prodej a rezervace vstupenek pokladna MDO
|
ST18. 5.
18:00Moravské divadlo
A. P. Čechov A. P. Chekhov
RACEK THE SEAGULL
Městské divadlo Kladno
překlad translation Leoš Suchařípa úprava textu edited by Ilona Smejkalová, Daniel Špinar výprava stage design Linda Boráros hudba music Jiří Hájek dramaturgie dramatic adviser Ilona Smejkalová režie directed by Daniel Špinar premiéra 5. 6. 2010 premiere June 5, 2010 osoby a obsazení characters and cast Irina Arkadinová, herečka Irina Arkadina, actress Alena Štréblová Konstantin Treplev, její syn Konstantin Treplev, her son Štěpán Benoni Petr Sorin, její bratr Sorin, her brother Jan Potměšil Nina Zarečná, dcera statkáře Nina Zarechnaya Dana Marková Ilja Šamrajev, Sorinův správce Ilya Shamrayev, manager of Sorin's farm Zdeněk Dolanský Pavlína, jeho žena Paulina, his wife Zuzana Mixová Máša, jeho dcera Masha, his daughter Eva Nádaždyová Boris Trigorin, spisovatel Boris Trigorin, writer Tomáš Petřík Jevgenij Dorn, lékař Yevgeny Dorn, doctor Zdeněk Velen Semjon Medvěděnko, učitel Semyon Medvedenko, teacher Petr Pěknic Jakov, sluha Yakov, manservant Josef Zábrodský Čechov dostává ve Špinarově režii obrovskou energii a vtip Režisér Daniel Špinar zdolává velké klasické tituly jako horolezec osmitisícovky. Po „Radokem“ ověnčeném Vojckovi, Maškarádě, Marii Stuartovně či Hedě Gablerové dobyl v Městském divadle Kladno další vrchol – hru A. P. Čechova Racek. Špinarova provokativně současná resuscitace Racka je hodně zábavná, ale vlastně smrtelně vážná. S výjimkou emocionálně ne zcela fungujícího stylového odlišení hravě groteskní první půlky a introvertně „smuteční“ druhé části inscenace netrčí z této Špinarovy práce žádné dráty neorganických režijních konstrukcí. Špinar se suverénně pohybuje v Suchařípově překladu Racka jako v dobře známém terénu. Pro vyjádření podstaty situací hledá autentické analogie, obrazové kontexty, asociativní zkratky. Důkladně „vyklízí“ situace od harampádí konvenční psychologie. Velmi múzicky zachází s neiluzivním, přiznaně divadelním prostorem. Důsledně komponuje všechny složky: vtipně nadsazené kostýmy, stylizovaná gesta, hudbu... Do hry vstupuje třeba i podsvícený a blikající ruský název hry na zdi „mauzolea“ – horizontu scény. Zatímco skutečná komunikace mezi postavami Čechovovy hry vázne, na jevišti spolu mluví obludně se vlnící lem růžových šatů herečky Arkadinové s patkou klenoucí se nad Trigorinovým čelem a třeba i kouřostroj odfukující páru jako poznámky na okraj histriónského výstupu dominantní matky a neurotického syna. Z opravdu nádherných a k tomu velmi zábavných obrazů se celkem bezpečně vynořuje nepokřivený smysl textu. Špinarův Racek je ale také velkým komentářem fenoménu Čechov v Čechách se spoustou odkazů k evropskému divadelnímu kontextu. Groteskně nadsazené obrazy upomínají na někdejší Léblovu inscenaci a její inspiraci v éře němého filmu. Černo-bílý motiv břízek je přítomen v potisku lehkých bočních závěsů. Motiv destruovaného názvu hry v azbuce opadající ze stěny i aranžmá druhého dějství na „nekonečně“ dlouhé bílé pohovce nezapírá svůj původ ve formálních postupech současného německého divadla. I takové citace mají v tomto případě svůj smysl. Divadlo, umělecké formy či proces tvorby jsou vedle mnoha druhů nešťastné lásky a osamělosti nejsilnějším tématem této Čechovovy hry. První polovina Racka má strhující tempo. Špinar dlouhé konverzace zhustil do lapidárních obrazivých zkratek. Stačí intonace, gesto, držení těla, bezděčná reakce postavy a už tu stojí před diváky nahá, svlečená ze své iluze nebo společensky maskované lži. Většinou neslaná nemastná scéna, kdy Zarečná na břehu jezera hraje v Treplevově experimentální hře „světovou duši“, má ve Špinarově režii obrovskou energii a vtip. Dana