HAMLET (Švandovo d.)

překlad Jiří Josek
dramaturgie Lucie Kolouchová
scéna Iva Němcová
kostýmy Lucia Škandíková
hudba Petr Wajsar
režie Daniel Špinar

premiéra 7. 12. 2013

osoby a obsazení
Hamlet, princ dánský Patrik Děrgel
Claudius, král dánský, Hamletův strýc Kamil Halbich
Gertruda, královna, Hamletova matka Petra Hřebíčková
Polonius, kancléř Miroslav Hruška
Laertes, Poloniův syn Filip Čapka
Ofelie, Poloniova dcera Zuzana Onufráková
Horacio, přítel Hamletův Marek Pospíchal
Rosencrantz Tomáš Kobr
Guildenstern, dvořané Jaroslav Šmíd

Nejznámější Shakespearova tragédie Hamlet je také jednou z nejzáludnějších a nejnedořečenějších her slavného alžbětinského dramatika. Snad proto se k ní divadelníci obracejí tak často a nabízejí divákům nespočetné množství stále nových interpretací. Jednou takovou je i inscenace smíchovského Švandova divadla, jejíž režie se ujal talentovaný český divadelník Daniel Špinar. Vyšel z překladu Jiřího Joska, jejž společně s dramaturgyní Lucií Kolouchovou seškrtal a soustředil se na základní situaci jedné velmi exponované rodiny, jejíž slávu, majestát
i postupný rozpad zvědavě sleduje celý královský dvůr. Královská rodina je totiž mučena jak zlým svědomím v podobě ututlané vraždy, tak jedním svým členem – nešťastným mladíkem, princem Hamletem, který zoufale protestuje proti hrůznému skutku, jenž pro ostatní zůstává tajemstvím,
a rodinu tak nezadržitelně rozkládá. Hamleta ztvárňuje Patrik Děrgel, talentovaný herec známý také jako „český Brad Pitt“, který se tak stal jedním z nejmladších princů dánských na tuzemských jevištích.
Špinar pak příběh o ututlané vraždě, touze po pomstě a nebezpečné hře na šílenství interpretuje jako rodinné drama skandinávského ražení. „Tato nesmírně bohatá Shakespearova hra klade fascinující otázky, jako například: Jak prožíváme smrt svých nejbližších? Jak reagujeme, cítíme-li křivdu a nespravedlnost? Náš Hamlet bude Hamletem současným, odehrávajícím se tady a teď. Je lehce inspirován severskou poetikou a i když je to pravá rodinná tragédie, je v ní obsažena i velká dávka humoru,“ vysvětluje Špinar.

Daniel Špinar svého Hamleta záměrně oklešťuje o politické motivy, soustřeďuje se na rodinné vztahy narušené vraždou a Hamletovým předstíraným šílenstvím. Text radikálně škrtá, někdy až nemilosrdně, a redukuje počet postav. Inspiraci nachází v severských dramatech i pokleslých hororech, Shakespeara však čte pozorně, nikoliv svévolně.
Hraje si s detaily, často dlouhé pasáže nahrazuje funkční zkratkou, která na první pohled může vypadat jako laciný vtípek pro mladé publikum (například sourozenecká laškovná hra s prezervativy), ale přitom trefně dokresluje situaci a dobře koresponduje s celkem. Podařilo se mu vytvořit inscenaci, nad níž pozorný divák přemýšlí, inscenaci v mnohém pozoruhodnou.
Barbora Ortová: Smíchovský Hamlet mimo šílenství a normalitu.
Deník Referendum, 8. 2. 2014

