prodej a rezervace vstupenek pokladna MDO
|
SO14. 5.
18:00Moravské divadlo
Dora Viceníková
KORESPONDENCE V+W
CORRESPONDENCE V+W
Divadlo Reduta / Národní divadlo Brno
scéna stage design Svatopluk Sládeček kostýmy costumes Marek Cpin dramatizace a dramaturgie dramatization, dramatic adviser Dora Viceníková výběr hudby a režie music supervision, directed by Jan Mikulášek česká premiéra 5. 10. 2010 Czech premiere October 5, 2010 osoby a obsazení characters and cast Jiří Voskovec Václav Vašák Jan Werich Jiří Vyorálek Zdenička Gabriela Mikulková Korespondence významných osobností na jevišti? Představíme si nejspíše jakési pásmo, v němž herci tu lépe tu hůře předčítají moudrá slova. I když se jedná o osobnosti tak zajímavé jako Jiří Voskovec a Jan Werich, nečekáme více. To, co však dokázal s tématem udělat tvůrčí tým Dora Viceníková (scénář), Jan Mikulášek (režie), Svatopluk Sládeček (scéna), Marek Cpin (kostýmy) a herci Václav Vašák, Jiří Vyorálek a Gabriela Mikulková, je skutečně unikátní. Vytvořili inscenaci jedinečnou po všech stránkách. Viceníková vybrala z dopisů slavné dvojice ty, které nejen konfrontují situaci na východní a západní hranici po roce 1948 a prozrazují leccos o proměňujících se náladách ve společnosti, ale souběžně napínavým a poutavým způsobem seznamují diváky s názory V+W nejen na politiku, ale hlavně s jejich osobními radostmi a trably. Začlenění dopisů Werichovy manželky Zdenky navíc prozradí, že život s obdivovaným Janem Werichem měl i své stinné stránky. (...) Oba hrdinové jsou ztvárněni ve stylizované podobě klaunů, jak je důvěrně známe z karikatury Adolfa Hoffmeistera. Jiří Vyorálek – i když má daleko k Werichovým rozměrům (vypomáhá mu vycpané břicho) – i Václav Vašák, v kreaci elegantního šviháka francouzského střihu Jiřího Voskovce, působí velmi autentickým dojmem. Pod taktovkou Jana Mikuláška dokázali na jeviště přinést nikoli trapnou imitaci legendární dvojice, ale vytvořit atmosféru, ve které si zároveň uvědomujeme, že jde o autentické osobnosti, ale zároveň dokážeme spoluprožívat jejich příběh prostřednictvím herců. Takové skloubení osobního a obecného, tedy intimity a obecných rysů všech legendárních přátelství, se na jevišti podaří málokdy. (...) Svatopluk Sládeček vytvořil rafinovaně jednoduchou scénu – je celá bílá a jakoby v reliéfních vlysech se v ní opakuje motiv stolu s židlemi. Jsou sice totožné (svou bělostí působí, jako by vyrůstaly přímo z podlahy a stěn scény), ale jsou zároveň využity jako výtvarné artefakty, které lze libovolně obracet, hrát si s nimi. Chvílemi tak máme dojem, jako bychom se v té čistě bílé krychli pohybovali jako ve stavu bez tíže. Práce se světlem nám pak připraví několik výtvarných překvapení, z nichž nejzajímavější je závěr první části, kdy postupně pohasínající scéna působí jako obrázek 3D měnící se ve 2D. Black-and-white kombinace je využita rovněž v kostýmech Marka Cpina a divák tak může stále objevovat nové a nové odkazy na nejrůznější výtvarné styly meziválečných -ismů. Jana Soprová, Scena.cz / 14. 2. 2011
Voskovec, Werich a smrt Jsou vydařené divadelní inscenace. Jsou i ty precizní. A pak jsou ty, jež dokážou zasáhnout a nepustit. Korespondence V+W v brněnské Redutě patří k těm třetím. O úspěšných filmových režisérech se někdy říká, že by dokázali zfilmovat i telefonní seznam. Janu Mikuláškovi se podařilo něco podobného: udělal strhující divadlo z dopisů. Jiří Voskovec a Jan Werich patří k ikonám české národní kultury a ke klasikům humoru. Werich má navíc přídomek moudrého klauna a jeho bonmoty se opakují často až do zblbnutí – i když proti blbosti právě Werich s Voskovcem brojili. Mikulášek má sklony k parodii a groteskní stylizaci, kterými několikrát shodí tradice spojené s V+W, od klasických forbín přes okřídlený výrok „když už člověk jednou je ...” po Werichovo účinkování v Panu Tau. V tom jde někdy proti, někdy s proudem původních dopisů – V+W dokázali být v soukromí