Marková (Zarečná) v ní jako dívka přitahovaná krajností odhazuje všechny zábrany. V tylové sukýnce baletky noří ruce do hromady hlíny, rozmetá ji po přítomných, z magnetofonu se linou disonantní zvuky... Její nasazení je směšné, nepřípadné a ohromující zároveň. Nejen monstrózní toaletou, ale především nemilosrdně přesným výrazem vyniká Alena Štréblová jako Arkadinová. Co věta, to břitva zařízlá do Treplevovy úzkostné duše (Štěpán Benoni). Drobný, hekticky se pohybující neurotik zdědil po matce ambici i emoční nevyrovnanost, ale nedostává se mu její bezohledné síly. Trigorin (Tomáš Petřík) je napomádovaný panák, něco mezi Elvisem Presleym a leningradským kovbojem. Za každých okolností drží nehybný obličej chladného pozorovatele a konzumenta cizích osudů. Škoda, že režisér nenašel cestu k přesvědčivému zcivilnění postav v druhé půlce a herci nedokázali působivou stylizaci nahradit stejně silným a originálním niterným výrazem. Přesto je Špinarův Racek skutečný divadelní zážitek srovnatelný s těmi legendárními českými inscenacemi minulých let, které si inscenátoři „přizvali“ do hry. Marie Reslová, Hospodářské noviny / 9. 6. 2010
Pamětníkům možná toto představení duchem a groteskní stylizací á la němý film připomene Léblova Racka z 90. let, k jehož odkazu se Špinar hlásí. Zde však podobnost končí. Špinarova režie je originální, vynalézavá, svá. Přesná stylizace postav odpovídá divadlu 21. století a přes krutou grotesknost nepůsobí vyumělkovaně. (...) Do stylizace hry nás uvádí postavy venkovského statku, které jakoby náhodně kolují na pozadí scény podobny figurkám z orloje. Suita sloužících vypadá jako vystřižená z Rjepinových obrazů, podobně jako zarostlý doktor Dorn Zdenka Velena s trochu směšnou lékařskou brašničkou, agilní Petr Sorin (Jan Potměšil) s divoce rozcuchanými vlasy a vousy projíždějící se na vozíku jako o závod i rodina správcových – Šamrajev (Zdeněk Dolanský) v rubašce a čepici s kšiltem či jeho žena Pavlína (Zuzana Mixová) s umným pletencem světlých vlasů. (...) Konstantina (Štěpán Benoni), nervního skrčka se směšně dojemnou dětskou tvrdohlavostí, tady mají za milované, i když trochu podivné dítě. A tak ho nechají pobíhat v dětských kalhotkách, tvářit se důležitě a hrát si na dospělost. Podobně je na tom Nina (Dana Marková), blonďatá načesaná cukrová panenka v baletní sukýnce. (...) To Máša (Eva Nádaždyová) se stylizuje do jakési venkovské emo-girl, s kruhy pod očima a permanentním přísunem vodky, která jí zlepšuje náladu. (...) Z jiného, velkého světa sem přicházejí slavná herečka a slavný spisovatel. Irina Arkadina (Alena Štréblová) v zmrzlinově růžové róbě a s pózami á la Marilyn Monroe a její doprovod, panákovitý spisovatel Trigorin (Tomáš Petřík) s nagelovanou vlnou nad čelem a lehce nepřítomným pohledem za silnými brýlemi, působí jako postavy vystřižené ze společenského časopisu. Ona svědomitě střídá nacvičené pózy a gesta, jako by byla na jevišti, jeho pohledy doslova rentgenují tuhle bizarní společnost, aby tu načerpal inspiraci pro svou tvorbu. Divadlo nových forem, které se rozhodnou Konstantin a Nina předvést tomuto nesourodému publiku, pokládají „dospělí“ za pouhý dětský vrtoch. (...) Poprvé jsem viděla tuto první scénu, která obvykle spočívá jen v trapně rozpačité recitaci abstraktního textu, inscenovanou tak, že diváka opravdu přesvědčí. Je to skutečně avantgardní divadlo – se zvukovými a světelnými efekty, kouřostrojem a divokým metáním hlíny na přítomné. Šokuje i baví. První scéna udává náladu celé první části. (...) V druhé části nastane zlom, z domu naděje se stává místo smrti a zmaru. Postavy jsou zbaveny všech nánosů grotesknosti, přichází civilnost a současnost... Nadějně blikající nápis Čajka se rozpadl na kousky, ze zdi čouhají jen