ROZHOVOR

Dušan David Pařízek už potřetí v řadě přijíždí na Divadelní Floru se svojí inscenací nazkoušenou v ČR. V rozhovoru se bavíme o návratech, financování progresivních divadel, politických i osobních rozměrech jeho tvorby a také o inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory, která bude v neděli 19. 5. uvedena na jevišti Moravského divadla.
(rozhovor Jana Doležela)

Dušan David Pařízek na loňské Floře při besedě k Moskoviádě (foto Ondřej Hruška)

Po mnohaleté pauze jste se v roce 2021 vrátil do českého divadelního prostředí. Jak cestu zpět na tuzemskou scénu nyní hodnotíte?

Nelze vrátit čas, ani o to neusiluji. Přesto mě těší, že jsme se Standou a Martinem dokázali téměř plynule navázat na někdejší spolupráci, nevracet se a jít dál. ZDENĚK ADAMEC mi v tom nejlepším smyslu připomněl, proč bylo naše působení v Komedii výjimečné. Ve výsledku kryptický tvar, spíš divadelní stať. Rozhodně ne lineárně převyprávěný příběh. Přesto, nebo právě proto, velmi komunikativní inscenace a výjimečné herecké výkony. Vřelé reakce kolegyň a kolegů, kteří se na nás jezdili dívat z Berlína či Vídně, krásné reakce několika kolegů z Divadla Na zábradlí, nadšené – nejen pražské – publikum. Naproti tomu místní kritické ohlasy, odborníci varující před nepietním vyzněním inscenace. Dora Štědroňová z toho byla rozčarovaná, mě to nepřekvapilo ani nezaskočilo. Jasně formulovaný názor se nemůže a nemusí líbit všem. Byla to cenná zkušenost. Ukázala, že naše práce v Praze ještě rezonuje.

V posledních dvou sezónách jste dvakrát inscenoval v Divadle X10. V čem je pro vás lákavé pracovat po všech velkých německojazyčných domech v nezávislém českém divadle sídlícím v betonovém podzemí Národní třídy?

V Praze je X10 v současné době jedno z mála divadel, která mě oslovují svou dramaturgií. Ne všechno se mi tam líbí, ale to nehraje roli. V každém inscenačním tvaru se odráží postoj celého týmu, jasná výpověď adresovaná městu, ve kterém a pro které inscenace vznikla. To o většině pražských divadel říct nelze. Další přidanou hodnotou je, že nás Lenka Havlíková, Kryštof Koláček, Ondřej Novotný a Ondřej Štefaňák přijali jako tým. Lenčiným původním záměrem byla pomyslná fúze někdejší Komedie se současnou X10. Dvěma inscenacemi její přání nesplníme, ale přispět k tomu, aby nezávislé divadlo obstálo nejen v pražské a české konkurenci, nýbrž i v zahraničí, je „zadání“, které mě baví. A inspiruje, což samozřejmě souvisí i s atmosférou v X10, která sídlí v budově původně pojmenované Dům uměleckého průmyslu. Syrové prostředí, provizorium jako konstanta. Že jsem úplně svobodný ve volbě témat asi nemusím zmiňovat. Nedělám nic „na objednávku“ a nikdo to ode mě ani neočekává. Naopak. To všechno jsou dobré důvody ke spolupráci. Uvidíme, jak a jestli bude pokračovat. Žádost o několikaletý grant pražský magistrát neschválil v dostatečné výši, takže budoucnost tohoto divadla je nejistá. Něco mi to připomíná… Praha asi pořád ještě není připravená na progresivní dramaturgii, vyhraněný názor a mezinárodně úspěšné týmy.  

Obvykle bývají vaše inscenace označovány jako politické. Pro mě jsou naopak důležité jejich osobní rozměry.

Jedno od druhého nelze odmyslet. Alespoň já to nedokážu. Považuji za privilegium, že se mohu živit divadlem. Občané platí daně a tím mimo jiné vytváří i základ pro naši práci. Týká se to nás všech, ať už pracujeme ve zřizovaných městských či státních institucích nebo na nezávislých scénách podporovaných granty. Tuto společenskou objednávku bychom měli brát vážně. Považuji za svou povinnost zabývat se místem a prostředím, kde daná inscenace vzniká. Ekonomickým, politickým, v budoucnu hlavně životním. To všechno je, a čím dál víc bude, vzájemně provázané.

Dalo by se říct, že pro vaši tvorbu platí feministické heslo – osobní je politické? Jak byste definoval političnost ve svých inscenacích? A jaký je v nich vztah politického prostoru a osobního?

Jak moc se má odrážet společensko-politické dění v divadelní práci, si každý z nás musí definovat sám. Je samozřejmě dost pracné detekovat problémy nebo konfliktní potenciál s předstihem a vytvořit něco, co pak kritika většinou zaškatulkuje jako dystopické malování čerta na zeď. Ještě pracnější je udělat z takové látky víc než pouhé apelativní gesto: nepřehlédnout v rámci rozkladu velké politiky konkrétní dopad na individuální osud. Ale jedině tak můžete čitelně a citelně znázornit lidský rozměr krize, vliv politických či společenských fenoménů na jedince. Jinak řečeno: pojmenovat životní podmínky, které determinují i ty nejintimnější sféry lidské existence. Možná právě tohle citlivý člověk jako vy vnímá při sledování mých inscenací. To heslo na mě klidně aplikujte. Ale možná v opačném pořadí: vše politické beru osobně. Hodně.

