ZAHRADNÍ SLAVNOST

dramaturgie Daria Ullrichová, Jan Tošovský
scéna Dušan Pařízek
kostýmy Kamila Polívková
hudba Roman Zach
světla Michal Kříž
režie Dušan Pařízek

premiéra 13. 6. 2013

osoby a obsazení
Hugo Pludek Martin Pechlát
Oldřich Pludek Alois Švehlík / Jiří Štrébl
Božena Pludková Eva Salzmannová
Petr Pludek Roman Zach
Amálka  Johana Tesařová
Ferda Plzák Vladimír Javorský
likvidační tajemník Jan Bidlas
likvidační tajemnice Jaromíra Mílová

Zahradní slavnost patří s Žebráckou operou a Audiencí k nejčastěji inscenovaným hrám Václava Havla na českých scénách. Absurdní komedii o kariéristovi Hugo Pludkovi napsal Havel před půl stoletím. Poprvé byla uvedena v roce 1963 v Divadle Na zábradlí v režii Otomara Krejči. O rok později zahájila svou pouť také po světových jevištích.

Hra pojednává o člověku, který dokonale ovládá formální a bezobsažný jazyk byrokratické fráze. Spolu s jeho lidskou přizpůsobivostí mu to umožní udělat kariéru v ideologickém systému, kde slovo, jakkoli zbytnělé do obludných frází, má moc tvořit skutečnost. Příběh přizpůsobivého snaživce, který se prožvaní do lepší společnosti likvidátorů a zahajovačů a požadované mimikry dokáže přijmout tak dokonale, že ho ani vlastní rodiče nepoznávají, je velmi současný.
Havlovu hru Pařízek čte jako psychogram české národní identity, jako rozbor malomyslné české povahy v období krize. „Pakliže se nám povede posílit ve vyznění Zahradní slavnosti její nadčasovou kvalitu, nevytvoříme pietní relikt, který by autora a občana Václava Havla nejspíš zoufale nudil, ale zrcadlo společnosti, ve které a pro kterou Havlovu hru inscenujeme,“ komentuje svůj vztah k Havlově tvorbě režisér a dodává: „Václav Havel jako jeden z prvních rozsekal divadelní jazyk, klasický dialog a experimentoval na naprosto abstraktní úrovni s mezilidskou komunikací, která se podle něj už v 60. letech z politiky vytrácela. Hra dodnes zůstala aktuální, až nebezpečně živá.“

Pařízkův přístup k předloze je sympaticky nepietní, řadu pověstných havlovských repetic vypustil, některé ovšem zanechal jako připomenutí doby a stylu. (…) Přes mnohá obveselení nabízí tato Pařízkova inscenace značnou dávku posmutnělosti nad životními cestami „tam a zase zpátky“, také nad existenciální prázdnotou důkladně připravovaných slavností toho i onoho typu. Byrokracie a její průvodní jev fráze nejsou tématem hlavním, do popředí vystupuje proměna osobnosti v přizpůsobivou želatinu. Inscenace je živá a Havlovu předlohu vlastně docela objevně interpretuje. A diváci se opravdu nemusí lekat pověsti o autorových zaumných kompozicích.
Jan Kerbr: Osidla přizpůsobivosti. Týdeník Rozhlas, 2013, č. 41

Jakkoli je Pařízek vnímán jako herecký režisér, který především pracuje s hráči a textem, zrovna Zahradní slavnost – i v kontextu jeho zahraničních inscenací, jež se stejně jako Slavnost odehrávají zpravidla na jevištích řádově větších, než bylo to v Komedii – ukazuje, jak moc je Pařízek také režisér vizuální. Jak zdánlivě neokázalá Pařízkova scénografie, tak jakoby nenápadná hudba Romana Zacha, a především „civilní“ kostýmy Kamily Polívkové: jako by všechny tyto „doprovodné“ složky měly být co nejméně výrazné, aby nepřekážely textu a hercům. Jenomže třeba brýle, jež Polívková nasadila Pechlátovi a Javorskému, mají docela zásadní význam v tom, jak vidíme jejich postavy. Na dění v krychli se prostě dobře dívá, nepůsobí zdaleka jen Havlovými slovy, výměna rolí mezi hlavními soupeři se odehraje více ve fyzické než verbální rovině; a Zachova kytara a bicí to klíčovým způsobem rytmizují.
Vojtěch Varyš: Zahradní slavnost v Národním:
Poslední tečka za Komedií. Týden, 21. 6. 2013

Pařízek přistoupil k Havlově hře jako ke každé jiné. V jejím zájmu se dopustil několika úprav, které text vybrušují jako sečnou zbraň. Kupříkladu vypustil postavu Ředitele Zahajovací služby, a proč ne. Doba je jinde. Dneska veškerý marasmus vychází jenom z nás, naše Zahradní slavnost trvá už třiadvacet let a ne že bychom se jenom bavili. Havlův smích a nakažlivou chuť pošklebovat se naší poslušnosti, strachu a stádnosti Pařízkova inscenace zprostředkovala dokonale.
Richard Erml: Zahradní slavnost (kritické teze).
Divadelní noviny, 14. 6. 2013