kusy drátů, na předscéně se válejí haldy zmačkaných papírů. Pryč je divoký vous Sorinův i jeho energie, bezmocné tělo ukládané do peřin na zemi má najednou mladou tvář. Všichni vypadají normálněji a tím šedivěji. Jako by za dva roky všichni dospěli. Ale dospělost je synonymem pro ztrátu jakýchkoli iluzí a nadějí (...), energie z nich vyprchala. Nejvíce je tato změna viditelná na Nině při setkání s Konstantinem. Oba poznali, že za splněním snů čeká deziluze. Z někdejší natěšené Lolitky je schlíplá, smířená žena neurčitého věku, z Konstantina hamletovský mladík v černém. Ona svůj úděl přijala, on to nedokázal. Jeho řešení je logické... Jana Soprová, Rozhlas.cz / 8. 6. 2010
Kladenský Racek Daniela Špinara: jiný pohled a zvládnuté charaktery Snahu přiblížit se ruskému charakteru vytknul si za cíl jeden z nejtalentovanějších režisérů poléblovské a pomorávkovské éry. Pravdu má v tom, že Češi umí od časů legendárních inscenací Činoherního klubu vystavět ruské karikatury (v Revizorovi, Hráčích, Ženitbě), méně už charaktery; jejich patos, úmrtnost v soubojích… Záměr vyslovil Špinar zřetelně s autorkou výpravy Lindou Borárosovou. Za dominantu scény zvolili nápis Čajka v azbuce. Odstup několika let, která uplynou mezi první a druhou částí hořké komedie, rozláme písmena skoro jako marnou snahu o změnu. (...) Barvy, světlo, choreografičnost pohybu na jevišti, vybičování toho všeho až k extravaganci, velká obrazivá metaforičnost celku, to vše sbližuje Špinara s Morávkem; nebo s jeho generačně bližším souputníkem – Mikuláškem. Výsledkem je výrazná herecká inscenace, která režisérův záměr naplňuje. Alena Štréblová je afektovanou, sebestřednou, avšak noblesní herečkou ve věku, který si dámy nerady připouštějí. Nina Zarečná v pojetí Dany Markové zastupuje přidrzlé, neobratné, naivní, avšak bezelstné mládí. A život ji těžce skřípne. Mášu, jednu z nejtragičtějších Čechovových postav, vystihla se vší v alkoholu utápěnou beznadějí a rezignací Eva Nádaždyová. Naposledy ji tak dobře hrála Kristýna Frejová v Bez zábradlí. Treplev Štěpána Benoniho neumí uspořádat vlastní myšlenky, pohrdá okolím, chybí mu ale vůle k seberealizaci. Dopadá – však víme... Nemocný bratr Arkadinové Sorin. Proč ne na invalidním vozíku?! Další velmi dobrá herecká příležitost pro Jana Potměšila. Jako by mu Čechov psal Petra na tělo… Jiří P. Kříž, Právo / 1. 2. 2011
Špinar moves through Suchařípa's translation of The Seagull with great ease. He looks for authentic analogies and imaginative associations to express the essence of the situations. He thoroughly “purges” the situations of any remains of the conventional psychology. He uses the theatre space smartly and without any false illusions. He combines consistently all the aspects of the performance – stylized gestures, costumes, music etc. (…) Špinar's Seagull is also a great commentary on the phenomenon of Chekhov in the Czech Lands with various references to the European theatre context. The grotesquely exaggerated images resemble former Lébl's production and its inspiration in the silent film. The black and white motif of birch trees is present in the print on the lightweight side curtains. The motifs of the battered title of the play in the Cyrillic alphabet falling off the wall and the setting of the second act on “endlessly” long white couch cannot deny their background in the methods of the contemporary German theatre. Even these citations have their particular meaning in this case. Theatre, artistic forms or the process of creation are, among various kinds of unhappy love and loneliness, the most intense themes of this Chekhov's play. The first half of The Seagull runs at breakneck speed. Špinar condensed the long dialogues into terse imaginative short