překlad translation Jiří Josek úprava script Jan Mikulášek, Marta Ljubková výprava stage design Marek Cpin dramaturgie dramatic adviser Štěpán Otčenášek dramaturgická spolupráce dramatic coadviser Marta Ljubková režie directed by Jan Mikulášek
premiéra 25. 6. 2010 premiere June 25, 2010
v inscenaci jsou využity skladby těchto autorů: Arvo Pärt, György Ligeti, David Bowie a Trent Reznor The production features music of these artists: Arvo Pärt, György Ligeti, David Bowie and Trent Reznor
osoby a obsazení characters and cast Duncan Jiří Wohanka Malcolm Martin Matejka Donalbain Vojtěch Vondráček Macbeth Jan Vondráček Banquo Tomáš Turek Macduff Miroslav Hanuš Lennox Čeněk Koliáš Ross Miloslav König Seyton, 1. vrah Seyton, 1. Murderer Martin Veliký Fleance, chlapec Fleance, boy Tobiáš Vacek, Bruno Aguas 2. vrah 2. Murderer Martin Kocourek Lady Macbeth Klára Sedláčková-Oltová Lady Macduff, 2. čarodějnice Lady Macduff, 2. WitchGabriela Mikulková 1. čarodějnice 1. Witch Marie Turková 3. čarodějnice 3. Witch Magdalena Zimová
Macbeth je nepříjemná hra. Odehrává se kdysi dávno kdesi daleko, pohybují se v ní tajemné nadpřirozené postavy a ještě tajemnější lidé, kteří sotva mohou vzbudit naše sympatie. Zpětně si ale uvědomíme, že se vlastně všichni chovají docela pochopitelně a racionálně... Král Duncan si přece může dovolit ke svým poddaným, co se mu zlíbí, Macbeth má právo jít za cílem, který mu byl předurčen, a tvrdě naložit se svými odpůrci, lady Macbeth nemůže připustit, aby její manžel z vrozené slabosti nevyužil obrovské šance, Macduff z chvályhodných důvodů opustí rodinu a jde zachraňovat vlast s pomocí cizích vojsk. Celý ten sled ryze pragmatických kroků má ale jeden drobný háček – svědomí. Ze svědomí učinil dramatik hlavního hrdinu své hry, a tak se mu podařilo, že se ten dávný příběh odjinud může odehrávat v hlavě každého z nás. Nebo alespoň těch, kteří rozumí tomu, jak svůdná je moc a neodbytná je ctižádost, a přece jim cosi uvnitř brání jít tvrdě a bezohledně za svým. Macbeth je nepříjemná hra, protože nám připomíná naše slabosti a klade znepokojivé otázky po tom, jestli je člověk zodpovědný za své činy jen sám sobě, anebo zda existuje něco v něm, nad ním či pod ním, co ho přesahuje. Těm, kteří si tyto otázky nekladou nebo je v sobě přehlušili, nezbude než si na konci života společně s Macbethem povzdychnout Život je pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy. Je to historka vypravovaná blbcem, ruch a vzruch postrádající smysl.
