prodej a rezervace vstupenek pokladna MDO
|
NE15. 5.
19:30Moravské divadlo
Peter Handke
SPÍLÁNÍ PUBLIKU 2010
OFFENDING THE AUDIENCE 2010
Divadlo Komedie Praha Prague
překlad translation Jitka Bodláková (revize revised by Dušan D. Pařízek) kostýmy costumes Kamila Polívková scéna a režie stage design, directed by Dušan D. Pařízek premiéra 10. 9. 2010 premiere September 10, 2010 hrají cast Martin Finger, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát Máte pocit, že už jste všechno viděli? Unavuje vás znovu a znovu sledovat ty stejné příběhy? Napodobeniny reality vás neuspokojují? Tragické konce vás nechávají chladnými? Nemáte potěšení ze hry? Bojíte se prázdnoty? Nudíte se? Cítíte se neobjeveni? Ztratili jste schopnost nechat se unášet sny? Pochybujete? Uvědomujete si, že čas běží? Jste připraveni – přijďte si nechat vyspílat! Do you feel like you have seen it all? Are you fed up with watching the same stories all over again? Are you not satisfied with imitations of reality? Do tragic ends leave you cold? Do you not enjoy the game? Are you afraid of emptiness? Are you bored? Do you feel undiscovered? Have you lost your ability to be carried away by your dreams? Do you hesitate? Do you realize the time is passing by? You're ready – come and get offended! Spílání publiku (v roce 2010) Rakouskému autorovi Peteru Handkemu, celoživotnímu provokatérovi, bylo v roce premiéry (1966) Spílání publiku čtyřiadvacet. Měl tedy nejvyšší čas si to vyříkat s konvenčním čtenářstvem a zurážet měšťanské publikum. Není těžké si představit, jak nestravitelné sousto polykali diváci inscenace režiséra Clause Peymanna a jak se kritici museli radovat, že mají objev. Z dnešního pohledu představuje „mluvohra“ Spílání neurážlivý experiment, jehož popírání i zkoumání všemožných divadelních konvencí si od časů premiéry divadelníci převzali a vykládají dál po svém. Nejnovější inscenace pražského Divadla Komedie ale dokazuje, že není starých textů, pokud se jich umíte zmocnit a vyložit tak jako režisér Dušan Pařízek se svým hereckým souborem. Známe už herecké skupiny, jež za vámi přijdou až domů, anebo vás zavlečou na nějaké silně specifické místo, aby vám předvedly, že divadlo lze hrát všude. V Komedii zvolili přesně opačnou cestu: vtahují vás do intimity svého světa, do zákulisí hereckého řemesla, do koupelny a ložnice toho, čemu se šeredně říká tvůrčí proces. Nemám na mysli jen osvědčené triky, kdy herci jakoby vypadávají z role a říkají si křestními jmény, ty ostatně úspěšně využívají i bulvární scény. Myslím tím do detailu promyšlený postup, kdy se herec rozloží na součástky jako při rozborce samopalu a zase se před vámi složí do funkčního nástroje sloužícího ke komunikaci s diváky. Zkrátka Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer a Martin Pechlát názorně předvádějí, kam až se jako herci za poslední roky dostali. Výrazová střídmost, celková uvolněná přirozenost a preciznost detailů, škála ironie od útočné až po sebeshazující, jemné střihy mezi nadhledem a prožíváním, případně jeho ironickým markýrováním (Míčové patos dramatické umělkyně). Pechlát s Fingerem představují sebevědomější herecká ega, Majer hraje toho upřímnějšího a popudlivějšího. Pohrávají si se synchronizací miniakce a vzápětí se pustí do naturalistického extempore nahoty. Utahují si z režiséra (všichni čtyři dorazí převlečeni za intelektuála Pařízka), sami ze sebe i z divadelních recenzentů – citováním kritického žebříčku Divadelních novin. Záhy se ukazuje, že Pařízek obrátil původní smysl Handkeho textu naruby jako kdysi dávno hozenou rukavici. Zatímco Handke úspěšně provokoval pohodlného diváka, Pařízkova grupa si získává diváky na svou stranu. (...) Nejde však o dezinterpretaci dříve provokativního textu – jen kontext a doba se změnily. Pařízkova úprava se nejcitelněji zadírá do současnosti závěrečným spíláním, jehož slovník je vyválen v dehtu a peří naší reality. Znovu jsem se rozhlédl a slyšel jen souhlasný smích. Ti, kteří by si nadávky mohli brát osobně, do Komedie nechodí. Richard Erml, Reflex / 30. 9. 2010