Dušan D. Pařízek (*1971) se narodil v Brně, nicméně od útlého dětství vyrůstal v Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí a posléze v Německu. Po absolvování divadelní vědy na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově se v roce 1997 vrací zpět do Čech a studuje divadelní režii na DAMU. V této době působil jako asistent režie (Národní divadlo Praha – A. Miller: Smrt obchodního cestujícího, režie Jan Kačer a Divadlo za branou II – L. Pirandello: Obři z hor, režie Otomar Krejča). Ještě během studií na DAMU nastudoval v roce 1997 pro Divadlo Na zábradlí kultovní inscenaci hry Wernera Schwaba Prezidentky. K tomuto autorovi se vrátil ještě několikrát (Lidumor aneb Má játra beze smyslu, Antiklimax). V roce 1998, po založení Pražského komorního divadla se stálou scénou v Divadle Komedie, byla inscenace Prezidentek přenesena sem. Pražské komorní divadlo se pod jeho vedením (1998–2002 umělecký šéf, od roku 2002 ředitel) soustředilo na uvádění současné české, rakouské a německé dramatiky. Již během prvních sezon se stalo jednou z nejprogresivnějších českých scén a tento výlučný post si udrželo až do svého zániku v roce 2012.
Pařízek zde režíroval řadu zásadních titulů, většinu v jejich české premiéře: 1998: Baal (Brecht), 1999: Lidumor aneb Má játra beze smyslu (Schwab), 2001: Bandité (Schiller – Potwar – Dorn), 2002: Prezidentky (Schwab), 2003: Antiklimax (Schwab), 2004: Staří mistři (Bernhard), Kvartet (Miller), 2005: Předtím/Potom (Schimmelpfennig), Zmatky chovance Törlesse (Musil), Emigranti (Mrożek), 2006: Sportštyk (Jelineková), 2008: Nadváha, nedůležité: Neforemnost (Schwab), Snílci (Musil), Spiknutí (Hostovský), 2009: Goebbels /Baarová (Reese), 2010: Černé panny (Zaimoglu – Senkel), Spílání publiku 2010 (Handke).
Pařízek často režíruje také v zahraničí – např. v divadle Schauspiel v Kolíně nad Rýnem – 2003: Platonov (Čechov), 2004: Hamlet (Shakespeare), 2005: Loupežníci (Schiller), 2006: Princ Bedřich Homburský (Kleist), Emilia Galotti (Lessing), na scéně Deutsches Schauspielhaus v Hamburku – 2007: Heřmanova bitva (Kleist), 2008: Úklady a láska (Schiller), 2009: Dantonova smrt (Büchner), 2010: Götz z Berlichingenu se železnou rukou (Goethe), v Schauspielhausu v Curychu – 2011: Katynka z Heilbronnu (Kleist), 2014: Mé jméno budiž Gantenbein (Frisch) či Schauspielhausu v Düsseldorfu – 2012: Rozbitý džbán (Kleist), 2013: Faust 1–3 (Goethe/Elfriede Jelinek), FaustIn and out (Jelinek), 2013: Nora3 (Ibsen/Elfriede Jelinek). Po zániku Divadla Komedie v roce 2012 spolupracuje pravidelněji zejména s posledními dvěma zmíněnými scénami.

Národní divadlo Praha je reprezentativní scénou České republiky. Je jedním ze symbolů národní identity a součástí evropského kulturního prostoru. Je nositelem národního kulturního dědictví a zároveň prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu. Je živým uměleckým organismem, který chápe tradici jako úkol ke stále novému řešení a jako úsilí o nejvyšší uměleckou kvalitu.
Dnešní podobu Národního divadla tvoří čtyři umělecké soubory – Opera, Činohra, Balet a Laterna magika – a pod uměleckou správu divadla patří pět scén – Národní divadlo, Stavovské divadlo, Státní opera, Nová scéna a Divadlo Kolowrat. Umělecké soubory Opery, Činohry a Baletu vybírají svůj repertoár nejen z bohatého klasického odkazu, ale vedle domácích autorů se zaměřují i na moderní světovou tvorbu. Repertoár Nové scény tvoří představení Laterny magiky, Činohry a řada originálních projektů. V sezoně 2013/2014 oslavilo Národní divadlo 130. výročí od znovuotevření po požáru.
Páteř repertoáru čtyř divadelních domů, ve kterých činohra působí, je velmi obsáhlá: od klasických komedií, světových dramat, přes komponované večery hereckých beneficí k současné hře. Herecký soubor činohry Národního divadla je sestaven z výrazných uměleckých osobností české divadelní scény napříč generacemi. Ke stálým režisérským osobnostem patří Ivan Rajmont, J. A. Pitínský, Jan Nebeský a především umělecký šéf Michal Dočekal, který stojí v čele činohry od roku 2002. Mezi dalšími hostujícími režiséry jsou jak přední osobnosti české divadelní režie (např. Dušan D. Pařízek, David Jařab, Daniel Špinar, David Drábek, Martin Čičvák, Hana Burešová), tak významní světoví tvůrci (např. 2014: režisér a výtvarník Robert Wilson – inscenace 1914, světově významný divadelní režisér Gábor Tompa a další). Dramaturgie i celkové umělecké směřování této scény usiluje o vyváženost mezi tradicí a novými trendy, mezi klasikou a moderními postupy.