Bílá barva vévodí celé inscenaci a přináší kontrast k drsnosti tématu, jako by předurčovala směřování k citlivosti, jemnosti. […] V kontextu emancipace žen a lidských práv se z pohádky o osamělém kovboji stává společensky důležitá výpověď.

Na performanci oceňuji její dramaturgickou kompozici, která jasně odráží transformační změnu od tradičního kovbojského macha až po jeho novou identitu.

Konvencionalizovaná predstava maskulinity je inkarnovaná do postavy bieleho kovboja. Postupnou premenou pohybového registra sa tento prototyp hrdinu rozpadáva a z fotografických póz sa cez počiatočnú nekomfortnú kŕčovitosť prederie jemnosť. Performer sa v závere zbavuje i kostýmu, ostáva takmer nahý, akoby sa objavil nasledovník kovboja – onen citlivý jedinec akceptujúci svoju novoprijatú zraniteľnosť.