Hra Spílání publiku byla poprvé uvedena v roce 1966 ve Frankfurtu, v režii Clause Peymanna. Vyvolala tehdy jeden z největších skandálů v dějinách evropského divadla – jde v podstatě o proud nadávek, linoucí se z jeviště do rozsvíceného hlediště. Divák chtě nechtě musí zaujmout postoj, vymezit se vůči jevišti, které ho přímo atakuje. Handke tak před víc než čtyřiceti lety inspiroval řadu divadelních reforem či scénických postupů, které později na moderních scénách zdomácněly – ať už jde o interakci s publikem, zkoumání vztahu herec-divák, nedramatičnost monologického textu či prověřování hranic a možností divadelních konvencí. Zdálo by se tedy, že dnes už nebude nad čím žasnout, čím šokovat, vše už tu bylo. Ale v Komedii se ukazuje, že právě dnešní doba Handkemu přeje (tedy Handkemu v moderní verzi režiséra a adaptátora staršího překladu Dušana Pařízka). Tím, že nás coby diváky vtahuje do svého světa, že ruší rampu mezi jevištěm a hledištěm, že nastoluje jakousi novou divadelní realitu. Také ale tím, čím jde Pařízek jakoby proti autorovi – ten se snažil diváka rozhodit, zvednout z pohodlného křesla. Pařízek se snaží diváka upozornit na to, jak málo dnes rozlišujeme fikci od reality, jak námi doba manipuluje i na to, jak komické vlastně je tohle angažované divadlo. To, co dřív provokovalo, totiž dnes nejvíc ze všeho baví. (...) V současné době Komedie – jak se říká – „jede“. A právě ve chvíli, kdy má stabilní, stále se rozšiřující okruh diváků, se dramaturgie logicky rozhodla právě pro tento text – její publikum jí rozumí, pochopí jemné narážky, ocení hereckou stylizaci svých oblíbenců, rádo si nechá tak trochu vynadat a ještě to spokojeně kvituje smíchem. (...) I když nepochopíme odkazy k jiným hrám a postavám, pomocí nedramatického, ale velmi divadelního zážitku, se nám dostane katarze. Ne nadarmo tenhle kus končí destrukcí scény, jejíž kousky si pak můžeme vzít domů jako suvenýr. Spíš než o nějaké spílání publiku tu jde o pohled do herecké dílny jednoho výjimečného divadla a jeho výjimečných herců. (...) Handkeho hra čtyřicet let od svého vzniku nešokuje, nepobuřuje, je spíše zajímavým experimentem ukazujícím hranice divadla – je tak nedivadelní, jak jen hra může být a zároveň předvádí mistrovství a stmelenost herců Komedie i to, že si umí sami ze sebe vystřelit. Anebo se na sebe a své umělecké snažení podívat z odstupu – a to se dnes na pražských jevištích tak často nevidí. Jana Vrchotová, Houser / 26. 1. 2011
Kdysi skandální hra Spílání publiku je znovu provokativní V inscenaci Handkeho dnes již klasického textu se režisér Dušan Pařízek pokusil o aktualizaci látky – a nutno říci, že se mu to povedlo. Hra je sebeironickým glosářem hereckých i inscenačních klišé, ale komentuje také naši sníženou schopnost rozlišovat skutečnost od manipulativní marketingové fikce. Vážně míněná, k autorovi pietní inscenace Spílání by dnes už přinejmenším trochu nudila. Ale Handkeho text je v Pařízkově inscenaci celkem vtipně převeden (mimo jiné díky překladu Jitky Bodlákové) do zdejšího jazykového kontextu a hlavně doplněn o drobné improvizace odkazující k práci Divadla Komedie. (...) Pro Dušana Pařízka a „jeho“ čtyři herce (Gabriela Míčová, Martin Finger, Martin Pechlát a Stanislav Majer) je Spílání příležitostí k mírně provokativní, aktuální hře a dialogu se „svými“ diváky (i kritiky). Je také sebeironickým glosářem vlastních ambicí, hereckých i inscenačních klišé. Využívá se tu i možnost komentovat „společenské divadlo“ a naši stále více se vytrácející schopnost rozlišovat skutečnost od manipulativní marketingové fikce, jejímž jsme objektem i subjektem zároveň. (...) Čas od času se herci na jevišti perou se ztrátou smyslu, propadají do deprese. Nejvýrazněji, když jsou všichni čtyři alter egy svého režiséra a uměleckého šéfa Dušana Pařízka. Není divu – po grantových hrách pražského magistrátu, které divadlo připravily o finanční podporu ze zahraničí, si jako blázni musejí připadat i nejsilnější povahy. Spílání publiku 2010 v Divadle Komedie je inscenace živá, svobodná, umělecky suverénní. Je zřejmé, že vznikla z autentické vnitřní potřeby souboru, ale i to, že její vtip a skryté významy nejlépe ocení s kontextem obeznámení diváci. Spílání publiku lze vnímat jako dobré uvození nadcházející sezony, již charakterizuje úderné výtvarné logo – rakouský státní znak. Při pohledu na černou orlici si s úžasem uvědomíme, že mezi nohama dravce plandá řetěz přetržených okovů a pařáty, které za císaře pána třímaly žezlo, jablko a meč, svírají srp a kladivo... Marie Reslová, Hospodářské noviny / 14. 9. 2010