Jiří Josek, překladatel
Pojetím divadelní inscenace jako sledu výtvarných obrazů, nemajících daleko svým aranžmá a zdůrazněnou vizualitou k plátnům starých mistrů i klasiků surrealismu, navazuje Jan Mikulášek na některá díla J. A. Pitínského nebo Vladimíra Morávka. Macbeth v Dlouhé je první Mikuláškovou režií v Praze. Nemohl se obejít bez svého stálého spolupracovníka Marka Cpina, jehož korpulentní rukopis, zvláště v kostýmních kreacích, se podstatnou měrou podílí na výtvarné podobě inscenace. Ať šťouchnete do Mikuláškova Macbetha odkudkoliv, narazíte na výtvarný obraz. Vizuální atak je nasazen hned na počátku. Tři ženské monumenty, vyvýšené na „koturnech“, jsou pomalu svlékány z jednotlivých krunýřovitých vrstev, v nichž se snoubí renesanční střih se stylizovanou vojenskou módou 19. století, až zůstanou v jednoduchých bílých šatech, zvýrazněných pouze krinolínou. Jako by byly sloupávány prastaré náhrobky až k spirituálnímu jádru, jako by byly vyvolávány přízraky nikoliv z hlubin země, ale z ducha lidského odkazu: pověstí, pohádek a literatury vůbec. Toto velmi šťastné řešení jindy kamene úrazu – rozuměj čarodějnic – dovoluje ponechat po značnou dobu trvání inscenace (rozhodně víc než naznačují repliky a scénické poznámky) tříčlenný ženský chór na scéně, aby utvářel malebnou stafáž v mizanscénách, aby svou němou přítomností utvrzoval události v jejich fatálnosti. Když sošné ženy věští Macbethovi a Banquovi osud, pouze výrazně otevírají ústa v nabílených tvářích a doprovázejí němohru obličeje němohrou stejně výrazně konturovaných gest. (...) Směs hudby je všehochutí, jako leitmotiv se v inscenaci vynořuje filmový šlágr Sonny Boy. Před začátkem představení ho slyšíme z nahrávky Evy Olmerové, poté si jej na scéně občas někdo tiše zabrouká, včetně čarodějnic, a na závěr jej u klavíru zpívá Macduff (Miroslav Hanuš) jako zapomenutý klavírista v opuštěném baru. Na scéně se objevuje dítě, takový malý sonny boy a nadšeně si prohlíží krvavou žeň, díky níž má nyní korunu na hlavě. I tak lze interpretovat Macbetha – jako nebezpečí vtíravé iluze, „virtuální reality“; pohádky, která z dětí dělá vrahy.
Marie Zdeňková, Divadelní noviny
Obrazotvornost režiséra, schopnost dát inscenaci výrazný jedinečný ráz, ve kterém jsme konfrontováni se záplavou nejrůznějších (více či méně srozumitelných) symbolů, nabízí divákům i kritice množství vlastních interpretací toho, co vidí. Herci Divadla v Dlouhé jsou pak ideálním „materiálem“ pro režiséra. Navzdory výrazné formální stránce, v níž vždy tak trochu hrozí nebezpečí, že se herci stanou jen loutkami, naplňujícími rámec daný režisérem, působí jejich výkony autenticky mrazivým dojmem. (...) Struktura příběhu odhaluje jednoduché schéma věčné bitvy o moc, která se zčásti odehrává pouze v myslích přítomných, částečně v balábile postav hemžících se na scéně. Křupanství dvorských panáků bažících po moci zná jen extrémní polohy – buď nahrbený hřbet, nebo velkopanské předvádění se. Macbeth tedy není ve své touze po moci ojedinělý, je jen jedním z mnoha chtivých. Narozdíl od nich má jiskru, zvláštní eleganci a možná i více štěstí v uskutečnění svých cílů. Jan Vondráček modeluje Macbetha střídmými prostředky, s překvapivou samozřejmostí střídá momenty komické nadsázky s hluboce tragickými momenty opravdového zoufalství, kdy už jen čeká, jak to všechno skončí... Lady Macbeth Kláry Sedláčkové-Oltové je křehkou vílou, kterou by nikdo nepodezíral z jakýchkoli intrik. Ale je to právě ona, kdo dokáže velice přesně kormidlovat loď manželových ctižádostí správným směrem. Jestliže na konci nabízí režisér po pravém shakespearovském masakru, kde nezůstane kámen na kameni, vizi, v níž se vládcem stává chlapec Fleance, znovu tak odkazuje k principu, nastolenému na začátku – „dospělí chlapci“ byli nahrazeni chlapcem skutečným. Dětská hra o moc s fatálními důsledky nekončí...
