ROZHOVOR

S režisérem Christopherem Rüpingem o tom, proč má dnes smysl inscenovat sedm set let staré texty, o postpandemickém divadle i o tom, proč má Dante Alighieri k Britney Spears blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Jeho oceňovaný titul Nový život v podání bochumské činohry zahájí 10. května letošní Divadelní Floru. (rozhovor Dominiky Široké)

Režisér Christopher Rüping (foto Daniel Pilar)

V jednom z dřívějších rozhovorů jste navrhl, aby se všechna německy mluvící divadla dohodla, že po dobu patnácti let nebudou uvádět žádné texty, které nepocházejí z našeho tisíciletí. Básnické texty Nový život a Božská komedie od Danta Alighieriho, z nichž vaše inscenace hostující na letošní Divadelní Floře vychází, jsou ale staré sedm set let. Proč právě ony mají dnes na jevišti zaznívat? Nebo možná lépe řečeno – jak?

Nový život není zdaleka jediným dílem, které odporuje mému vlastnímu návrhu na rozsáhlý „půst“ od klasiků – nedávno jsme pracovali například na Čechovově Rackovi a předtím na raných Brechtových hrách, Mozartovi, Monteverdim a Shakespearově Hamletovi. Aby tato témata nepůsobila na divadelním jevišti muzeálně, je toho zapotřebí udělat mnoho – povrchní operace typu „zapečetěné dopisy budou nahrazeny chytrými telefony se snímačem otisku prstu“ totiž obvykle nestačí. Místo toho je nezbytné si zcela vážně položit otázku, co má příslušná látka společného s naší současností, protože divadlo koneckonců je uměleckou formou přítomného okamžiku. V německých městských divadlech je to bohužel většinou naopak: potřebujete sto argumentů, abyste přesvědčili vedení divadel i publikum o přednostech současné látky, ale ani jeden pro to, abyste uvedli Hamleta nebo Fausta. To jsou takové samospouště. Mělo by to být přesně naopak. V případě Nového života byly odkazy na současnost až bezostyšně zřejmé: události pandemie způsobí v životě hlavního hrdiny obrovskou trhlinu a ve svém fanatickém hledání útěchy musí projít peklem, vystoupat na horu očisty, aby se mohl ve sférách neskutečna naposledy své životní lásce podívat do očí.

Nový život vznikal mezi lockdowny v období pandemie, kdy najednou nebylo možné být spolu se svými blízkými. Co nám inscenace může sdělit v postcovidové době?

Vypráví o lásce a ztrátě, o promarněných příležitostech a o pomíjivosti. To jsou témata, která jsme v obzvláště zhuštěné podobě prožívali během lockdownů a která nás ale zaměstnávala i před nimi, během nich a po nich. Během zkoušení Nového života jsme si postupně uvědomovali, že se vlastně snažíme vytvořit inscenaci o útěše. A to se také – alespoň pro mě – podařilo: trocha útěchy. A tu člověk potřebuje tak nějak vždycky, nemyslíte?

V podtitulu je uvedeno, že volně vychází z písní Britney Spears a Meat Loafa. Jak vás napadlo zařadit do inscenace moderní popové písně?

V původním textu z roku 1293 líčí Dante nejprve události svého života formou deníku. Tytéž zážitky poté znovu vypráví sonetem, který ve třetím kroku následně interpretuje. Třikrát po sobě nám vypráví stejný příběh – a vždy se zabývá opravdu velkými tématy, jako jsou láska, touha a ztráta. Dantovy sonety si musíte představit jako popové písně třináctého století. Lidé je znali nazpaměť a broukali si je na ulici. Myšlenka rozšířit Dantovy sonety o texty jeho duchovních potomků – od Whitney Houston přes Britney Spears a Natashu Bedingfield až po Meata Loafa – se nakonec ukázala až znepokojujícím způsobem nasnadě.

Mám dojem, že se coby režisér v Novém životě zajímáte v prvé řadě o konkrétní herce a herečky na jevišti. Je to tak?

Ano, lidé skutečně jsou v centru pozornosti inscenace. Alespoň na začátku. Alespoň dokud mají pocit, že mají události pod kontrolou, že jsou „pány svého osudu“. Ale tento stav je málokdy setrvalý a ani v Novém životě tomu není jinak. Lidé najednou přestávají být v centru dění a ocitají se na vedlejší koleji. Stávají se němými objekty své vlastní biografie. A ve středu krouží tichý stroj. Tak už to bývá: bezmoc přichází náhle a potichu a zničehonic nám vytlačí vzduch z plic.

Vaše inscenace v sobě mají velkou lehkost. Snažíte se o to vědomě, a pokud ano, jak?

Nemám to v úmyslu a ani nemám pocit, že by mé inscenace byly obzvláště lehké. Co je však pravda: věřím, že lidé málokdy sami od sebe vyhledávají těžkosti. Dokonce i tváří v tvář té největší tragédii, když se kolem nás opravdu, ale opravdu setmí, stále hledáme vypínač nebo alespoň bledý záblesk nějakých světélkujících korýšů. To je něco, co si přeji i od herců a hereček v divadle a na čem spolu pracujeme. Upřímně řečeno, všechno ostatní je docela snadné. Ale znovu a znovu hledat lehkost a v určitém okamžiku si muset uvědomit, že vlastně není nikde k nalezení – to je těžké, to je dřina.

Rozhovor vedla Dominika Široká

……………………………………

Christopher Rüping (1985) vytváří inscenace stejně křehké, jako bujaré, v nichž mohou herci volně komunikovat mezi sebou i s diváky. Místo aby se soustředil na rozvíjení snadno identifikovatelného režijního stylu, hledá stále nové zkušenosti, experimentuje s formami a koncepčními přístupy, které mu umožňují vyjádřit velmi osobní a moderní pohled na klasickou i současnou látku. Největší důraz přitom klade právě na hereckou složku.
Rodák z Hannoveru vystudoval režii na Divadelní akademii v Hamburku a na Univerzitě umění v Curychu. V letech 2016–2019 byl kmenovým režisérem v Münchner Kammerspiele, od té doby zastává stejnou pozici v Schauspielhaus Zürich.
O Rüpingově renomé svědčí nejen řada cen (Režijní talent roku 2014 a 2015 a Režisér roku 2019 a 2021 podle časopisu Theater heute), ale i fakt, že dosud obdržel rekordních pět (!) pozvání na prestižní berlínskou přehlídku Theatertreffen. V roce 2021 s Einfach das Ende der Welt / Jenom konec světa podle Jeana-Luca Lagarcea (Schauspielhaus Zürich) získal cenu NESTROY. Inscenace Das neue Leben / Nový život (Schauspielhaus Bochum) v roce 2022 otevírala přehlídku Theatertreffen – pro změnu letos zahájí 27DF. 

foto z inscenace Nový život (Jörg Brüggemann / Ostkreuz)