ROZHOVOR

První z premiér uváděných v rámci 26DF byl ve čtvrtek 18. 5. Tanec dervišů z produkce Divadla na cucky. Pojednává o prostějovském adiktologovi, jenž byl odsouzen za pěstování léčebného konopí. Režisérka a scenáristka Barbara Herz prozradila, jak projekt s prvky dokumentárního divadla vznikal i kolik dopisů do vězení napsala. Zpravodaj č. 9 (online) 

foto Lukáš Horký

Dopisy z vězení

Johana Jurášová, Martin Gaideczka

Osmý festivalový den se v Divadle na cucky uskutečnila premiéra inscenace Tanec dervišů. Ačkoli inscenace zachycuje dva různé příběhy, my jsme si s režisérkou Barbarou Herz povídali o jednom z nich, o osudu adiktologa Dušana Dvořáka odsouzeného za výrobu léčebného konopí. Režisérka, která se dokumentárnímu divadlu věnuje již několik let, nám odpovídala na to, na jaká úskalí narážela v průběhu tvorby této inscenace.

Kde jste se poprvé setkala s osudem Dušana Dvořáka?
Když jsme s dramaturgyní Annou Hoprich přijaly nabídku udělat inscenaci pro Divadlo na cucky, rozhodly jsme se tematizovat konfrontaci člověka a systému. Zároveň jsme měly z divadla zadáno, že má být téma co nejvíce lokální. Ukázalo se, že Aniččin tchán, tedy místní psychoterapeut Lubomír Smékal, zná případ Dušana Dvořáka velmi dobře, a je to jeden z jeho velkých podporovatelů. Dušanovu kauzu jsem znala z médií pouze letmo. Byl to jeden z článků, který si jednou otevřete, a dál se o něj nestaráte. Nikdy předtím jsem neměla speciální důvod zabývat se legalizací konopí. V kontextu mé inscenace to zní možná kuriózně, ale v životě jsem nevyhulila jediného jointa. Když jsem se ale začala zabývat Dušanovým osudem, uvědomila jsem si, že v dané věci nejde o to, jestli si někdo zapálí nebo nezapálí, ale že narážíme na podstatné společenské téma, které se dotýká elementárních otázek jako je svoboda a víra ve vyšší princip, a také práva člověka rozhodovat svobodně o svém zdraví.

S Dušanem Dvořákem jste při přípravě inscenace vedla obsáhlou korespondenci. Jaké pro vás bylo získávat svědectví někoho, kdo je ve vězení?
Napsali jsme si obrovské množství dopisů. I když jsem si řekla, že je spočítám, nedokážu vám říct, kolik jich bylo. Když byl kontakt nejintenzivnější, tak od něj přicházela jedna tlustá obálka plná příloh a materiálů týdně. Já jsem odpovídala s menší frekvencí, protože jsem tak často reagovat nestíhala, ale vyměnili jsme si minimálně čtyřicet dopisů. Trvalo to tři čtvrtě roku. Potom Dušana přemístili z břeclavské věznice do Rapotic. Tam už naštěstí nezažíval tak brutální šikanu jako v Břeclavi, takže jsme si mohli krom dopisů občas i zavolat. Jednou jsem za ním jela dokonce na návštěvu.

Vyměňovali jste si tištěnou nebo ručně psanou korespondenci?
Taky jsem si kdysi myslela, že ve věznici mohou chodit vězni třeba na internet. Ale jak říká Dušan, internet je tam jako idea z vesmíru. Neexistuje ani možnost psát na počítači. Součástí inscenace Tanec dervišů je popis kauzy, jak Dušan bojoval o možnost psát na kufříkovém psacím stroji. I to mu bylo znemožněno. On tedy skutečně musel všechno psát ručně a já jsem si s ním samozřejmě dopisovala stejným způsobem. Potom jsem musela korespondenci pro potřeby scénáře přepisovat, takže ji znám věru slovo od slova.

V roce 2020 byl Dušan Dvořák opět pravomocně odsouzen, tentokrát za výhrůžky představitelům justice. Ovlivnila tato skutečnost váš přístup, případně samotnou inscenaci?
Na inscenaci jsem začala pracovat před rokem. To už bylo poté, co proběhl další, poměrně kuriózní soud kvůli vyhrožování soudcům a prokurátorům. Několikrát jsem se na to Dušana ptala, dokonce i když jsme se viděli osobně. Trvalo mi docela dlouhou dobu, než mi došlo, jaká je skutečně jeho motivace. On je totiž velmi nonkonformní člověk. Provokuje. Postupně jsem zjišťovala, že ho plno lidí v Olomouci nemůže vystát, a zároveň ho má plno lidí velmi rádo. On kráčí v takovém mezním stavu, kdy řekne komukoli cokoli, nedělá kalkuly. Pro mnoho lidí je konfrontace s ním tak náročná, že ji neustojí, mají z něj pocit, že je zahání do kouta. A v krajním zoufalství, kdy se soudy opakovaně odmítaly zabývat jeho argumenty, zakazovaly mu svědky a on si zároveň uvědomoval, kolik vážně nemocných lidí kvůli odpírání konopné léčby zbytečně trpí nebo je nesmyslně perzekuováno, rozhodl se napsat vybraným soudcům a prokurátorům, že jsou zkorumpovaný kartel a mafie a bude je vystavovat v klecích jako justiční paviány. Za to byl odsouzen na dalších osm měsíců. Jeho drobné provokace a neústupnost jsou zároveň důvodem, proč ani po třech odsezených letech nedostal prezidentskou milost ani podmínečné propuštění.

Vyskytla se při přípravě inscenace nějaká zlomová událost?
Inscenace se vyvíjela až do poslední chvíle. Posílala jsem svým jménem a jménem Divadla na cucky tzv. společenskou záruku, která byla přiložena k žádosti o Dušanovo propuštění po polovině odsezeného trestu. A když jsme jeli na zkoušku do divadla v den předpremiéry, tak mi Dušan volal, že propuštěn opět nebude a očividně jej čekají další tři roky, byť sedí za něco, co už teď není ani přestupek, a byť má nulovou společenskou nebezpečnost. Takže jsem ještě ten den měnila část scénáře, aby bylo opravdu jasné, že jde o závažnou situaci, že je dobré o ní mluvit a že je důležité, aby se ozýval kritický hlas.

Co je pro vás na tomto projektu nejdůležitější?
Především to, že nejde jen o jednoho člověka, který měl být již dávno na svobodě, ale i o zásadní systémový problém. Existují sedmdesátiletí lidé, kteří jsou popotahováni soudy a perzekuováni za to, že si pěstují léčebné konopí pro svoji potřebu. Tohle je velká bolest, kterou je nutné konečně narovnat.

 

Rozhovor Johany Jurášové a Martina Gaideczky s Barbarou Herz vyšel ve Zpravodaji č. 9 (online).