, vrstevníci, a chtěli jsme tomuto pracovnímu uspořádání lépe porozumět. Je to téma nám umělcům vzdálené, ale zároveň je nevyhnutelnou součástí světa, ve kterém žijeme. Po dobu pandemie jsme nasbíraly různé zkušenosti a příběhy našich přátel a kolegů, kteří byli z finančního hlediska nuceni nečekat na opětovné ožití kultury, ale začali pracovat v korporacích. Mnohdy absurdní zážitky, například z teambuildingových akcí, se zdály být jako dobrá inspirace pro humorné dílo. Inscenace nabrala imerzivní směr až ve druhé polovině tvorby, kdy ze strany režiséra a dramaturgyně Lucie Kašiarové přišel nápad výrazného scénografického řešení performativního prostoru a od něho se odvíjel nový koncept pro vztah publikum-účinkující. Nechtěli jsme vytvořit taneční inscenaci o korporacích, nýbrž prostředí inspirované korporacemi, jejich strukturami a atmosférou, ve kterém se ocitáme společně s publikem. Během performativního happeningu si klademe otázky, zda se v tomto typu pracovního a kolektivního uspořádání cítíme dobře a bezpečně a zda nejsou cíle korporace v kolizi s našimi životními hodnotami a etickými normami, zda neztrácíme sami sebe. Téma a zpracování se zdá být kontroverzní, máme širokou škálu ohlasů, což je pro nás velmi zajímavá zpětná vazba. Emoce, které dle ohlasů doprovází publikum jsou různé, ale většinou velmi intenzivní. Radost, smích, smutek, deprese, úzkost, vztek, opovržení, nebo kombinace všech.

Aktuálně připravujete novou taneční inscenaci Fairy Tales. Jakým tématům se věnuje?
V mezinárodním týmu se spolu s osmi tanečnicemi věnujeme tématu ženství, hodnot, které ženská podstata vnáší do našeho světa a reimaginaci našich představ o šťastných koncích. Název Fairy Tales si pohrává s myšlenkou naivních idealistických příběhů, které se mohou v okamžiku transformovat do absurdních situací a reflektovat tak nejednoznačnost postavení žen v naší společnosti. Zajímá nás, jakou roli v našem problematickém a mnohovrstevnatém světě hrají pohádky a fantazie, tedy jasné, neproblematické příběhy, kde má vše dobrý konec. Jaký je ten šťastný konec z pohledu dnešních žen? Naším záměrem je vytvořit jakousi novodobou pohádku inspirovanou fantazijními představami o hledání ideálního světa, který nás nesoudí, nelimituje a nezastrašuje. Skrze práci se známými pohádkovými příběhy (Šípková Růženka, Popelka, Alenka v říši divů, Karkulka, Princezna na hrášku a další) s jasnými narativními vzorci chceme prozkoumat jejich relevanci pro ženy v dnešní společnosti. Chceme vynést na světlo různé způsoby stereotypizace žen, ať už v rovině pohádkové, nebo v rovině reálného světa.

 

Rozhovor Ivy Heribanové s Johanou Pockovou vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 6 (online).