ŽEBRÁCKÁ OPERA

dramaturgie Ilona Smejkalová
scéna Lucia Škandíková
kostýmy Iva Němcová
hudba Jiří Hájek
režie Daniel Špinar

premiéra 2. 3. 2013

osoby a obsazení
Macheath, šéf zlodějské organizace Jan Sklenář
William Peachum, šéf jiné zlodějské organizace  Jiří Zapletal
Elizabeth Peachumová, jeho žena Martina Nováková
Polly, jejich dcera a Macheathova žena Natálie Holíková
Bill Lockit, velitel policie František Staněk
Mary Lockitová, jeho žena Martina Nováková
Lucy, jejich dcera a Macheathova žena Kristýna Kociánová
Harry Filch, nezávislý kapsář Vojtěch Dvořák
Diana, majitelka „dámského salonu“ Kamila Sedlárová
Jenny, zaměstnankyně „dámského salonu“ Pavlína Štorková
Jim, člen Macheathovy organizace Tomáš Lněnička
Jack, člen Macheathovy organizace Miroslav Zavičár
Betty, zaměstnankyně „dámského salonu“ Martina Eliášová
Ingrid, zaměstnankyně „dámského salonu“  Miroslava Vyletělová
Harold, policajt Miroslav Zavičár
John, policajt Tomáš Lněnička
seržant Vojtěch Dvořák
hudebník Pavel Horák/Radek Škeřík

Až překvapivě aktuální Havlova detektivní konverzačka vznikla na objednávku Činoherního klubu v roce 1972, své premiéry se ale dočkala až v podání Divadla na tahu o tři roky později. Vychází ze stejnojmenné nadčasové satiry Johna Gaye z roku 1728, jež byla inspirací i pro Brechtovu Třígrošovou operu. V kontextu Havlovy tvorby se hra jeví jako jistá výjimka: je košatější, barvitější, humornější, má problematičtější řešení.
Režisér Daniel Špinar a dramaturgyně Ilona Smejkalová představení stylově posunuli do Anglie 70. let 20. století, i když přiznávají, že by se příběh mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv v totalitním a posttotalitním světě, kde fungují zvrácené mechanismy úplatků, lží a zrad. Jejich plnokrevná mafiánská groteska jde proti havlovské inscenační tradici, ač plně respektuje text. V podání sehraného hradeckého souboru to je tak trochu jiná válka gangů, ba přímo „zběsilá jízda americkým kabrioletem na vlně českého absurdního humoru“.

„Psal jsem to rychle, uvolněně a s chutí, bez zbytečného spekulování a nedrcen pocitem, že jde o vše. Možnosti ukryté v předloze a naděje – byť mlhavá – na uvedení mi práci pochopitelně usnadňovaly. Mám tu hru rád, a zdá se mi, že je živá, což mi potvrzuje i její příznivý ohlas mezi přáteli a známými.“
Václav Havel, 1977

„V Čechách obecně panuje taková představa, vycházející z inscenační tradice, že herci prostě jenom chodí, sedí a mluví v realistických kulisách, že všechno je v textu. Kdo zná mojí tvorbu, asi tuší, že tímto směrem se pustit nehodlám.“
Daniel Špinar, 2014

Je to svým způsobem paradox: Špinar s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou zvolili cestu grotesky a nadsázky, o níž Havel tvrdil, že jeho texty umrtvuje – a vznikla mimořádně povedená, zábavná inscenace, která je udělaná úplně jinak, než radí ona příručková metoda, a přitom s textem zachází až překvapivě citlivě a nenechává zapadnout žádnou jeho myšlenku. (…) Žebrácká opera je už několikátým šťastným setkáním Daniela Špinara se skvěle sehraným hradeckým souborem, který tentokrát přesně drží jemně parodickou hranu režisérovy koncepce. (...) Chtělo by se velkolepě tvrdit, že ze Špinarovy Žebrácké opery by se mohl stát jeden z milníků v inscenování Havlových her.
Michal Zahálka: Havel naruby. iHNED.cz, 4. 3. 2013

Nejsmutněji bývá v hledišti, když se na jevišti režisérské ego obloukem míjí s autorem, jenž se zmenšil na pouhou záminku k „echtuměleckému“ rajtování. Když se potkají, radost je oboustranná. K učebnicovým setkáním už teď může náležet Havlova Žebrácká opera, kterou v hradeckém Klicperově divadle připravil režisér Daniel Špinar. Ač to zpočátku mohlo budit dojem, jako by si Cimrmani na své Vyšetřování ztráty třídní knihy zjednali třeba Federica Felliniho. (…) Hradecká Žebrácká opera je zábavná, živá a v nejlepším smyslu slova moderní inscenace, která může přivést k autorovi mladou generaci.
Petr Mareček: Žebrácká opera Danielu Špinarovi vyšla skvěle.
MF DNES, 4. 3. 2013

Klicperovo divadlo v Hradci Králové patří mezi špičku českých scén. Historie budovy sahá
k roku 1885, ale profesionální soubor zahájil činnost až v roce 1949. Největších úspěchů dosáhl po roce 1989. Po rozsáhlé rekonstrukci může díky svým čtyřem scénám (velká scéna, Studio Beseda, komorní scéna V podkroví a letní scéna) divákům nabídnout rozličné repertoárové kusy, na své si přijdou i návštěvníci Galerie U Klicperů a divadelní prodejny Boutique. To vše pod osvíceným, takřka dvacetiletým vedením ředitele Ladislava Zemana, jenž stojí i u zrodu prestižního mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů a podzimní přehlídky komorních scén Čekání na Václava.
Ve funkci uměleckého šéfa zde mj. působil Michael Tarant (1994–1996), Ivo Krobot (2005–2007) či Vladimír Morávek (1996–2005), za jehož éry divadlo dosáhlo celorepublikového věhlasu. Čtyřikrát bylo vyhlášeno Divadlem roku v rámci Cen Alfréda Radoka. Tituly jako Maryša, po pravdě však Mařka (1999), Prodaná nevěsta (2004) anebo dílčí inscenace z shakespearovských a čechovovských cyklů bývaly dlouho dopředu vyprodány a sbíraly ceny kritiky. Hereckým souborem prošla řada nyní uznávaných herců, mj. Simona Babčáková, Ivana Uhlířová, Martin Pechlát, Filip Rajmont, Petr Jeništa, dlouhodobými oporami souboru jsou mezi jinými i Pavla Tomicová či Ondřej Malý.
Od roku 2008 soubor vede režisér a dramatik David Drábek, jemuž se daří provokativními tituly a progresivní režisérskou stopou zaujmout jak širokou diváckou veřejnost, tak kritiku.