ROZHOVOR

Momentálně je těžké představit si ho jinak, než v modré teplákové soupravě a s basketbalovým míčem na hlavě. Tváří letošní Divadelní Flory je herec a hudebník Miloslav König, který z plakátů sleduje každý náš krok. Povídala si s ním redaktorka festivalového zpravodaje Barbora Forkovičová.

Hoci mottom festivalu je tento rok „Proti zdi“, ty si po celom Olomouci doslova na zdi. Si tvárou tohto ročníku Divadelní Flory. Čo to pre teba znamená? Ako vnímaš samotný festival?

Divadelní Floru vnímám jako prestižní český festival. Jsem rád, že tady můžu hrát, je to pro mě čest. Na Floře jsem byl už víckrát, i na delší dobu, takže to tady celkem dobře znám. Vždy jsem se sem těšil. Díky tomu, že festival je v květnu, obvykle vyjde docela pěkné počasí a dá se tady docela dobře vegetovat. I když člověk pracuje (má tady představení), jsou to jakoby prázdniny, oddechový čas.

To, že jsem tady všude na zdi, je zvláštní, ale nepodléhám tomu. Uvědomuju si, že to zanedlouho pomine. Zapomene se na to a tváří festivalu bude zas někdo jiný. Být chvíli středem pozornosti je ale příjemné.

Mám informáciu, že tento rok si tu už po desiaty krát. Je to pravda?

To nevím, ale opravdu jsem tady byl už mockrát. Vím ale, že loňský ročník jsem vynechal, takže desetkrát po sobě to asi nebylo.

Keďže by to bolo pekné okrúhle výročie, čo by si pri tejto príležitosti zaželal sebe a Flore, prípadne akú máš víziu vašej symbiózy do budúcnosti.

To asi také záleží na tom, co dokážu udělat – jestli budu součástí nějaké dobré inscenace, která se tady bude hrát. Floře bych přál, aby pořád měla prostředky na svou existenci. Vím, že je složité získat finance, díky kterým si můžete dovolit luxus zvaní výborných inscenací. Také je na to potřeba mít podporu, ať už města nebo kohokoliv jiného. Floře bych přál, aby měla tenhle komfort a tím si mohla udržet i svobodu ve svém fungování.

Na tohtoročnej Flore si hral nielen v inscenácii Deník zloděje Divadla Masopust (ktorou sa inšpiroval spomínaný vizuál festivalu, pozn. red.), ale aj v inscenácii Macbeth – Too much blood Divadla Na zábradlí. Čo pre teba znamenajú?

V Divadle Na zábradlí jsem hostoval ještě během studia na DAMU. Tehdy tam byl šéfem Jiří Pokorný. Ten dům mě vždycky nějakým zvláštním způsobem přitahoval, i když to bylo spojené s rozporuplným pocitem, který neumím úplně vysvětlit. V něčem mi to prostě přišlo úchylné. Říkal jsem si, že tam jsou samí úchylové. Zároveň jsem ale k tomu baráku měl – a pořád mám – nepopsatelnou závislost, cítil jsem z něho sílu a potenciál. Když jsem odtud dostal nabídku angažmá, vůbec jsem neváhal. Jednak proto, že jsem chtěl být v souboru s Janem Mikuláškem, ale také proto, že ten dům si mě jednoduše přitáhl.

Teď se to dobře propojilo, protože Masopust je hostujícím souborem v Divadle Na zábradlí – v Eliadově knihovně. Oba soubory jsou tak součástí jediného domu. Masopust je dlouhodobá záležitost, na které spolu s Terezou Marečkovou a Štěpánem Páclem pracujeme již od školních časů. Byl to i prostor pro mé herecké zrání, kde jsem dostával výborné herecké příležitosti.  Tereza je velmi inspirativní a tvůrčí člověk, který na mě měl osudový vliv. Na obou souborech mi moc záleží.

Masopust aj Divadlo Na zábradlí sú dve divadlá s odlišnou poetikou a prístupom k tvorbe. Ako vnímaš ich rozdielnosť? Čo ťa láka na spolupráci s nimi?

