STRÝČEK VÁŇA

překlad Leoš Suchařípa
dramaturgie Daniela Jirmanová
scéna Pavla Kamanová
kostýmy Daniela Klimešová
hudba Jakub Kudláč
režie Štěpán Pácl

premiéra 13. 12. 2013

osoby a obsazení
Serebrjakov, profesor v penzi Norbert Lichý
Jelena, jeho žena Markéta Haroková
Soňa, jeho dcera z prvního manželství Pavla Gajdošíková
Vojnická, vdova po tajném radovi Marcela Čapková
Ivan Vojnickij, její syn Přemysl Bureš
Astrov, lékař Tomáš Dastlík
Tělegin, zchudlý statkář Dušan Urban
Marina, chůva Kateřina Krejčí
hlídač, 1. sluha, 2. sluha, vesničané Michal Sedláček, Josef Jelínek

Strýček Váňa patří k vrcholům Čechovovy tvorby. V této hře plné skepse, hořkosti, ale i humoru se odráží nejen čas konce jedné epochy, ale také čas tušení nejistoty a rozporů nadcházejícího 20. století. Zároveň je Strýček Váňa titulem, v němž se střetávají různé žánry: na jedné straně je komedií se záblesky grotesky i poezie, na straně druhé zde můžeme nalézt náznaky absurdního existenciálního dramatu a tragických situací. Právě mísení těchto rovin se podařilo vystihnout také režisérovi Štěpánovi Páclovi, který inscenaci Strýčka Váni obdařil příznačným podtitulem „Veselá tragédie s příchutí vodky“.
Děj se odehrává na zapadlém venkovském statku, kam přijíždí penzionovaný profesor Serebrjakov se svou mladou a vyzývavou manželkou Jelenou. Na statku hospodaří bratr profesorovy první ženy Vojnickij (strýček Váňa) a Soňa, Serebrjakova dcera z prvního manželství. Návštěva honorace z města obrátí zaběhnutý chod hospodářství naruby a před diváky se rozehraje variace na téma zmarněného života na ruské provincii konce 19. století. Ovšem Páclův groteskně-poetický souboj vášní, sebeklamů, rozbitých iluzí, nenaplněných nadějí a neopětovaných lásek není návratem do minulosti, ale podává působivý nadčasový obraz člověka, který touží po obyčejném štěstí.

Čechovův klasický psychologický konflikt o smyslu lidského života, jeho promarnění, obětování se a neopětované lásce se v podání ostravského divadla proměnil ve skrumáž emocí, v expresivní grotesku napjatou mezi naturalismem až k absurdnímu dramatu a našponovanou autorskou vizí.
Strýček Váňa u Bezručů, to je herecká smršť, přehlídka grandiózní práce s napětím vykresleném do nejmenších detailů – od věčného zakopávání o skrčený koberec až po práci s proklatě nízko položenými reflektory.
Martin Jiroušek: Překvapivý, strhující Strýček Váňa u Bezručů:
Výbušná autorská jízda s mistrovským herectvím.
Ostravan.cz, 14. 12. 2013

Z pod slupky grotesky a absurdity se v Páclově režijním pojetí postupně obnažují obyčejné lidské příběhy. Navíc funkčně mísí přísně udržovanou, byť rozmanitou stylizaci postav s jemně načrtávaným poetickým rukopisem.
Kostýmy Daniely Klimešové evokují období 50. a 60. let minulého století, scénu Pavly Kamanové tvoří centrální pokoj s oprýskanými stěnami vymalovanými dekorativními válečky. (...) Herci používají minimum rekvizit a režisér jim napomáhá propracovaným svícením – pomocí hry stínů dokresluje nálady a vytváří až jakési zhmotnění momentálních pocitů jednotlivých hrdinů.
Pácl akcentuje zejména konflikt Ivana Vojnického (strýčka Váni) a profesora Serebrjakova, který přijíždí do skomírajícího domu rodiny zemřelé manželky, aby všechny přítomné přesvědčil o nutnosti prodat majetek. Norbert Lichý „ďábelsky rafinovaně“ ztvárnil rozmařilého profesora jako zákeřného lotra, který tyranizuje okolí svými požadavky. Proti němu pak stojí strýček Váňa, jehož Přemysl Bureš vykreslil v záměrně co nejcivilnější poloze. Zpočátku dění kolem sebe pouze s náznakem vnitřního zneklidnění pozoruje, k prudké proměně dochází, když se bláznivě zamiluje do Jeleny. Jako by v něm toto vzplanutí probudilo proud dávné mladické energie a s dětskou radostí se jako blázen houpe na houpačce, která pokoj náhle změní v sad.
Pavla Bergmannová: Marnost proměněná v naději.
Divadelní noviny, 23. 1. 2014