ROZHOVOR

S autorkou a režisérkou Nicoletou Esinencu z kolektivu teatru-spălătorie o vztahu mezi Východem a Západem, o tom, proč už nehrají divadlo v rodném Moldavsku, a zda je možné ze zvuků pracovních nástrojů vytvořit meditační hudbu. Jejich Symfonie pokroku se objevila na programu významných evropských festivalů a 18. května se v rámci 27DF vůbec poprvé představí v ČR.

Nicoleta Esisnencu na 27DF (foto Michal Hančovský)

Nicoleto, inscenaci Symfonie pokroku jste vytvořila s divadlem teatru-spălătorie. Můžete prosím představit, čím se vaše tvorba vyznačuje?

Je to nezávislý, queer-feministický kolektiv, který existuje už čtrnáct let. Prvotním impulsem byla touha promluvit o moldavské společnosti jiným než běžným způsobem, který jsme se učili na umělecké škole. Spojili jsme se do kolektivu a pronajali si sklepní prostor v Kišiněvě. Bylo to jedno z nezajímavějších alternativních míst v hlavním městě – nejen pro divadlo, ale i pro výtvarné umění a literaturu. Snažili jsme se propojovat různé lidi, například i jazykové skupiny jako rusky nebo rumunsky hovořící Moldavany. V Moldavsku totiž bylo po rozpadu Sovětského svazu velmi těžké uchopit vlastní identitu. Pro nás v divadle bylo nesmírně důležité mít možnost společně si sednout do jedné místnosti a mluvit o našich problémech. Provoz byl ale náročný: ráno jsme zkoušeli, večer hráli a v mezičase jsme objednávali pivo, umývali toalety a chodili do banky platit daně. Všechno jsme dělali bez jakékoli podpory od státu. Abychom mohli zaplatit nájem, organizovali jsme různé večírky. Časem jsme však trochu vyhořeli a dospěli k rozhodnutí se prostoru vzdát. Dnes si draze pronajímáme prostory na zkoušky a bohužel poslední tři inscenace jsme v Kišiněvě vůbec nehráli.

Jak je to možné?

Všechny byly produkované berlínským produkčním domem HAU. Je velmi nákladné přenést je „domů“ do Moldavska. Musíme na to hledat peníze. Momentálně na to nemáme ani čas, ani prostředky. Párkrát jsme se ucházeli například o podporu Goethe-Institutu a vždy nás odkázali na budoucí rok. Stále doufám, že se to jednoho dne podaří a budeme moci ukázat v Moldavsku aspoň některou z našich posledních prací.

Co stojí za nedostatkem finanční podpory v Moldavsku? Je málo struktur na podporu nezávislého umění, anebo to má ideologické důvody?

Oboje. Moldavská vláda – kterou bych označila za sexistickou, rasistickou a homofobní – nepodporuje politické umění ani kritické myšlení. Politici potřebují jakési oficiální umění propagující myšlenky, které chtějí prosazovat. Jako například spisovatele, kteří píšou líbivé věci o Evropě a které vláda může využít ve volbách. Naše poselství jim nesedí navzdory tomu, že se oficiálně zastávají evropských hodnot. I když o tom, jaké to jsou, by se také dalo diskutovat… Ve snaze získat voličské hlasy vláda potom vypráví velmi zvláštní příběhy o Evropě, které nemají nic společného s realitou. Moldavsko je přitom zemí migrantů. A lidé znají pravdu, vždyť 50 až 70 % z nich pracuje v zahraničí, jsou tam vykořisťovaní a dobře vědí o nerovných vztazích mezi východní a západní Evropou.

Vy sami také pracujete v zahraničí. Jak jste vzpomínala, vaše poslední inscenace vznikly v německé produkci. Je to důvod, proč jste se rozhodli toto téma také umělecky zpracovat?

