VELVET HAVEL

dramaturgie Lucie Ferenzová
scéna David Černý
kostýmy Lucia Škandíková
hudba Miloš Orson Štědroň
režie Jan Frič

česká premiéra 2. a 3. 5. 2014

osoby a obsazení
Václav Havel  Miloslav König
Miloš Havel  Petr Jeništa
Olga Havlová Marie Spurná
Univerzál (univerzální herec)  Natália Drabiščáková
Múza  Anežka Kubátová

kapela Miloše Orsona Štědroně
klavír  Miloš Orson Štědroň             
saxofon a klarinet  Pavel Fiedler         
bicí Jan Švamberg

Velvet Havel je autorský hudebně-divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně, který po svých předchozích oceňovaných titulech věnujících se významným českým osobnostem (Ivan Blatný, Jaroslav Hašek, Antonín Dvořák, Josef Gočár, Johann Gregor Mendel) logicky dospěl k postavě Václava Havla. Orson Štědroň se nechává volně inspirovat Havlovým životem i tvorbou a s humorem a sobě vlastní zkratkou pojednává o něm, jeho okolí i o nás samotných. Forma představení vycházející z hudby dává šanci uchopit toto nelehké a ožehavé téma jedné z největších českých osobností (a již za života legendy) s nadhledem a s vysokou mírou originality. Autor vyšel z řady autentických dobových materiálů i nejnovější faktografické literatury (Jiří Suk: Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–89; Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel. Český filmový magnát ad.).
Dějem hry nás provede prvorepublikový filmový producent Miloš Havel, jehož synovec Václav doslova držel prst na tepu dějin 20. století. Václav Havel – dramatik, kulisák a později dra­maturg Divadla Na zábradlí, potomek vysoce buržoazní rodiny, disi­dent a posléze i politik, prezident
a kandidát na Nobelovu cenu míru – se proplétá pointovanými situacemi svého života a za asistence Múzy, strýce, své ženy Olgy a několika českých i zahraničních osobností pos­tupně odhaluje, že lidský život je veskrze absurdní záležitost komediál­ního rázu.

Havel Na zábradlí, to je docela kontroverzní téma... Nebo ne?
Když se to řekne takhle zkratkovitě, tak to tak opravdu zní. Myslím si ale, že je to potřeba brát z druhého konce, totiž, kde jinde uvést inscenaci o Havlovi, než právě zde. (…) Velvet Havel rozhodně nemá být inscenace, která má za účel nějak Havla pošlapat. Lehká kabaretní forma má být naopak svéráznou poctou tomuto absurdnímu dramatikovi a politikovi. Dotýkáme se sice i kontroverzních detailů z jeho života, ale měl by to být pouze úsměvný komentář těchto skutečností, žádná polemika. Smysl pro ironii, smysl pro to udělat si ze sebe legraci byl Havlovi vlastní, a snažíme se s tímto pracovat. Vzpomeňme například na poslední, „vodnický“ záběr ve filmu Odcházení. No a v podstatě na celý tento film...

Ve filmu Občan Havel o sobě VH říká, že na něj Češi delegovali svoje špatné svědomí, sám sebe tedy jako určitý symbol reflektuje, tohle máš na mysli?
Jo. A podívat se na něj lehkou hudební formou, trochu jako na úspěšný prvorepublikový film, to by měl být Velvet Havel. Takže se diváci můžou těšit nejen na herce Divadla Na Zábradlí v nečekaných rolích, ale také na jejich pěvecké výkony, a hlavně na živou kapelu ve složení klavír, saxofon, bicí. Bude to zkrátka koncert.

Proč Velvet?
Libreto v podstatě sleduje především předrevoluční život Václava Havla, celá inscenace vrcholí sametovou revolucí. Co bylo dál, to už je naše současnost, to už visí na nás, je to naše východisko. A je sametové. Mluvili jsme o symbolu, a pokud ten symbol je hmotný, je z nějakého materiálu, je to samet.
Z rozhovoru s režisérem Janem Fričem o připravované inscenaci Velvet Havel Divadla Na zábradlí.

Jan Frič (*1983) – divadelní pankáč nastupující generace třicátníků, absolvent oboru režie činoherního divadla na pražské DAMU, kde studoval pod vedením Jana Nebeského, na jehož tvorbu také kontinuálně navazuje a po svém rozvíjí jeho témata i jeho divadelní řeč. Mezi Fričovy absolventské režie patří inscenace Ledový hrot/Kaltes Land švýcarského autora Reto Fingera a Láska vole autora Petra Kolečka (obě 2007). Průběžně spolupracuje s pražským A Studiem Rubín, kde kromě divadelního seriálu House Of Love 1.–3. (Příběh discokrále, 2009, Návrat hezkých hochů, 2010, Between/Zrození, 2011) uvedl také hudební Kabaret Hašek Miloše Orsona Štědroně, inscenaci hry Ondřeje Šulce Deadalos aneb Podivuhodný let (2011) a nejnověji i titul nejslavnějšího žijícího slovenského autora Viliama Klimáčka Maso (2014), napsaný přímo pro A studio Rubín. Dále působil např. v Divadle Petra Bezruče (Tvrdě/měkce, 2010), v Šaldově divadle Liberec (Kokkola, 2010), v Klicperově divadle v Hradci Královém (Mrzák inishmaanský, 2011, Bylo nás pět, 2012, Krysař, 2013) a v Městském divadle Kladno (Dámský krejčí, 2012, Listopad, 2012 a nejnověji i brilantní interpretace Ibsenových Přízraků, 2014). Systematicky spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, kde dosud uvedl inscenace Polonéza Ogińského (2008), Tartuffe Games (2009), variaci na antické téma Orestek a Čechovův Višňový sad (2013). Zde připravil i hudebně-divadelní projekt volně inspirovaný životem Václava Havla Velvet Havel (2014).
Frič se rovněž nevyhýbá spolupráci s nezávislými soubory. V olomouckém Divadle na cucky to byly tituly Někdo přijde (2009) a poetická koláž pro dospělého diváka Červená karkulka (2012), v MeetFactory jevištní adaptace novely Ondřeje Štindla a Josefa Bolfa  Mondšajn (2013). S divadelní společností Masopust inscenoval hru Františka Langera Andělé mezi námi (2013).

Jan Frič je pozoruhodný režisér, který si – na půdorysu klasických (Tartuffe a Orestek v Divadle Na zábradlí) i současných (Kokkola v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Polonéza Ogińského v Divadle Na zábradlí) textů – staví svoje vlastní pestrobarevné zámky. Nejsou to jen samoúčelné hrátky. Vlastně společně vytvářejí svébytný vesmír, v němž se poznávají ve všem nevkusu a užívání pop-kulturních odkazů zážitky těch, kdo trávili dětství a dospívání v devadesátých letech. S jistou nadsázkou, protože se celé věci věnuje důsledně a vytrvale (do čehož nakonec zapadají i (spolu)autorské projekty, v nichž je možná režijně nejukázněnější – tedy zatím třídílný cyklus diskokabaretů House of Love a rozmarný životopis Jaroslava Haška Kabaret Hašek z pera Miloše Orsona Štědroně v A Studiu Rubín), by se dal prohlásit za jediného generačního režiséra nastupující, resp. již nastoupivší divadelní generace.
Vojtěch Varyš: Když se mrzák mrzačí. Týden, 3. 6. 2011