cuts. Intonation, posture of the body or unintentional response of the character are enough to make the figures appear naked in front of the audience, stripped of their illusions or lies concealed by society. The usually wishy-washy scene, where Zarechnaya acts the part of “universal soul” in Treplev's experimental play , has an incredible amount of energy and humour in Špinar's direction. Dana Marková (Zarechnaya) as a girl tempted by the extremes, sheds all her restraints. In tulle ballet skirt, she dips her fingers into a pile of clay and throws it at others to the sound of discordant noises… Her eagerness is ridiculous, inappropriate and at the same time astonishing. Marie Reslová, Hospodářské noviny / June 9, 2010
The theatre of new forms that Konstantin and Nina decide to show to the audience, is thought to be only a children's whim by the adults. (...) It was the first time I saw this scene, usually consisting of awkward recitation of an abstract piece of text, performed so powerfully and convincingly. It truly is an avantgarde production with sound and music effects, smoke machine and wild throwing of the clay at the audience. It shocks and entertains. The first scene sets the mood of the whole first part. (...) In the second part, there is a twist, the house of hope becomes a place of death and decline. The characters are deprived of any remainders of the grotesque and there comes the plainness and presentness. Jana Soprová, Rozhlas.cz / June 8, 2010
Špinar together with the stage designer Linda Boráros expressed their intention very clearly. The notice Cajka (seagull) in Cyrillic alphabet was appointed the dominant feature on the stage. The years that pass between the first and the second part of the bitter comedy, break the letters as if it was the fruitless effort to change something. (...) The colours, the lights, the choreography of movement on stage, the extravagance and figurativeness of the whole – all these aspects bring Špinar closer to Morávek or rather to his contemporary – Mikulášek. Jiří P. Kříž, Právo / February 1, 2011
Výtka, která na adresu Špinarovy inscenace může padnout (a taky padá), je, že Racek je formální, že je to jen vršení a modelování v nekonečných dějinách interpretačního divadla, že nevypovídá nic o ničem a není to než prázdná hříčka. S tím se samozřejmě potkává i Jan Mikulášek nebo třeba Robert Wilson. Poněkolikáté opakuji, že bych to nepokládal za žádný problém, protože divadlo je jistého druhu formální hra. Dodávám, a v případě Racka to platí stoprocentně, že je to navíc výtka zbytečná, protože to prostě a jednoduše není pravda; formalismus umožňuje jistou zábavu (potěšení pak plyne ze stylu, tj. optiky, jíž se nahlíží na svět), ale zároveň předestírá názor. Názor, od něhož jsou jeho estetika a formální obal neoddělitelné. (...) V jiných titulech, kromě Racka bych tady zmínil Marii Stuartovnu na Vinohradech a Hedu Gablerovou ve Švandově divadle, dává režisér v různé míře nadsázce, grotesce a manýře volné pole. Můžeme je tedy brát jako formální inscenace, Racka především. Domnívám se ale, že kladenský Racek se dotýká čehosi velmi podstatného. Něčeho, v čem rezonuje můj generační pocit – jako příslušníka generace „zakřiknuté a okřikované“. Generace fracků, kteří mají všechno, ale ničeho si neváží, kteří se vztekají a nerozumí si už skoro s nikým, pro které je – aspoň v některých situacích – dokonalý estetický tvar důležitější než pravda nebo spravedlnost. Zároveň jsem milovníkem snad až zjemnělé a dekadentní estetiky, uzavírající se před skutečným světem do formálních tvarů, které ovšem nejsou tak vyprázdněné, jak by se mohlo zdát. Umělý a umělecký svět se prolínají. Koneckonců o čem jiném Čechov píše než o střetu senzitivního či přímo přecitlivělého umělce/intelektuála s realitou...? Vojtěch Varyš