pěkně ostří a vtipní. Jeho ústředním zájmem je pak zkoumání fenoménu mužského přátelství, silného a z vnějšího pohledu snad poněkud mysteriózního svazku, v němž Werich s Voskovcem setrvali navzdory odloučení po celý život. S postupně přicházejícími dalšími a dalšími ranami osudu se spolu se sympatickými hrdiny propadáme do stále hlubšího smutku a deziluze. To je přitom provázeno stále dalšími vtípky. Oba inteligentní a vzdělaní muži si s neobyčejným smyslem pro humor hořce uvědomují, jak na ně přichází stáří a postupně je ničí: činí je nesnesitelnými, sentimentálními, patetickými a nemohoucími dědky. Jako by Mikuláškova inscenace byla odpovědí na všechny ty české pelíškovsky konejšivé výpovědi o stáří – od Babího léta po Vratné lahve: být starý je strašné. Tvárný Jiří Vyorálek vytváří Wericha jako vtipného chasníka, charismatického muže, kterého časem zlomí vlastní ješitnost i nemoci. Nesnesitelného sympaťáka Vyorálka lze pokládat za hlavního kandidáta na výroční divadelní ceny – od Thálií po Radoky. Václav Vašák mu zdatně sekunduje jako uměřený a chytrý Voskovec. Třetí do páru je Gabriela Mikulková, jejíž Zdenička (Werichova žena) se proměňuje z moudré ženy v krutou semetriku, od třetího člena nerozlučné dvojice po osobu na obtíž. Všichni tři patří právem mezi Mikuláškovy dvorní herce. Jejich výkony je třeba cenit o to více, že práce s detailem, groteskou, stylizací a nadsázkou je v českém kontextu – obsazeném psychologickým herectvím na věčné časy (však i několik narážek na Stanislavského zazní!) – stále ještě výjimkou. Vojtěch Varyš, Týden / 8. 11. 2010
Z dopisů V+W vznikl v brněnské Redutě malý zázrak Dramaturgyně Dora Viceníková z přesoceánského papírového dialogu sestavila působivý celek. Z něj vyvstává onen podivuhodný vztah dvou mužů, kteří se (vlastními slovy) hluboce milovali, aniž šlo o homoerotickou záležitost. Ostatně ještě za života byli oba nazýváni jednou duší ve dvou tělech – a Voskovcův odchod do Ameriky ukázal, že právě jako umělecký tandem byla tato dvojka nejsilnější. (...) Mikulášek servíruje osudy V+W v nápaditém kaleidoskopu. Ke slovu přijde třeba rozfázovaný pohyb, groteskní škleby nebo svérázné hrátky s intonací, když se Werich obrací k publiku se svou mudrckou a posléze do banality vyprázdněnou replikou, že „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“. Ostatně Werich na svoje publikum, které tomuto žonglování se slůvkem „být“ zas a zas tleská, posléze vystrčí zadnici... Mikuláškova inscenace je silná v nepolevujícím chrlení obrazů a nápadů. Za podkresu místy až melancholicky tesklivé hudby se do mysli zarývají obrazy, v nichž se využívá rentgenových snímků na smrt nemocných lidí. Inscenace má tři skvostné herce. Štíhlý elegán Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek s přiznaně vatelínovým pupkem coby Werich a Gabriela Mikulková jako starostlivá, ale labilní Zdenička sáhli do opravdu mimořádné zásobárny hereckých valérů, nálad i kalibrů. Pochvalu si zaslouží i dadaistická čistě bílá scéna Svatopluka Sládečka, který natřikrát překlopil na stěny jednoduchý interiér. Povedené kostýmy Marka Cpina, včetně bílých obličejových masek, jemně citují slavnou éru dvou mužů, kteří v Osvobozeném divadle natrvalo přepsali dějiny českého divadla. Mikuláškovu vynalézavou a v nejmenších detailech precizovanou práci si však zdaleka neužijí pouze generace, kterým se iniciály V+W vypálily do srdce, ať už z desek nebo Fričových filmových komedií. Novinka z Reduty totiž není „jen“ historickým dokumentem, ale také hořkou připomínkou bipolárního světa rozděleného železnou oponou. A v závěru se ponejvíce stane až syrovou, ale mimořádnou sondou do hořkých konců dvou mužů, kteří kvůli osudu nemohli být ani spolu, ani bez sebe. Lubomír Mareček, MF DNES / 20. 11. 2010