Jana Soprová, Scena.cz
Originální je rámec, do nějž Mikulášek svou inscenaci jedné z nejkrvavějších a nejpřímočařejších Shakespearových tragédií zabalil. Příběh nezvládnutých a patřičně drastických mocenských ambicí skotského théna a jeho ženy zasadil vlastně do cukrárny. Okolí krále Duncana, v němž se budoucím králem už vidí kdekdo, nejen Macbeth, se tak dostává do polohy party mlsounů bažících po laskomině z největších, po moci. Popíjejí svá kafíčka, pojídají věnečky, jako vyznamenání za chrabré činy jsou obdarováni čajovým pytlíkem. A když krvácejí, třísní je šlehačka. Samozřejmě se tak dění na scéně posouvá z žánru tragédie spíše do polohy tragifrašky. Hereckým výkonem jí v titulní roli dominuje Jan Vondráček. Schopný hladce, střihem přeskakovat z polohy do polohy a předvádět mistrné komediální, ale i tragické herectví. Autentický je ovšem i v emocionálně vypjatých okamžicích, kdy „jde o všechno“. Důstojně mu sekunduje křehká a éterická Klára Sedláčková-Oltová, záměrně do role Lady Macbeth obsazená proti jejímu tradičnímu pojetí. V její nevinné tváři by po moci bažící a ničeho se neštítící harpyji někdo hledal jen těžko. Janu Mikuláškovi navíc jde spolupráce s herci stejně dobře jako s výtvarníkem, takže v inscenaci téměř není výkon, který by za ústřední dvojící výrazně zaostával.
Roman Sikora, Rozhlas.cz
Na premiéře Macbetha Jana Mikuláška nebýt neslušelo se, jakkoli koncem června má být každý kritik v Hradci Králové. Vnuk básníka Oldřicha po znamenitých inscenacích v Ostravě, Brně, Olomouci a jinde na rodné Moravě napekl moc dobré dukátové buchtičky pro přejedené konzumenty vltavské bublaniny. Dalo se čekat, že Mikuláškův vyhraněný básnicko-choreografický režijní styl a divadelní názor do sebe zahleděná Praha spíše zakousne, než skousne. Kdo ale zná režisérovo myšlení už od časů divadla Polárka, přijal jeho Macbetha jako kontinuální rozvíjení všeho, čím oslňuje, provokuje, uspokojuje. Obrazy jako vystřižené z hrůzyplných pláten Hieronyma Bosche, akcent na pohyb, gesto, mimický detail. Repetice. To už není styl, nýbrž sloh. Jedinečný, vyzývavý, nepokořitelný, posouvající divadlo k novým horizontům. (...) Jan Vondráček v titulní roli drží postavu v temnotě mocichtivého slabocha. Ještě minucióznější přesnost vyzařuje z Kláry Sedláčkové-Oltové v roli Lady Macbeth.
Jiří P. Kříž, Xantypa
Přestože je jeviště rekvizitami, ale i hudbou a světly přímo zasypáno, nedá se říct, že by scéna byla přeplácaná. Naopak, každý prvek má svůj specifický význam a myslím, že i když tohle představení uvidíte popáté, stále v něm budete nacházet něco nového. Navíc režisérovi se povedlo zasypat jeviště, ale přitom nepohřbít herce. Jejich dech beroucí výkony dokonale zvýrazňují temné stránky šlechtických duší, které lační jen po moci.
Veronika Štefanová, StudentPoint.cz
„Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ – Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující...
Tomáš Kůs, Pragueout.cz
The acting performance of Jan Vondráček dominates the production. He is capable of switching easily from one style to another and masters comic as well as tragic acting. However, he is also authentic in the emotionally intensive moments when „the crunch comes”. His acting is supported by the fragile and ethereal Klára Sedláčková-Oltová who is assigned the role of Lady Macbeth against its traditional conception. Nobody would be looking for the power craving and „capable of everything“ virago in the innocent face of hers. In addition to that, Mikulášek works with the stage designer equally well as with the actors so there is hardly any performance that would lag behind the one of the main couple.
Roman Sikora, Rozhlas.cz
Většina lidí selhává v umění života ne z toho důvodu, že by byli v základě zlí nebo natolik slabé vůle, že by nemohli vést lepší život; selhávají proto, že si neuvědomili a nevidí, kdy stojí na rozcestí a musí se rozhodnout. Nejsou probuzeni; zatímco jim život klade otázky, oni na ně mají neustále vyhýbavé odpovědi. Potom, s každým dalším krokem po špatné cestě, se pro ně stává čím dál tím složitější připustit možnost, že jsou na špatné cestě, často jen z toho důvodu, že by si museli přiznat, že je nutno vrátit se celou cestu zpátky až k první špatné odbočce a vyrovnat se se skutečností, že promarnili čas a energii.