Špinar nicméně Hamleta nepochoval do učebnic dějepisu, ani jej nerozbíjí na kousky. Naopak, velmi citlivou aktualizací ukazuje nadčasový příběh královské rodiny a extrémních psychických stavů jejích členů. Přibližuje text dnešnímu publiku všech generací a zároveň v něm ponechává veškeré myšlenkové nuance (a pár jich velice sofistikovaně i přidává). (…) Daniel Špinar má smysl pro humor, který na jedné straně nezná hranice ani tabu, zároveň si však téměř vždy udržuje jistý, téměř francouzský šarm bez zbytečné vulgarizace. Hamlet je v jeho interpretaci nahlížen s odstupem. Notoricky známý text je pro něj objektem, který se ukazuje ze všech stran, různě se obrací a přetáčí. Poučený divák si přijde na své při odhalování různých textových hříček a skrytých významů, méně poučený se zase pobaví vhodně dávkovanou groteskou.
Tatiana Brederová: Špinar nebo Nešpinar? O divadle.cz, 24. 1. 2014

Hamlet své šílenství nepředstírá, ale postupně mu propadá jako zoufalý emigrant, jenž se při útěku za svobodou propadá do šumavské bažiny. Drahnou část druhé poloviny představení navíc prožije polonahý Hamlet ve skleněné vitríně coby choromyslný exponát. A šílená Ofélie, které láska k Hamletovi a smrt otce zlomily srdce i mozek? Magor, jako když vyšije. Zažil jsem desítky Ofélií, ale Zuzanu Onufrákovou si musíte prožít na své vlastní riziko. Výstup, kdy Ofélie zahraje hrobníka, si budu pamatovat hodně, hodně dlouho.
Richard Erml: Hamlet: tahle země není pro mladý. Reflex, 9. 1. 2014

Švandovo divadlo na Smíchově
Novodobá historie divadla se začala psát v prosinci 2002, kdy bylo po rozsáhlé rekonstrukci slavnostně otevřeno jako kulturní centrum nejen divadelních aktivit s repertoárovou scénou stálého činoherního souboru. Divadlo se vrátilo k původnímu názvu a obnovilo tak tradici třetí nejstarší divadelní budovy v Praze, jejíž historie se začala psát již 1. října 1881, kdy zde Pavel Švanda ze Semčic st. otevřel stálou scénu. V průběhu následujícího století divadlo měnilo vedení i názvy (1908–1928: Intimní divadlo, 1945–1953: Realistické divadlo, 1953–1989: Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého). Počátkem 90. let prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí a v letech 1992–1999 zde působila scéna Labyrint. Hlavní město Praha pak po rozpuštění divadla vypsalo konkurs na jeho využití, v němž zvítězil v roce 1999 se svou koncepcí současný ředitel Daniel Hrbek. Divadlo začalo hrát v květnu 2002 pod vedením uměleckého šéfa – režiséra Michala Langa. Základ souboru tvořili členové původního Hrbkova Divadelního sdružení CD 94, přičemž byli posíleni o stálé Langovy spolupracovníky (např. Ivan Řezáč, Martin Sitta, Kamil Halbich, Michal Dlouhý, dramaturgyně Markéta Bláhová). V následujících letech se soubor postupně obměňuje o další členy (např. i herce
z Ostravy či Olomouce) a jako režiséři pak s divadlem spolupracují např. Vladimír Strnisko, Janusz Klimsza, Dodo Gombár, Sergej Fedotov, Martin Glaser, Daniel Špinar. V sezoně 2008/2009 posiluje soubor jako kmenový režisér Radovan Lipus. V sezoně 2010/2011 se stává uměleckým šéfem Dodo Gombár, který po odchodu Michala Langa a Radovana Lipuse, zve ke spolupráci další nové tváře (např. Petr Štindl, Štěpán Pácl, Martin Františák, Anna Petrželková nebo Viktorie Čermáková).
Divadlo disponuje dvěma hracími prostory – Velkým sálem pro cca 300 diváků a suterénním variabilním Studiem pro 50–100 diváků. Ročně se zde uskuteční více než 450 kulturních akcí a repertoár tvoří především inscenace stálého činoherního souboru a další produkce, jež se dělí do pravidelných programových cyklů. Ke vnímání Švandova divadla jako kulturního centra přispívá také to, že poskytuje prostor alternativním skupinám a rozmanitým projektům (talk-show Scénické rozhovory, koncerty, projekt Výtvarná zeď, programy pro děti a mládež).