PĚNA DNÍ

dramatizace Petr Maška
dramaturgie Daniela Jirmanová
scéna Lucie Labajová
kostýmy Eva Jiřikovská
pohybová spolupráce Hana Košíková
režie Anna Petrželková

premiéra 14. 12. 2012

osoby a obsazení
Colin Ondřej Brett
Chloé Tereza Vilišová
Chick Josef Jelínek
Alise Sylvie Krupanská / Tereze Richtrová
Nicolas Lukáš Melník
kněz, ředitel, razie Dušan Urban
doktor, razie, Jean-Sol Partre Michal Sedláček
myška Pavla Gajdošíková
hlas Jean-Sol Partra Přemysl Bureš

Pěna dní – kultovní román francouzského spisovatele, trumpetisty, jazzmana a bohéma Borise Viana – byl na česká jeviště převeden už mnohokrát. Titul z konce čtyřicátých let ovšem v poslední době zažívá nezvyklou vlnu nejen divadelního znovuobjevování. Jednou ze zdařilých adaptací je i nápaditá poetická inscenace, kterou na konci roku 2012 v ostravském Divadle Petra Bezruče pohostinsky nastudovala talentovaná Anna Petrželková. Režisérka, která u Bezručů již dříve zaujala svým netradičním pojetím Shakespearova Romea a Julie, vyšla z dramatizace Petra Mašky. Ten akcentoval hlavní dějovou linii Vianova románu a scénář vystavěl na zobrazení životních osudů dvou mladých přátel – bohatýrského snílka Colina, pro kterého je práce synonymem pro smrt všech duševních procesů, a Chicka, inženýra ubíjeného nudnou a finančně nedostatečně oceněnou prací. Ty pak prolíná s jejich vztahy s krásnými a oduševnělými dívkami Chloé a Alise, které vyústí do krutého konce jejich společného snu o šťastném životě. Smutný příběh o lásce, obětování i posedlosti je plný fantazie a zvláštních situací a režisérka jej – za vydatné spolupráce výtvarnice Lucie Lobajové – okořenila jazzem a tancem, který hlavní postavy i autor předlohy tolik milovali. Jejich hravě výtvarný rukopis si se surreálnou poetikou románu rozumí zcela nenuceně.

Klasický román kultovního francouzského autora Borise Viana trochu klame tělem – pro režisérku Annu Petrželkovou jde však o ideální materiál. Poetická hříčka, která se z nezávazného žertování, jímž líčí bezstarostný život francouzské intelektuální mládeže (včetně úcty k filozofovi „Jean-Sol Partrovi“), promění v drásavý příběh o tragické lásce, těžké nemoci a chudobě, vychází v ostravském Divadle Petra Bezruče na výbornou...
Petrželková se do divadla vrátila po dynamické inscenaci Shakespearova Romea a Julie tentokrát s křehčím materiálem. K poeticky „francouzské“ látce ji to táhne déle: podobně laděná inscenace Jules a Jim v brněnské Redutě však ještě trpěla nedostatky, které se režisérce u Pěny dní už podařilo vyladit. Scéně vévodí obří vana a prostor uprostřed se podle potřeby mění v taneční parket nebo kluziště. Jako vždy excelentní dvojici předních hereček – Terezu Vilišovou a Sylvii Krupanskou – doplňují dvě mužské posily souboru Ondřej Brett a Josef Jelínek. Svižná, laskavá, milá podívaná.
Vojtěch Varyš: Pěna dní. Týden, 7. 1. 2013


Dramatizaci připravil Petr Maška, režírovala Anna Petrželková, jejíž hravě výtvarný režijní rukopis si se surreálnou poetikou románu rozumí zcela nenuceně. Napůl snový příběh dvou mileneckých dvojic, jednoho sluhy a jedné myšky zasadila spolu se scénografkou Lucií Labajovou na zvláštní zimní stadion: na jevišti je „ledová“ plocha, za bílomodrými mantinely se zvedá prudká dvoustupňová dřevěná tribuna zvolna přecházející v byt s vanou a hnědou tapetou se zlatým dekorem.
Na stěně bytu visí obvyklé stadionové propriety – tlampače a obří hodiny, které (poněkud nevypočitatelně) odměřují čas. (…) Režisérka Anna Petrželková zahrnuje obecenstvo spoustou nápaditých metafor a obrazů, jimiž coby symbol nemoci hrdinky Chloé prostupují nejrůznější podoby květu. Ostravská Pěna dní v ellingtonovském rytmu je o poznání hlubší, než se na první pohled jeví. Pocit tísnivosti jí prostupuje podobně, jako když Colina a Chloé na okraj jeviště tlačí přibližující se mantinel a závěrem zní nehladivý acid jazz.
Michal Zahálka: Do Viana se v Ostravě prodírá současnost.
Postavy se potýkají s manažery i s exekucí.
Hospodářské noviny, 13. 1. 2013

Anna Petrželková (*1984) vystudovala divadelní režii na VŠMU v Bratislavě v ročníku Petra Mikulíka. Absolvovala inscenacemi Heda Gablerová (2007) a Casablanca /mezi supy/ (2008). Hned po dokončení studia začala intenzivně působit na českých a slovenských profesionálních scénách. Spolupracuje zejména s brněnskými divadly: s Divadlem v 7 a půl – Svíce dohořívají (2008), s Divadlem Polárka – Starořecké báje a pověsti (2010) a Manon Lescaut (2011), s HaDivadlem – Marx Bros. (2010) a reFrankenstein (2013), s Divadlem Husa na provázku – Kde Shakespeare můj? (2011), Tichý Tarzan (2012) nebo P.Š.T. aneb Pohádkáři (2013), případně s Redutou – Jules a Jim (2012). Výraznou pozornost na sebe strhla také díky ostravským režiím Cenci (2010, Národní divadlo moravskoslezské), Romeo a Julie (2011) a Pěna dní (2012), obě uvedeny v Divadle Petra Bezruče. Pravidelně se vrací také do Zlína, kde na Malé scéně režírovala Nebezpečné vztahy (2009) a v Městském divadle pak tituly Blanche
a Marie (2011) a Kabaret Astragal (2013). V Praze spolupracuje zejména s divadlem A Studio Rubín – Svrbí (2009) a Error (2012) a se Švandovým divadlem – Mein Kampf (2012) a Idioti (2014). Její práci znají i diváci olomouckého Divadla na cucky (Vyčištěno, 2010). Na Slovensku režírovala v roce 2009 inscenace Kazimír a Karolína (Mestské divadlo Žilina) a Nora (Štátne divadlo Košice – nominace na Objev roku v rámci slovenských divadelních cen Dosky 2010).
Režijní rukopis talentované Anny Petrželkové je velmi bohatý a energický. Režisérka přináší vizuálně syté výpovědi, ve kterých ovšem nerezignuje na promyšlený výklad a plastičnost situací. Opírá se o stylizaci a groteskní prvky, hledá skryté významy a často také vytváří mnohovrstevnaté a proměnlivé metafory, kterým přiřazuje význam herecká akce. Anna Petrželková byla v letech 2011 a 2012 nominovaná na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.