Erich Fromm – Podstata člověka: Jeho způsobilost pro dobro a zlo
We could expect that the distinct poetic and choreographic style of Mikulášek's direction and his point of view would be rather blamed than praised in the self-interested Prague. However, who is familiar with the director's style from the times of Polárka theatre, understands Macbeth as a continuation of everything that the director provokes with, sparkles and satisfies us with. Images as if cut out of the spine-chilling canvas of Hieronymus Bosch, accent on movement, gesture, mimic detail, repetition – it is not only a style it is THE style – unique, provocative, invincible, moving the theatre towards new horizons.
Jiří P. Kříž, Xantypa
The director's imagination, his ability to give the production a unique and distinct form, where we are confronted with a heap of (more or less comprehensible) symbols, provides the audience and critics with many interpretations of what they see on stage. The actors of Divadlo v Dlouhé make then the perfect „material“ for the director. Due to the striking formal aspect of the production, there is a danger that the actors could be reduced to mere puppets fulfilling the visions of the director. In this production, however, the performance of all of them makes a strong and authentic impression on the audience.
Jana Soprová, Scena.cz
With his concept of theatre production as a series of art images, not accidentally resembling the canvas of old masters and also classics of surrealism, Mikulášek continues in style of work of J. A. Pitinský or Vladimír Morávek. Macbeth at Divadlo v Dlouhé is the first Mikulášek's direction in Prague. He could not work without his fellow scenographer Marek Cpin, whose bulky style, expressed mainly in the costumes, contributes chiefly to the artistic form of the production.
Marie Zdeňková, Divadelní noviny
„Have you seen Macbeth at Dlouhá?“ – You might hear this question more and more often. The production, which had its opening night at the end of June, but due to the reconstruction of the building had to wait half a year for the second, is enthralling. At some points, it might seem overflowed with signs, resembling the culture of music videos, but still enthralling...
Tomáš Kůs, Pragueout.cz
Proč jste si pro hostování v našem divadle vybral právě Shakespearova Macbetha? Volba titulu vyplynula z dlouhodobé diskuze s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, Macbeth padl jako jeden z mnoha návrhů a nakonec jsme se na něm shodli. Jeho inscenace by měla být především aktuální, což nemyslím ve smyslu aktualizace. Témata v textu jsou samozřejmě nadčasová, to je jeden z důvodů, proč jsem po tomto textu sáhl. Ale mluvím o koncepci výtvarné, o práci s herci, stylizaci apod. Rozhodli jsme se například pro výtvarné pojetí, které není nijak historizující, je to prostor vyzývající k nějaké hravosti a imaginaci. Přesto, že se jedná o text velice krutý a krvavý, měl by mít na jevišti svou poezii, ať už to zní sebekomičtěji. Na prvním místě je to však pro nás existenciální příběh Macbetha, kdy sledujeme pád člověka – kohokoliv z nás – do temnoty. Sledujeme jednotlivé body na jeho cestě, kdy pokaždé znovu má možnost volby. Vaše předchozí inscenace mají velmi široký rozptyl – od klasiky přes moderní dramatiku až k vlastním dramatizacím prózy – podle čeho si volíte text, který budete režírovat? To je různé, třeba Macbeth patří do skupiny textů, kde mě baví sledovat postavy na nejzazší mezi situace, to, jak se chová člověk na nejvypjatějším okraji existence. Do tohoto okruhu spadá třeba i Camusův Caligula, Krvavá svatba apod. Druhý okruh tvořily takové bláznivé kabaretní věci, ale jak už jsem starší, tak mě to nějak přestalo zajímat. Dnes už radši hledám humor ve vážnějších věcech, než abych hledal něco vážného v komických situacích. Poslední okruh jsou současné texty a dramatizace a nejlépe dramatizace současných textů, které dovolují autorský vklad už při upravování samém. A o čem jiném hrát, než o tom, co se děje teď?
z rozhovoru s režisérem Mikuláškem, webové stránky Divadla v Dlouhé
Today, I prefer looking for humour in some serious things to looking for something serious in comic situations.
