AUDIENCE

režie Štěpán Pácl a kol.

premiéra 16. 11. 2013

osoby a obsazení
sládek Norbert Lichý
Vaněk Jiří Müller

Tragikomická, absurdní, jednoaktová. A díky legendární inscenaci s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským patrně i nejznámější Havlova divadelní hra, jež si vystačí se dvěma postavami a dvěma a půl basou piv.
Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), patrně nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla, spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Vaněk přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“. Sám toho dělá a říká málo, děj se točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. V Audienci je takovým výtečníkem jeho nadřízený – buranský sládek, jenž si ve sledované chvíli nechává Vaňka předvolat, aby mu učinil bizarní návrh…
Kancelář v nejmenovaném pivovaru, Bohdalka, Gott a holky z flaškovny. Výjimečné setkání neherce Jiřího Müllera a laureáta Ceny Thálie, ostravského barda Norberta Lichého. Nad rámec dramaturgického plánu nasazená inscenace, která už teď patří do rodinného stříbra Bezručů. „To je přece zásadní věc, hergot!“

Omíláním otázek, replik, útržkových monologů sládka přerušovaných pitím piva a krátkými odchody na toaletu nabývá všední situace na grotesknosti. Minulost připomene na začátku stará nahrávka vypravěče anekdot a na konci patetická píseň o zemi, kde každý žije rád.
Oproti známým inscenacím je tu snad ještě víc položen důraz na přirozené chování postav, aby vynikla zásadní rozdílnost jejich charakterů. Ke kontrastnosti přispívá i obsazení rolí, z nichž jednu ztělesnil se suverénní samozřejmostí Norbert Lichý a tu druhou občasný herec, jinak technický zaměstnanec divadla Jiří Müller. V provedení Lichého je sládek hlučný, ordinérní pán pivovarského dvora, který projevuje vstřícnost a vzápětí naznačuje nemilost, postupem doby a opilosti se
z něj stává naříkavá, ukřivděná nicka. Müllerův Ferdinand Vaněk je uzavřený, zdráhavě, tiše mluvící, velmi zdvořilý, zásadový člověk. (...) Audienci lze vnímat jako reflexi minulé doby, na niž se dnes můžeme dívat s pobaveným úsměvem. V druhém plánu ale v ní můžeme také vytušit výstrahu před budoucností, kdy by zkorumpovanou demokracii vystřídal autoritativní režim a vše se opakovalo znova, byť trochu jiným způsobem.
Milan Líčka: Audience v jiné době. Ostravablog.cz, 5. 12. 2013

Režiséru Štěpánu Páclovi i oběma hercům se podařilo vytvořit atmosféru, ve které se divákům postupně proměňoval smích v hořký úsměv a posléze v mrazení v zádech. Ostravská inscenace Havlovy audience je důrazným jevištním činem oživujícím paměť národa a varujícím každého před zradou vlastního svědomí.
Ladislav Vrchovský: Výročí sametové revoluce v Divadle Petra Bezruče
oslavili Audiencí Václava Havla. Ostravan.cz, 18. 11. 2013

Štěpán Pácl (*1982) na divadelních prknech debutoval v 11 letech v roli Václava Dubského
v kultovní Léblově inscenaci Naši naši furianti (1994). Cesty ho však od herectví zavedly
k činoherní režii, kterou vystudoval na pražské DAMU. Už jeho absolventská inscenace hry Lenky Lagronové Království (2007) zaujala. Stejná skupina inscenátorů a herců pak nastudovala mj. Topolův Konec masopustu (2008), Ibsenovo veršované drama Brand/Oheň (2010) či Calderónovu hru El Príncipe Constante (Vytrvalý princ, 2012). Všechny tituly spolku Masopust, jejímž byl Pácl v letech 2010–2013 i uměleckým šéfem, zaznamenaly výjimečný ohlas jak u divácké, tak u kritické obce, která Páclovi hned dvakrát přiřkla titul Talent roku (2008 a 2010) v Cenách Alfréda Radoka. A byl to Štěpán Pácl, kdo jako asistent režie sekundoval Davidu Radokovi (syn Alfréda) při prvním inscenování Havlova Odcházení (2008).
S oblibou se Pácl věnuje současné dramatice, jak české (mj. M. Frydrychová: Dorotka, 2008; L. Lagronová: Z prachu hvězd; Čupakabra, obě 2013), tak světové (M. McDonagh: Osiřelý západ, 2007; A. Saalbach: Transit, 2009). Často se také obrací k opomíjeným českým textům (J. K. Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, 2010; F. Hrubín: Křišťálová noc, 2011). Má za sebou spolupráci např. s Národním divadlem moravskoslezským (Holky Elky, 2006; Ivanov, 2012; Za vodou (Dokud nás smrt...), 2014), Divadlem na Vinohradech (Transit, 2009; Tartuffe, 2011), Národním divadlem (Z prachu hvězd, 2013) či Švandovým divadlem (Dorotka, 2008; Křišťálová noc, 2011). V loňské sezóně v Moravském divadle Olomouc pohostinsky nazkoušel hru Františka Langera Periferie.
V Divadle Petra Bezruče, které od sezóny 2013/2014 umělecky vede, Pácl dosud režíroval řekněme klasičtější repertoár – Strýček Váňa, Audience a Scapinova šibalství – avšak v osobitém pojetí.