Daniel Špinar (1979) během studia činoherního herectví na DAMU založil spolu se svými kolegy Divadlo VALMET, s nímž v letech 2002–2005 uvedl mj. stejnojmennou inscenaci Laclosových Nebezpečných známostí či Sofoklovu Élektru (ve vlastním překladu – společně s Alenou Bekovou-Sarkissian); v roce 2008 pak na DAMU absolvoval studium režie. Zaujal už svým studentským představením HOMO 06 aneb Kdo také kamarádí s gayi (2006) nebo inscenací Návštěva expertů (projekt Bouda Bondy, 2007). Je také autorem úspěšných dramatizací – za dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových v Divadle DISK (2007) byl nominován na Cenu Evalda Schorma, za hru Kauza Médeia (2010) byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Text roku. Od roku 2007 režíruje v předních českých divadlech, zaměřuje se zejména na moderní inscenování klasických textů (2009: A studio Rubín – Kauza Salome, Klicperovo divadlo Hradec Králové – Maškaráda, 2010: Švandovo divadlo Praha – Heda Gablerová, Městské divadlo Kladno – Racek, A studio Rubín – Kauza Médeia, 2011: Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Lakomec, Národní divadlo Praha – Být, či nebýt). V letech 2008–2010 byl kmenovým režisérem pražského Divadla na Vinohradech, kde inscenoval například Schillerovu Marii Stuartovnu (2009) či Büchnerova Vojcka (2009). Na festivalu Divadelní Flora hostoval v roce 2004 s autorským titulem Zůstaň na lince! (Divadlo VALMET) a v roce 2007 s inscenací Britney Goes to Heaven (Divadlo Petra Bezruče). V rámci programu DF 2010 měl na scéně vyprodaného Moravského divadla derniéru jeho Vojcek (Divadlo na Vinohradech), ověnčený Cenou Alfréda Radoka jako česká Inscenace roku 2009. Daniel Špinar (b. 1979) During his studies of acting at DAMU Academy, he cofounded the VALMET theatre company with his colleagues. Between 2002 and 2005, he staged there among others the adaptation of Laclos's Dangerous Liaisons or Sophocles's Electra (in his own translation together with Alena Beková-Sarkissian); in 2008 he graduated from direction at DAMU Academy. Even his student production HOMO 06 or Who's Also Friends with Gays (2006) or A Visit by the Experts (Bouda Bondy project, 2007) attracted the attention of the public. He is also the author of many dramatizations – for his dramatization of Dostoyevsky's The Brothers Karamazov at DISK Theatre (2007), he was nominated for the Evald Schorm Award and his production of Cause Medea (2010) was nominated for the Alfréd Radok Award in the category of the Best play of the Year. Since 2007, he directs at prominent Czech theatres concentrating mainly on staging classic texts (2009: A studio Rubín – Cause Salome, Klicperovo divadlo in Hradec Králové – The Masquerade, 2010: Švandovo divadlo in Prague – Hedda Gabler, Městské divadlo Kladno – The Seagull, A studio Rubín – Cause Madea, 2011: Divadlo F. X. Šaldy Liberec – The Miser, National Theatre in Prague – To Be or Not To Be). From 2008 to 2010, he was a full-time director at Divadlo na Vinohradech in Prague, where he produced for example Schiller's Mary Stuart (2009) or Büchner's Woyzeck (2009). In 2004, the Flora Theatre Festival hosted his authorial production called Stay on the Line! (VALMET theatre) and in 2007 his production Britney Goes to Heaven (Petr Bezruč Theatre). The stage of the sold out Moravian Theatre of the last year's Flora Theatre Festival hosted the last performance of Woyzeck (Divadlo na Vinohradech) awarded the Alfréd Radok Award for the Production of the Year 2009. |
celý program / programme / tisk / vstupenky o festivalu / about festival / fotografie festivalové řevue / videozpravodaj
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