Zdeptaní stoprocentní mužové Inscenace Jana Mikuláška se originálně a herecky bravurně chápe příběhu slavného dua. Obraz V+W ale také naplňuje nečekanou dávkou sentimentu. Inscenace má výborný prolog. Kratičká klauniáda o tom, že pozbýt je třeba postupně vše – ženu, přítele i sama sebe – má vtip i bezvadně zvládnutý rytmus. Otevírá inteligentní inscenaci, která se obejde bez přímých citací v herectví i výběru hudby, stejně svobodná je i ve scénografii čerpající z dadaistické poetiky. Režisér Jan Mikulášek vytvořil v bílé, geometrické scéně složené z několika na sebe navazujících krychlových prostorů, v níž ne všechny židle stojí nohama na zemi, groteskní ozvuk tragické linky životních příběhů Voskovce a Wericha. Adjektiva groteskní, tragické a životní určují podobu inscenace. Výběr dramaturgyně Dory Viceníkové z třísvazkové Korespondence, která je stejně svébytným literárním dílem jako dokumentárním pramenem, se soustředí ne zcela, ale přece jen více na soukromí obou slavných tvůrců. Adaptace nepokrývá systematicky kompletní období, v němž dopisy vznikaly, tedy od konce války. Nejvýznamnější mezníky v příběhu tvoří nemoc a smrt druhé Voskovcovy ženy Anne, neshody Jana Wericha s jeho celoživotní partnerkou – manželkou Zdenkou – její psychický stav a choroba, Werichova nemoc a smrt. Z politických událostí je zmíněn samozřejmě osmašedesátý rok nebo Werichův podpis Anticharty. Voskovce a Wericha představují Václav Vašák a Jiří Vyorálek. Vizuálně je se slavnou dvojicí pojí přibližná podobnost fyzických typů (u Jiřího Vyorálka podpořená vycpaným břichem) a typické černobílé líčení. Stylizace hereckého projevu se vyhýbá imitaci, čerpá ale z klauniády a grotesky, včetně mimické expresivity. Koncepce inscenace spojuje groteskní stylizaci s věcností, civilní projev s posunutými gesty i pohybem. Kateřina Bartošová Slámová, Lidové noviny / 25. 11. 2010
Nesrandovne o srande V+W V Brne sa autori inscenovanej korešpondencie V+W nedali zviesť na ľahšiu cestu. Na nej by si pripomínali len onú „srandu“, ktorá sa dá zo vzájomného dopisovania dvojice medzi New Yorkom a Prahou vytiahnuť. Naopak – sústredili sa na tragiku osudov V+W. Tá totiž z korešpondencie aj pod istým nánosom akejsi prvorepublikovej dadaistickej štylizácie bolestne vytŕča. Mal som dojem – keď už konečne tá korešpondencia vyšla knižne – že V+W tak trochu písali svoje listy s predstavou, že niekedy možno budú zverejnené. Preto je v nich toľko múdrostí a humorných slovných eskamotérstiev. Ale nakoniec v tej korešpondencii vždy vyjde na povrch tragika doby a ľudí v nej. Osudové sklamania (Voskovcove manželstvá), prvé príznaky duševnej choroby Zdenky Werichovej, rakovina Jana Wericha, alkoholizmus jeho dcéry Janičky a do toho všetkého obrovské sklamanie z potlačenia „Pražskej jari“ a z pomalého umierania humanizmu v pôvodnej vlasti. Werich trpel doma, Voskovec trpel v Amerike a listami sa zachraňovali na diaľku. (...) Z predstavenia som odchádzal smutný, pretože očakávaný aspoň kúsoček „srandy“ sa nekonal. Ale z predstavenia som odchádzal aj uspokojený z nevšedného umeleckého prežitku. Uspokojený z výborných hereckých výkonov, ktoré sa odohrali na priezračne čistej scéne. Aj inscenácia bola vlastne priezračne čistá. Bola o smútku a o tragike dvoch nádherných ľudí, umelcov, ktorí formovali v 20. storočí „myšlení osvobozené od blbosti“. Werich nemal rát tézu zábavníkov: „Ať se děje, co se děje, jenom když je sranda“. Takže v Brne prečítali korešpondenciu V+W múdro a správne. Peter Stoličný, Divadlo.sk / 10. 11. 2010
Žádný memoriál Jan Němec, Respekt 2011/12
Mikulášek does not borrow the poetics of V+W – his own is a quite distinct one in the Czech context. A thought-out stylisation, vigorous precision and purity of interpretation dominate the production. This is demonstrated in the sensible work with music, stage design and also acting. Naturally, the credit cannot be given only to Mikulášek, for the simple yet imaginative stage design by Svatopluk Sládeček tilting the floor and walls into the ceiling or the costumes by Marek Cpin chiefly contribute to the success. Moreover, Correspondence V+W ooze with great discipline and permanent attentiveness to the whole: the authors know what they want; they have their own ethical and aesthetical view and lay aside any useless affairs. The result is inventive in details and on the whole an unprecedentedly compact play – and a very creditable one. Jan Němec, Respekt 2011, No. 12