Éra nového vedení Divadla Na zábradlí je specifická. V rámci ní jsme pracovali hlavně na autorských inscenacích, tedy bez předem daného dramatického textu. Mě ale hodně zajímá i práce s textem a to je něco, co musím hledat jinde. Vnímám to tedy jako přirozené doplnění mé pracovní touhy a potřeby. Když to mám říct zcela prakticky, jde o to, že v Divadle Na zábradlí někdy hraje jednu postavu i pět lidí. Přístup k ní je zcizený, jako bychom se na postavu dívali zvnějšku a různě ji rozbíjeli. Mě ale hrozně zajímá podívat se na ni opačně. Nenahlížet na postavu s odstupem, ale být osobní, prohledávat ji zevnitř. To je myslím rozdíl mezi Divadlem Na zábradlí a Masopustem.

Takže zatiaľ čo v Divadle Na zábradlí máš možnosť podieľať sa na kolektívnej tvorbe, v Masopuste máš väčší priestor na komornejšiu a intímnješiu výpoveď?

Ano a taky jde o rozličný důraz na individualitu. Zatímco v Na zábradlí si herci postavu a práci rozdělí mezi sebe, v Masopustu je v představení často jenom jeden herec, který všechny emoce musí filtrovat pouze přes sebe. Je tam větší tlak na osobnost herce, na jeho vnitřní zákon a prožitek.

Estetika inscenácie Deník zloděje je výrazne odlišná od inscenácií Divadla Na zábradlí (mám na mysli najmä tie v réžii Jana Mikuláška). Vizuálna stránka Divadla Na zábradlí je často oku lahodiaca, upravená a celistvá, v Deníku zloděje na seba mažeš med, hlinu – celkovo je to v zásade špinavšie. Ako vnímaš tento rozdiel, k čomu viac inklinuješ?

Souvisí to s tím, o čem jsem už mluvil. V Divadle Na zábradlí jde často o velkou stylizaci. Marek Cpin s Honzou Mikuláškem dbají na formálnost, jejich inscenace jsou postaveny na „obrazech“. Proti tomu stojí syrovost, neuhlazenost nebo špína v Deníku zloděje. Umím existovat v obou rovinách. Také myslím, že je to o vnitřním souznění s danou koncepcí. Dokážu věřit v obě dvě. Pokaždé, když jsem dělal s Honzou Mikuláškem na takhle vnějškově formální věci, jsem tomu věřil obsahově. Proto jsem se v tom dokázal pohybovat. Navíc to nevidím zvenku. Z mého pohledu, zevnitř, se ale necítím tou formou sevřený.

Jednou z hlavných tém inscenácie Deník Zloděje je rozorvanosť duše a tela, alebo aj tiahnutie k sebadeštrukcii – teda pomerne závažné existenciálne otázky. Ty vyzeráš ako pomerne vyrovnaný a uhladený človek. Čo ťa na tom priťahuje?

(smích) Já samozřejmě nežiju tak extrémní život, jako žil Jean Genet, i když v poslední době mám pocit, že někdy to tak je. Rozhodně v sobě ale mám rozpor. Jsem věřící člověk, takže i to je pro mne silné téma. Tereza Marečková jednou na margo tohoto díla řekla, že je o chronickém zamilovávání. I to je téma, které já sám řeším. Je tam toho spousta: objevování nějakých vnitřních stínů, běsů a snaha je pojmenovat. Rozpor výjimečnosti a naopak méněcennosti. Sebedestrukce jako vyrovnávání se sám se sebou, touha být lepším než jsem, která pramení z pocitů méněcennosti. To jsou rozpory, které v sobě určitě mám, ale vidíte, že působím docela čistě, uhlazeně. A to je další moje stránka, kdy jsem vlastně úplně obyčejný.

V inscenácii Philoktet, ktorú sme na Divadelní Flore mohli vidieť predvčerom, žije rovnomenný protagonista dlhodobo sám na opustenom ostrove. V jednej z replík sa hovorí, že „sám si musel byť ženou aj mužom zároveň“. Aj ty v inscenácii Deník zloděje po celý čas osciluješ niekde medzi mužskou a ženskou esenciou. V diele je citeľná rodová fluidita. Ako si k tejto koncepcii dospel?