Nová inscenace Spílání publiku 2010 dokazuje, že si skupina kolem šéfrežiséra Dušana Pařízka zachovává zdravé divadelnické instinkty. K proslulému antidivadelnímu manifestu a pozdnímu ozvuku zklasičtělého „provokování měšťáka“ totiž přistupuje způsobem, který staví na hlavu téměř vše, oč Handke ve své hře usiluje. Vzniká paradox, o který si tenhle text vyloženě říká: přestože účinkující opakují autorovy věty typu „Tady se divadlu nedává, co jeho jest“, dávají divadlu, co jeho jest, seč jim síly stačí. Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Stanislav Majer nepředvádějí nezúčastněné mluvčí, ale vytvářejí živé, téměř kabaretně pojaté divadelní postavy. S teoretizujícími větami si neuctivě pohrávají, přidávají vlastní repliky a odbočky, ironizují, rozehrávají vzájemné vztahy (třeba napětí mezi vtipkujícím komikem a prožívající herečkou), vyčítají si chyby a přeřeky, parodují sami sebe i režiséra. Objeví se i tak přímočaré žertíky, jako je házení (opravdového) hrachu na zeď. (...) Celá čtveřice přitom prokazuje, že s nadhledem zvládá širokou škálu komediálního herectví, od jemné ironie až po příslovečné spuštěné kalhoty, a diváci se smějí i v těch inscenačně nejrazantnějších momentech: třeba když se Stanislav Majer svlékne, polije červenou barvou a coby kovaný alternativec pořvává vulgární nadávky na adresu svých „damáckých“ kolegů. (...) Všudypřítomným spodním proudem komediálního Spílání jsou interní odkazy, které vytvářejí kuriózní odraz zdejšího mnohaletého divadelního usilování. Vladimír Mikulka, Lidové noviny / 14. 9. 2010
Spílání publika jde až na samou mez divadla Text, který při prvním uvedení vyvolal jeden z největších skandálů poválečného evropského divadla a katapultoval autora mezi největší současné dramatiky, slouží pražským hercům k aktuálnímu postoji k dnešní době, k dnešnímu divákovi, k dnešnímu divadlu. (...) S takovou intenzitou a nasazením to u nás za posledních mnoho let dokázalo jen nemnohé profesionální divadlo. (...) Handkeho Spílání se stává manifestem současných tvůrců Divadla Komedie. Herci citují z Pařízkových inscenací, promítají na sebe obrazy minulých rolí, odhalují svůj styl a přístup k tvorbě, až – ve shodě s předlohou – vyspílají svůj vztek, zoufalství a zhnusení divákům přímo do tváří. Překročí jeviště a křičí. Svítí na sebe i na diváky. Stojí mezi nimi, řvou, cloumají celým prostorem. (...) Spílání publiku 2010 je nejvýznamnější inscenace na našich profesionálních jevištích. Takto ryze, intenzivně a neuhýbavě se u nás v divadle většinou nemluví. Inscenace je promyšleným, vážně míněným, kritickým občanským postojem zabývajícím se podstatou umění a lidské existence. Už teď je legendou, už nyní vstoupila do historie českého divadla. Vladimír Hulec, E15 / 16. 9. 2010
Handke ani Pařízek nejsou autory povrchnosti nebo laciného efektu. Jejich Spílání publiku 2010 je přesnou a závažnou společenskou alegorií ústící do totální destrukce kultury. Pražské komorní divadlo ji při existenčních střetech s pražským magistrátem zažívá na vlastní kůži... Jiří P. Kříž, Právo / 15. 9. 2010
Offending the Audience goes beyond the limits of theatre The premiere provoked one of the biggest scandals of post-war European theatre and catapulted its author among the greatest contemporary playwrights. This text enables the actors from Prague to express the actual attitude towards present era, present theatre and present audience. (...) Only few professional theatres here have achieved this with such intensity and determination in many years. (...) Handke's Offending is becoming a manifest of the contemporary authors at Divadlo Komedie. Actors quote Pařízek's productions, project images of their previous roles on themselves, expose their style and attitude towards work, until they – in accord with the original version – shout out their anger, despair and disgust right into the faces of the audience. They step out of the stage and yell. They spotlight themselves and the audience. They stand among them and shout shaking the whole space. (...) Offending the Audience 2010 is the most significant production on the Czech professional theatre scene. It is not usual to see so genuine, intensive and daring theatre language. The production is a thought-out, serious and critical attitude dealing with the essence of art and human existence. It already is a legend that has entered the history of Czech theatre. Vladimír Hulec, E15 / September 16, 2010
Divadlo Komedie is nowadays „at the top“, as the saying goes. And right now, when they have a stable or even growing audience, logically, they decided to stage this text – the audience understands them, gets the little hints, appreciates the stylized acting of their favourites, enjoys getting slightly offended and even acknowledges this with laughs. (...) Even though we do not get the reference to other plays and characters, thanks to the non-dramatic yet very theatrical experience we undergo the catharsis. It is not without reason that it ends in a complete destruction of the scene and we can even take the little pieces home as souvenirs. Rather than an offending of the audience, we get to look into the core of one exceptional theatre and its exceptional actors. (...) 40 years after its premiere, Handke's play does not shock or insult, it is rather an experiment showing the limits of theatre – it is as non-theatrical as possible but at the same time proves the artistry and compactness of the ensemble and their ability to make fun of themselves or look at themselves and their artistic efforts from a distance – which is quite unusual on Prague theatre scene. Jana Vrchotová, Houser / January 26, 2011
The newest production at Divadlo Komedie proves that there are no old texts that could not be seized and interpreted in such way as Dušan Pařízek and his ensemble do. We are familiar with theatre groups that come to your house or take you to some very specific place to show you that theatre can be played anywhere. At Komedie they went the other way round: they pull you in the intimacy of their world, behind the scenes of actor's craft, into the bathroom and bedroom of what we horridly call creative process. I don't mean only the evident tricks where actors seemingly give up their roles and address themselves with their real names; this is successfully used also by mainstream theatres. I mean a very well thought-out process where the actor is taken to pieces, resembling the field strip of an automatic, and then put back together to form an operating instrument enabling the communication with the audience. Richard Erml, Reflex / September 30, 2010
Offending the Audience 2010 at Divadlo Komedie is a vivid, free and artistically confident production. It is obvious it originated from the internal need of the ensemble but also that its humour and hidden meanings can be best appreciated by audience familiarized with the context. Offending the Audience can be understood as good outset for the upcoming season characterized by a striking logo – a coat of arms of Austria. If you look at the black eagle, you realize that it has broken chains dangling between its legs and its talons that used to hold sceptre, orb and sword are now holding hammer and sickle... Marie Reslová, Hospodářské noviny / September 14, 2010
Považujeme za smysluplné „jít do sebe“, analyzovat naši současnou situaci, vrátit se k začátkům působení našeho souboru, snažit se uvažovat o práci posledních let s odstupem, přemýšlet nejen o městě, ve kterém a pro které pracujeme, ale i o sobě. Dušan D. Pařízek během inscenování Handkeho textu
We assume it is reasonable to analyze our current situation, get back to the beginnings of our theatre, try to look at our work over the last few years from a distance, think not only about the city where and for which we work but also about ourselves. Dušan D. Pařízek while staging the Handke's text