Vaše poslední pražská inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory mi připadá z hlediska dramaturgické volby jako velmi přímé gesto ve vztahu k válce na Ukrajině. V kontextu vašich dřívějších titulů možná až příliš jednoznačné. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

Nechci už ztrácet čas. Nemohu v současné době na geopolitickou situaci v Evropě a barbarskou zahraniční politiku Ruské federace nereagovat. Od roku 2007, od Putinova vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci, během které vyhlásil Západu válku, mám obavy. Velmi mě tenkrát rozesmál Karel Schwarzenberg, když prezidentu Putinovi zdvořile poděkoval za mediální publicitu, kterou tím pro konferenci získal, ale taky za to, že všem ukázal, proč by se NATO mělo dál rozšiřovat. To jsem se ale celé situaci dokázal zasmát naposledy. Pak jsem si vzpomněl na druhou válku v Čečně, pozoroval z dálky útoky na Gruzii, válečný konflikt trvající od roku 2008 prakticky dodnes, nevěřícně poslouchal o několik let později zprávu o rozhodnutí Státní dumy anektovat Krym… A ptal se sám sebe, kdy se Rusko ve své akutní expanze-chtivosti obrátí směrem na Západ. Dnes už víme, že to byl jenom začátek. Příběh pokračuje. Útok na Ukrajinu, „speciální vojenská operace“ – Putinova politická agenda názorně ukazuje, že se Rusko z vývoje 20. století, sta let válek a totalitních režimů sebemenším způsobem nepoučilo. Proč se tedy nevrátit na začátek pomyslného příběhu a nenabídnout českou premiérou Remarquova románu zprávu z bojiště? Zprávu podanou přímo ze zákopů jedním z posledních vojínů povolaných do zbytečné – a zbytečně dlouhé – poziční války. První světové války v dějinách, která byla následkem politiky frustrovaných, ješitných a nepoučitelných starých mužů – potentátů, válečných štváčů i politiků. Války, která připravila o život miliony mladých mužů. A proč neukázat jednu z nejnovějších kapitol tohoto nekonečného příběhu? Natálka Vorožbyt nabízí opačný úhel pohledu, protože válka má i ženskou tvář. Ukazuje nám na pozadí války osudy přeživších žen, které si v roce 2022 následky útoku na Ukrajinu nesou s sebou na Západ a narušují naše stereotypy vnímání válečných konfliktů a jejich obětí: uprchlice, které přinášejí traumata války až k nám, do našich po dlouhá léta ruským plynem vytápěných domovů.

 

Rozhovor vedl Jan Doležel

……………………

Dušan David Pařízek (1971) z pozice režiséra a scénografa vytváří kompaktní inscenace vyjadřující se k aktuálnímu společensko-politickému dění, často prostřednictvím exkurzů do moderních, někdy i mýtických dějin. Jeho tvorba stojí na soustavném rozvíjení inscenačních prvků a jejich organickém využívání. Variacemi se vytváří opakující se obraz pomyslného světa v kostce a jeho proměn. Herci jsou hybateli scénografických, světelných a z velké části také hudebních změn. Ty vedou velmi často k dekonstrukci na začátku zkonstruovaného systému (řádu, světa). Jedinec se aktivizuje a snaží se dovolat svých práv. Pro tento druh inscenačních postupů užívá Pařízek technologické prostředky, jako jsou konstrukce z rozložitelných materiálů (dřevo, papír, kov) sestavované do čtverců a krychlí nebo svícení a vytváření projekcí pomocí analogových zpětných projektorů. Aby dosáhnul souhry, obklopuje se okruhem pravidelných spolupracovníků. Patří mezi ně kostýmní výtvarnice a scénografka Kamila Polívková, herci a herečky Samuel Finzi, Stefanie Reinsperger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Markus John, Stanislav Majer nebo Peter Fasching, který je často autorem hudby. Inscenacím vytvořeným v tomto složení je vlastní hravost a humor ve spojení s intelektuálním přesahem.

Studoval divadelní vědu a komparatistiku na Ludwig-Maximilians-Universität München a režii na DAMU v Praze. Mezi roky 1998 a 2012 vedl Pražské komorní divadlo, které sídlilo od roku 2002 v Divadle Komedie. V roce 2012 se vedení divadla po vzájemné dohodě se souborem rozhodlo ukončit svoji činnost kvůli nedostatečné finanční podpoře ze strany Magistrátu hl. m. Prahy. Od roku 2002 inscenuje Dušan D. Pařízek pravidelně v německojazyčných divadlech, kam svoji činnost po skončení Komedie převážně přesunul. Jeho inscenace hry Wolframa Lotze Směšná temnota (Burgtheater Wien, 2014) získala nejvýznamnější ocenění a byla pozvána na Berliner Theatertreffen. V posledních letech pracoval na scénách Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Schauspielhaus Bochum, Schauspiel Stuttgart nebo Theater Bremen. S inscenací Zdeněk Adamec + Sebeobviňování (Divadlo Na zábradlí, 2021) se vrátil do ČR a následně zde uvedl dvě inscenace v Divadle X10 – Moskoviádu (2022) a Na západní frontě klid / Zelené koridory (2023). Na jaře letošního roku pracoval poprvé ve Slovenském národném divadle v Bratislavě, vytvořil zde inscenaci Pes na cestě. (text Jan Doležel)

 

Inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory (foto Patrik Borecký). Na programu 27DF v neděli 19. května.