Rozdíl mezi mužem a ženou a otázka citlivosti v rámci dvou pohlaví je pro mě vzrušující vnitřní téma. Já nejsem gay, ale cítím v sobě silný ženský element. Nedávno jsem někde četl, že žena má celistvou duši, zatím co muž ji má rozkouskovanou, protože se mu do ní plete mozek, tedy racionalita. To mě hrozně štve. Chtěl bych být mužem, který dokáže věci prožívat a připouštět si je bez jakékoli racionální cenzury. Zároveň si ale říkám, že to asi není úplně možné, protože některé věci jsou prostě dané. I tyto úvahy se do inscenace zákonitě protavili.

V Genetově díle je samozřejmě výrazné téma homosexuality a gendrová fluidita k tomu nějak patří.  Významnou roli v procesu hledání jednotlivých poloh sehrála scénografka Petra Vlachynská, která zženštilost podpořila prvky, jako jsou například boty na vysokém podpatku. To, že má postava je gay, vlastně nebylo až tak důležité. Šlo hlavně o touhu po splynutí, které člověk hledá v jiné osobě. K němu ale nikdy nedojde, není to možné kvůli různým vnitřním zábranám, komplexům či (emocionálním) zraněním.

Inscenácia Deník zloděje získala tri ocenenia divadelnej kritiky (za herecký výkon, hudbu a najlepšiu inscenáciu). Zmenilo sa tým niečo? Čo to pre teba znamená?

Těsně po získání cen ve mně možná byl malý střípek, kdy jsem si říkal, abychom těm oceněním dostáli. To už zmizelo. Ceny jsou prospěšné v tom, že působí jako dobrá reklama. Díky nim jsme se s inscenací dostali na několik festivalů, a taky v Praze je o ni velký zájem. Vnitřně to ale nic moc nemění.

Je jasné, že každé publikum je iné, najmä to festivalové. Pociťuješ tieto zmeny nejak výraznejšie pri tejto komornej inscenácii?

Festivalová představení mají kolem sebe větší bublinu a v ovzduší je větší tlak, někdy až přetlak. Možná i proto jsou reakce publika větší, než je člověk zvyklý. Někdy to se sebou přináší větší pocit zodpovědnosti, který získává až jakoby premiérový náboj. Při Macbethovi, kterého jsme hráli na začátku festivalu, byl tento pocit příjemný. U Deníku zloděje jsem žádný rozdíl, kromě toho, že diváků tam bylo víc než obyčejně, nepociťoval. Během představení se hodně dívám na diváky a včera jsem měl pocit, že jejich pohledy jsou podobné těm, na které jsem zvyklý. Samozřejmě má ale každé představení jinou kvalitu.

Na Flore si vystupoval ako člen súboru Divadla Na zábradlí, herec spolku Masopust a aj ako hudobník. Ktorá z týchto polôh ti najviac vyhovuje?

Střídá se to. Někdy se mi něco nedaří v divadle a v hudbě mi to jde víc. Tak si řeknu, že už budu jenom hrát a dělat muziku. Pak zase prožiju nějaký horší hudební zážitek a zase se to vymění. Jsem docela náladový člověk, takže se to střídá i podle toho. Asi si nedokážu představit, že bych se něčeho vzdal nebo naopak, že bych se plně soustředil jenom na jednu věc. Zatím to stíhám všechno a vyhovuje mi různorodost, kterou to skýtá.

Keď sa už venuješ hudbe aj divadlu, je tu ešte niečo, čo by si si ešte chcel splniť? Pustiť sa do výtvarného umenia, alebo práve naopak, do niečoho iného, umeniu vzdialeného?

Momentálně se nacházím v mezistavu, v jakémsi období skládání účtů. Na mnoho věcí pohlížím zpětně a reflektuju docela dlouhé období svého života. Znova tak možná budu přicházet na to, co vlastně potřebuju a co chci.

 

Miloslav König (1984)

Pochází z vesničky Postřelmůvek u Zábřehu na Moravě. Vystudoval DAMU. Působil a působí na mnoha scénách od Národního divadla přes muzikál až po různé nezávislé projekty. Několik sezon hrál v Divadle v Dlouhé. V současnosti je členem souboru Divadla Na zábradlí. Kromě herectví se věnuje také vlastní hudební tvorbě.