Dušan D. Pařízek (1971) po studiích na fakultě divadelní vědy na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově vystudoval divadelní režii na DAMU. V roce 1998 založil Pražské komorní divadlo se stálou scénou v Divadle Komedie, které se pod jeho vedením (1998–2002 umělecký šéf, od roku 2002 ředitel) soustředilo na uvádění současné české, rakouské a německé dramatiky. Již během prvních sezon se stalo jednou z nejprogresivnějších a nejexkluzivnějších českých scén a tento výlučný post si udržuje do současnosti. V Divadle Komedie režíroval Pařízek řadu zásadních titulů, většinu v jejich české premiéře: 1998: Baal (Brecht), 1999: Lidumor aneb Má játra beze smyslu (Schwab), 2001: Bandité (Schiller – Potwar – Dorn), 2002: Prezidentky (Schwab), 2003: Antiklimax (Schwab), 2004: Staří mistři (Bernhard), Kvartet (Miller), 2005: Předtím/Potom (Schimmelpfennig), Zmatky chovance Törlesse (Musil), Emigranti (Mrożek), 2006: Sportštyk (Jelineková), 2008: Nadváha, nedůležité: Neforemnost (Schwab), Snílci (Musil), Spiknutí (Hostovský), 2009: Goebbels /Baarová (Reese), 2010: Černé panny (Zaimoglu – Senkel), Spílání publiku 2010 (Handke). Pařízek často režíruje také v zahraničí – např. v divadle Schauspiel v Kolíně nad Rýnem – 2003: Platonov (Čechov), 2004: Hamlet (Shakespeare), 2005: Loupežníci (Schiller), 2006: Princ Bedřich Homburský (Kleist), Emilia Galotti (Lessing), na scéně Deutsches Schauspielhaus v Hamburku – 2007: Heřmanova bitva (Kleist), 2008: Úklady a láska (Schiller), 2009: Dantonova smrt (Büchner), 2010: Götz z Berlichingenu se železnou rukou (Goethe) či v Schauspielhausu v Curychu – 2011: Katynka z Heilbronnu (Kleist). V roce 2007 byla v rámci Divadelní Flory uvedena jeho oceňovaná inscenace hry Thomase Bernharda Světanápravce, o rok později pak výjimečná adaptace Kafkova románu Proces, která získala Cenu Alfréda Radoka jako Inscenace roku (obě nastudovány s Divadlem Komedie). Dušan D. Pařízek (b. 1971) After finishing the Theatre Studies at Ludwig Maxmilian University in Munich, he graduated from drama direction at Prague's DAMU Academy. In 1998, he founded Pražské komorní divadlo with a permanent stage in Divadlo Komedie, which under his direction (from 1998 to 2002 – an artistic director, since 2002 – a general director) focused on staging contemporary Czech, Austrian and German drama. Right from the first seasons, the theatre became one of the most progressive and exclusive Czech theatre scenes and it keeps this exceptional position even nowadays. Pařízek directed many essential productions at Divadlo Komedie, mostly in Czech premiere: 1998: Baal (Brecht), 1999: People Annihilation, or My Liver is Senseless (Schwab), 2001: The Robbers (Schiller /Potwar/Dorn), 2002: The Presidents (Schwab), 2003: Anticlimax (Schwab), 2004: Old Masters (Bernhard), Quartet (Miller), 2005: Before/After (Schimmelpfennig), The Confusions of Young Törless (Musil), The Emigrants (Mrożek), 2006: A Sport Play (Jelineková), 2008: Overweight, Unimportant: Misshape (Schwab), The Dreamers (Musil), The Conspiracy (Hostovský), 2009: Goebbels/Baarová (Reese), 2010: Black Virgins (Zaimoglu – Senkel), Offending the Audience 2010 (Handke). Pařízek directs often abroad as well – for example in Schauspiel theatre in Cologne – 2003: Platonov (Chekhov), 2004: Hamlet (Shakespeare), 2005: The Robbers (Schiller), 2006: The Prince of Homburg (Kleist), Emilia Galotti (Lessing), in Deutsches Schauspielhaus theatre in Hamburg – 2007: Herrmann's Battle (Kleist), 2008: Love and Intrigue (Schiller), 2009: Danton's Death (Büchner), 2010: Goetz von Berlichingen with the Iron Hand (Goethe) or in Schauspielhaus theatre in Zurich – 2011: Käthchen of Heilbronn (Kleist). In 2007, the Flora Theatre Festival hosted his highly acclaimed production of Thomas Bernhard's play The World-Fixer and a year later, an exceptional adaptation of Kafka's The Trial that won the Production of the Year at Alfréd Radok Awards (both at Divadlo Komedie). |
celý program / programme / tisk / vstupenky o festivalu / about festival / fotografie festivalové řevue / videozpravodaj
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