A correspondence of two outstanding personalities on stage? We are most likely to expect some read out series of pearls of wisdom. Despite the fact that such interesting personalities as Jiří Voskovec and Jan Werich are involved. However, the achievement of the creative team – Dora Viceníková (script), Jan Mikulášek (director), Svatopluk Sládeček (stage design), Marek Cpin (costumes) and the actors Václav Vašák, Jiří Vyorálek a Gabriela Mikulková – is really extraordinary. Jana Soprová, Scena.cz / February 14, 2011
There are good theatre productions. There are also precise ones. And then, there are those that grab you and won't let you go. Correspondence V+W in Reduta in Brno belongs to the third type. Successful film directors are sometimes said to be able to film a phone book. Jan Mikulášek achieved something similar: he made a stirring production out of letters. Vojtěch Varyš, Týden / November 8, 2010
The new production in Reduta is not “only” a historical documentary but also a bitter reminder of the bipolar world separated by the Iron Curtain. Towards the end, it becomes a very raw, yet outstanding study of bitter ends of two men who due to their fate could be neither together nor apart. Lubomír Mareček, MF DNES / November 20, 2010
Mikulášek's production grasps the story of a famous duo with originality and actors' virtuosity. However, it also fills the portrayal of V+W with fair amount of sentiment. Kateřina Bartošová Slámová, Lidové noviny / November 25, 2010
Zdůvodnění kritiků, kteří v tradiční výroční anketě Divadelních novin označili Korespondenci V+W za českou Inscenaci roku 2010: Doře Viceníkové se podařilo z rozsáhlého materiálu poučeně vybrat a vhodně nechronologicky seřadit úryvky z „listů přes oceán“ jakožto výmluvné svědectví o dvou důvěrně propojených osobnostech na pozadí nepříznivé doby. Režisér Mikulášek spolu s hereckou trojicí vyšel z poetiky dadaistického klaunství a v bílém geometrizujícím prostoru komorní Reduty vytvořil sofistikovanou metaforickou inscenaci vynalézavě uplatňující jak myšlenkovou či slohovou originálnost textů, tak zejména groteskní stylizaci k nim kontrapunktických nonverbálních akcí. Vít Závodský
Mikulášek formou nápadité klauniády a s dadaistickou hravostí krouží a skládá úchvatnou mozaiku ze života dvou lidí, kteří nemohli být spolu, ale ani bez sebe. Inscenace diváky strhne minuciózním herectvím precizovaným do posledního detailu v replice i gestu. Lubomír Mareček
Jde o stylově čistou, scénicky hravou a významově vrstevnatou koláž, v níž jsou jinou optikou interpretovaná známá fakta. V konečném vyznění inscenace zasahuje tragikou individuálních osudů vřazených do dějinných událostí 20. století. Tatjana Lazorčáková
Řečeno s klasikem, nemožné se stalo skutkem – nikdy bych nevěřil, že lze neakademicky, bez napodobování, s kongeniálním humorem a fantazií přenést hořko-humorné privatissimo dopisů přes oceán na jeviště. Vladimír Just
Jan Mikulášek (1978)
