ROZHOVOR

Teresa Vittucci, která na 26DF uvedla svůj queer a feministický výklad postavy Madony, v rozhovoru přibližuje svou spolupráci s Michaelem Turinským (loňský host DF) a popisuje, jak určující vliv na její tvorbu měla Doris Uhlich, hostující na Floře s inscenací TANK o pár dní dříve. Zpravodaj č. 7 (online) 

foto portrét Lukáš Horký, foto z besedy Ondra Hruška

Nejdřív jsem se musela vyrovnat s tělem Panny Marie

Johana Jurášová, Eliška Raiterová, Tomáš Blatný

Teresa Vittuci je rakousko-švýcarská performerka, která na letošní Floru přivezla svoji stand-up taneční performance Hate me, Tender: Solo for Future Feminism. Jedná se nejen o českou premiéru inscenace, ale také o první vystoupení Vittuci v Česku vůbec.

Vaše inscenace má podtitul Solo for Future Feminism. Existují různé výklady feminismu. Jaký je „ten váš“?
Na to je těžké odpovědět. „Můj“ feminismus se snad vyvíjí s tím, jak se vyvíjím já. Měl by ale být inkluzivní a intersekcionální. Bojuje za všechny, kteří jsou utlačováni kvůli svému pohlaví, třídě, rase, věku nebo tělesným dispozicím. Je hodně lidí vychovaných jako ženy, které jsou z některých feministických hnutí vyloučeny. Myslím si, že feminismus by neměl nikoho vylučovat.

Jaký vztah máte k postavě Panny Marie?
Byla jsem vychována ve velmi křesťanském prostředí. Příběh Panny Marie mi byl prezentován jako vzor. To mě štvalo už dlouho předtím, než jsem se dozvěděla, že existuje způsob, jak o tom mluvit nebo tvořit. Tak jsem si řekla: „Dobře, budu se muset věnovat postavě, která mě tolik štvala a způsobila mi tolik bolesti.“ V Solo for Future Feminism jsem se snažila  pochopit, kde začíná misogynie a jak je zapsána v narativech, které nám jsou odedávna nabízeny jako způsob, jak porozumět světu. Chtěla jsem pracovat s první postavou, díky níž jsem skutečně pochopila, že jsem feministka, i když jsem ještě významu tohoto slova nerozuměla. Nejdřív jsem potřebovala pracovat na její síle a dalších kvalitách, protože jsem potřebovala, aby mi historie dala nějakou naději. Pak jsem si ale uvědomila, že se neustále zasekávám na jejím domnělém panenství, protože to je pro tuto postavu naprosto zásadní. Musela jsem se tak nejdřív vyrovnat s jejím tělem, pokusit se ho demystifikovat, než vůbec budu moci mluvit o ní samotné.

Co vás znepokojovalo na jejím panenství?
Teprve když jsem začala s průzkumem a během rešerše narazila na různé studie, došlo mi, že panenství je zkonstruované a že nikdy neexistovalo. Panenská blána je totiž doopravdy flexibilní membrána, která se dokáže zmenšovat a zvětšovat,, stejně jako to dokážou jiné části těla libovolného pohlaví. Na jedné straně může existovat jedenáctiletá dívka, která vypadá, že měla sex už tisíckrát, a na druhé straně čtyřicetiletá pracovnice v sexuálním průmyslu, která vypadá jako panna. Pochopila jsem, že takové zjištění může znamenat hodně pro budoucnost, pro feminismus a pro každého, kdo byl vychovaný jako dívka. Aby ženy mohly dělat to, co chtějí i nehledě na to, jestli se označují za feministky, nebo ne. Proto tomu říkám Solo for Future Feminism.