Tím důvodem nejsme v první řadě my, ale naši rodiče, sousedé, bratři a sestry. Během diskuzí se nás publikum často ptá, jak jsme se k případům, které v Symfonii pokroku citujeme, dostali. Ale to je náš život. Nemusíte dělat nic – ty příběhy jsou všude kolem. V Moldavsku má snad každý ze svého okolí někoho, kdo odešel do zahraničí. A když naše rodiny a přátelé nemají možnost proti nerovnosti vystupovat, rozhodli jsme se přinést jejich příběhy na jeviště a mluvit o nich. Sice v porovnání s nimi jsme v privilegované pozici, i my se na Západě setkáváme s podobným přístupem. Když pocházíte z východní Evropy, špatně vás platí, vždycky musíte pracovat víc … Je to stejná struktura nerovnosti.

Co dalšího jste se naučili o dynamice mezi východem a západem Evropy?

Spoustu věcí. Udělali jsme množství rozhovorů – např. i s ekonomy – a snažili se nahlédnout na věc z různých úhlů pohledu. Do Symfonie jsme nakonec zahrnuli hlavně příběhy ze Západu, ale dalo by se vyprávět i o situaci na Východě. To jsme tematizovali například v naší starší produkci Requiem pro Evropu. Do Moldavska totiž přicházejí mnohé západní korporace. Mercedes tu otvírá továrny, šije se tu móda, od té nejlacinější až po luxusní značky. Všechno je to mizerně placená práce v šílených, ponižujících podmínkách. Problém tedy není jen v tom, že Moldavané odcházejí za špatně placenou prací na Západ, kde nejsou respektována jejich práva. Jde i o to, že lidé se Západu přicházejí do východní Evropy, kde nás vykořisťují kvůli vlastním ziskům. Dalo by se říct, že západní Evropa má stále koloniální myšlení a nadřazený přístup. Její obyvatelé se přitom nikdy pořádně nepodívali na své vlastní dějiny, aby pochopili, že jejich dnešní bohatství vychází právě z koloniální minulosti.

Na závěr ještě jedna otázka k formě inscenace Symfonie pokroku: vytváříte v ní hudbu z pracovních nástrojů – vrtaček, šroubováků atd. Jak jste k tomu došli?

Symfonii jsme začali zkoušet v době pandemie. A když lidé zůstali doma kvůli lockdownu, začali najednou všechno opravovat. Bzučení pracovních nástrojů bylo všudypřítomné. Skoro ani nebylo možné udělat v klidu pracovní hovor. Na druhou stranu si ale všichni „ulítávali“ i na kapitalistických motivačních fenoménech jako „self care“ (péče o sebe sama, pozn. red.). A tak jsme si chtěli vyzkoušet, zda bude možné vyrobit z elektrického nářadí meditační hudbu. A ono to fungovalo!

 

Rozhovor vedla Dominika Široká

……………………………………………

Nicoleta Esinencu (1978) působí jako dramatička a režisérka v moldavském Kišiněvě, kde se také narodila. Její hry byly přeloženy do mnoha jazyků a uvádějí se zejména ve Francii a Německu. Východoevropský region vnímá jako nárazníkové pásmo mezi západní a východní kulturou, která je naplněna výbušností, násilím a bolestivou historickou pamětí. V roce 2010 spoluzaložila soubor teatru-spălătorie – prostor pro alternativní politické umění s vlastní scénou v Kišiněvě. Po sedmi letech muselo být uzavřeno a umělecký kolektiv pokračuje v činnosti bez vlastního jeviště. Ve svých dílech umělci teatru-spălătorie vytvářejí ozvěnu pro politicky a společensky závažná, často výbušná témata, jako jsou otázky nacionalismu a xenofobie nebo nové formy kapitalistického vykořisťování. Za svou angažovanou tvorbu získala Esinencu a kolektiv teatru-spălătorie mezinárodní Cenu George Taboriho 2022 – nejprestižnější ocenění v rámci nezávislého divadla v Německu.

 

Divadelní koncert Symfonie pokroku (foto Dorothea Tuch)