se po nedokončených studiích režie na JAMU stal uměleckým šéfem brněnského divadla pro děti Polárka, ze kterého během tří let vytvořil progresivní scénu. V letech 2005–2007 působil jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče. Realizoval zde řadu výjimečných titulů – 2005: Story (Crimp), 2006: Tři sestry (Čechov), Zběsilost v srdci (Lynch), 2007: Čtyři vraždy stačí, drahoušku. S DPB pravidelně spolupracuje i jako hostující režisér – 2007: Evžen Oněgin (Puškin), 2008: Noc bláznů (Nowra) aj. Pravidelně hostuje v Národním divadle moravskoslezském – 2003: Caligula (Camus), 2004: Herkules a Augiášův chlév (Dürrenmatt), 2005: Královna Margot (Dumas), 2006: Sladký život (Fellini), 2007: Fantom Morrisvillu, 2008: Heda Gablerová (Ibsen), 2009: Král Oidipus (Sofokles), 2011: Gottland (Szczygieł) – a režíruje i na dalších předních českých scénách: Národní divadlo v Brně – 2004: Past na myši (Christie), 2007: Krvavá svatba (Lorca), 2010: Elementární částice (Houellebecq), Korespondence V+W (Viceníková), Městské divadlo Zlín – 2008: Chaplin ve světlech moderní doby, Divadlo v Dlouhé – 2010: Macbeth (Shakespeare) aj. Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou i diváky. Ve svém režijním rukopisu nezapře inspiraci světem filmu a filmovým jazykem. Vedle režie se Jan Mikulášek věnuje skládání scénické hudby – vytvořil hudbu k více než dvaceti inscenacím. Již od studií spolupracoval se scénografem Markem Cpinem, se kterým tvoří jedinečné tvůrčí spojenectví. V roce 2008 byla na Divadelní Floře uvedena Mikuláškova adaptace Puškinova Evžena Oněgina, o rok později přepis Orwellova románu 1984 (oba tituly v podání Divadla Petra Bezruče). V roce 2010 pak na festivalu představil hned dvě své osobité interpretace divadelní klasiky – Ibsenovy Divoké kachny (DPB Ostrava) a Shakespearova Hamleta (Divadlo Husa na provázku). Také program letošní DF nabízí dva tituly, pod nimiž je Jan Mikulášek režijně podepsán – kromě Korespondence V+W rovněž inscenaci Macbeth pražského Divadla v Dlouhé. Jan Mikulášek (b. 1978) After an unfinished course in direction at JAMU Academy inBrno, he became the artistic head of the Brno children's theatre Polárka, where he created a progressive theatre over the course of three years. From 2005 to 2007, he was the artistic head of the Petr Bezruč Theatre. There he made a number of successful productions – 2005: Story (Crimp), 2006: Three Sisters (Chekhov), Wild at Heart (Lynch), 2007: Four Murders Are Enough, Darling. He continues to work with the company as a guest director – 2007: Eugene Onegin (Pushkin), 2008: Cosi (Nowra) etc. He also works regularly with the National Moravian-Silesian Theatre – 2003: Caligula (Camus), 2004: Hercules in the Augean Stables (Dürrenmatt), 2005: Queen Margot (Dumas), 2006: La Dolce Vita (Fellini), 2007: Phantom of Morrisville, 2008: Hedda Gabler (Ibsen), 2009: Oedipus the King (Sophocles), 2011: Gottland (Szczygieł) – and with other prominent Czech theatres like the National Theatre in Brno – 2004: The Mousetrap (Christie), 2007: Blood Wedding (Lorca), 2010: The Elementary Particles, (Houellebecq), Correspondence V+W (Viceníková), Zlín City Theatre – 2008: Chaplin in the Lights of Modern Times, Divadlo v Dlouhé – 2010: Macbeth (Shakespeare) and others. His directions have been winning critical and audience acclaim, chiefly thanks to highly stylized acting, grotesque overstatement and excellent work with visual and music elements. In his directorial style, he reveals inspiration by the world of cinema and film narration. Besides directing, Mikulášek also composes stage music and has made music for over twenty productions. During his studies, he started to work with set designer Marek Cpin, with whom he continues to form a unique creative partnership. In 2008, the Flora Theatre Festival hosted Mikulášek's adaptation of Pushkin's Eugene Onegin and a year later his version of George Orwell's 1984 (both Petr Bezruč Theatre, Ostrava). In 2010, he presented two of his original adaptations of theatre classics – Ibsen's The Wild Duck (Petr Bezruč Theatre) and Shakespeare's Hamlet (Divadlo Husa na provázku). This year's Flora Theatre Festival also hosts two productions directed by Jan Mikulášek. Besides the Correspondence V+W, there is also a production of Macbeth by Divadlo v Dlouhé from Prague. |
celý program / programme / tisk / vstupenky o festivalu / about festival / fotografie festivalové řevue / videozpravodaj
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