Před pár dny na festivalu vystupovala performerka Doris Uhlich se svojí inscenací Tank. Setkala jste se s její prací? Je vám její umění blízké?
Doris Uhlich je pro mě velmi důležitá. Když jsem začínala s tancem, viděla jsem její sólo, které mi změnilo život. Nebyla první performerkou pracující s nenormativním tělem na jevišti, kterou jsem viděla, byla ale první, která o tom vážně ráda mluvila. Její vystoupení mi otevřelo dveře k tomu, co dělám teď. Absolvování velkého množství tanečních tréninků mi ukázalo, že jako tanečnice opravdu nemohu existovat na jevišti s tímto tělem. Doris mi ale pomohla si uvědomit, že ho dokážu a můžu použít i jinak. Hodně lidí vidí paralelu mezi mým a jejím dílem, protože jsme obě Rakušanky, naživo se ale neznáme.

V Rakousku nežijete od roku 2004, kdy jste se přestěhovala do Švýcarska. Jak tam rezonovalo hnutí MeToo?
Na to asi nedokážu přesně odpovědět. V té době už jsem se pohybovala ve feministických kruzích, kde bylo přijetí dobré… Generační spory se na různá témata vedly vždycky. Mnoho lidí, kteří byli vychováni jako ženy, zažilo spoustu špatných věcí. A teď polovina z nich nechce, aby si tím samým musela projít další generace, přičemž druhá polovina si myslí, že když si tím prošla ona, musí si tím projít i ostatní. Museli bychom k sobě být upřímní, abychom si uvědomili, že to, co se nám v minulosti stalo, mohlo být zneužívání. Ale to je těžké. Hodně lidí se naučilo ostatní umlčet. Věřím tomu, že reakce typu „vymyslela si to” nebo „plácnutí po zadku je kulturní záležitost“ nejsou myšleny nutně špatně. Myslím si, že často tito lidé, kteří to říkají, nemají bezpečný prostor pro to, aby mohli reflektovat, že události, které se někomu staly, pro ně mohly být opravdu nepříjemné.

Na loňském ročníku Divadelní Flory vystupoval se svojí inscenací Precarious Moves performer Michael Turinsky. Vy jste s ním v minulosti opakovaně spolupracovala. Jak jste se seznámili?
S jeho tvorbou jsem se setkala ve Vídni. S berlínskou choreografkou a performerkou Claire Vivian Sobottke jsme tam byly v rámci stipendijního programu danceWEB na festivalu ImPulsTanz a navštívily jsme Turinského sólové představení Heteronomous Male. Claire v recenzi na toto představení psala o tom, že Michael je na jevišti příliš milý a že příliš divákům usnadňuje přijetí člověka žijícího s postižením. Na tělo performera s handicapem si promítáme, že to asi musí být velmi milý člověk. Tento typ projekce ale performerovo tělo jaksi dehumanizuje, protože mu jako by bere možnost být „hajzlem“ jako kdokoliv jiný. Spíš ho tak přibližuje k nevinnému zvířeti, dítěti nebo nemluvněti, kteří nemají žádné zlé úmysly.

Jak probíhala vaše spolupráce?
O pár měsíců později jsem ho potkala ve Vídni, kde jsem tehdy uváděla první verzi svého sóla Lunchtime. Po představení mi řekl, že bylo úžasné. Během rozhovoru nám došlo, že pracujeme na podobných věcech. Rozhodli jsme se, že pojedeme na rezidenci, kde se budeme věnovat tématu vnímání lidských těl a toho, co je v nich vepsáno. Třeba lidé s obézními těly jsou obvykle nálepkováni jako líní, nad svými těly nemají kontrolu a musí být dobří v posteli, protože primárně chtějí uspokojit druhé. Společně jsme stvořili představení We Bodies, které k tomuto tématu přistupuje abstraktně. Je to takový exorcismus. Nejdřív přijmete všechny ty nálepky do svého těla a pak se jich snažíte zbavit. „Říkáš, že jsem tlustá? Já ti ukážu, co je to být tlustá.“ Michael zase záměrně zveličil symptomy svého handicapu, aby tak budil sympatie. Hráli jsme si hodně s těmi projekcemi představ na lidské tělo a hledali cestu, jak s nimi pracovat před obecenstvem.

 

Rozhovor Johany Jurášové, Elišky Raiterové a Tomáše Blatného s Teresou Vittucci vyšel ve Zpravodaji č. 7 (online).