Režisér Jan Frič (1983), spící člen Společnosti doktora Krásy, patří mezi nejvýraznější divadelní osobnosti své generace. Spolupracuje jak s komorními, alternativními scénami (A studio Rubín, Masopust, Divadlo X10), tak s velkými divadly (ND Brno, Klicperovo divadlo). Jeho autorský kabaret Velvet Havel (na DF 2014) způsobil senzaci, když získal všechny ceny divadelní kritiky.
V letech 2017–2022 byl kmenovým režisérem Činohry Národního divadla, kam jej přizvala tehdejší umělecká šéfka Daniela Špinar. Frič zde realizoval řadu pozoruhodných projektů, mj. svérázná uchopení klasiky Misantrop, Král Oidipús (obě 2019) či Faust (2018) nebo inscenace současných textů Koncové světlo (2020) a Otec hlídá dceru (2022). Jeho adaptace Vassa Železnovová a Bakchantky se v anketě divadelních kritiků staly Inscenacemi roku 2021 a 2023.
Přes všechny úspěchy v roce 2023 odešel z uměleckého provozu. „Důvodem je, že na volné noze se za současné výše honorářů nelze uživit. Musel bych dělat trojnásobek práce, než jaká se vejde do jednoho roku,“ řekl v rozhovoru pro Vltavu v roce 2024. K režii se nakonec vrátil – a je z toho Cena divadelní kritiky 2025 za inscenaci roku Krkavci, kterou nastudoval v Dejvickém divadle.
Jan Frič se ve své tvorbě zabývá metafyzikou a rozpory lidské existence, které zpracovávala i jeho autorský počin Už není třeba dělat vůbec nic (Divadlo v Dlouhé) – v roce 2023 jej uvedla i 26DF. Je dlouhodobým kritikem nadprodukce v českém divadle i alarmujícího podfinancování uměleckých profesí. Kritický stav tematizoval už v roce 2019 v autorské inscenaci BurnOut aneb Vyhoř! a v roce 2025 s Kamilou Polívkovou inicioval založení spolku a informačního webu divadlo.pro.