A jdeme do finále...
Vážení a ctění milovníci divadla,
Čtyři festivalové dny utekly jako voda a před námi jsou pouhá tři divadelní představení a samozřejmě jedno filmové. Dnes nás tedy ještě čeká muzikál Kdo je pánem nad cikánem Těšínského divadla, po obědě tradičně kino Central přivítá filmové fanoušky. Tentokráte se jedná doslova o chuťovku: poslední příležitost vidět geniálního Stalkera Andreje Tarkovského. Závěrečným festivalovým představením v MDO bude Jindřich IV. V podání herců olomoucké činohry. Pro ty, kteří ještě nebudou mít dost, přichystala produkce bonbónek na závěr, tyjátr Kašpar Rek (na Horním náměstí ve 21:30).
...bilancování:
Sedmý ročník, pět dní, patnáct představení divadelních, pět filmových. Každé představení (skoro) vyprodáno. Dnes se tedy setkáváme naposledy. Letošní motto Divadelní Flory 2003 „síla moci a moc bezmoci“ jsme měli možnost poznávat skrze různé podoby divadelních způsobů vyjádření. Po celou dobu konání festivalu jsme se snažili přinášet vám alespoň ve zkratce důležité faktické informace, rozhovory s účinkujícími či v brzkých ranních hodinách vznikající recenze. Nejsme dokonalí, občas se chybičky vloudily. Přesto věříme, že jsme naším zpravodajem přispěli k vaší lepší orientaci v dění.
Jaké motto pro nás pořadatelé připravili pro příští rok, je překvapením, které se do poslední chvíle tají. Prozrazeno bude dnes po skončení představení Jindřicha IV. Děkujeme Vám všem, příznivcům múzy Thálie. A především tvůrcům, hercům, sponzorům a všem organizátorům, bez kterých by olomoucká Divadelní Flora nemohla vzniknout. Příští rok na shledanou.

Vaše redakce

Křehký Raskolnikov za oponou

Lenka Vlasáková (Soňa) a Martin Myšička (Raskolnikov) v Dostojevského Zločinu a trestu

Nedělní dopoledne letošní Divadelní Flory strávili diváci „za oponou“ Moravského divadla ve společnosti kolektivu herců Divadla v Řeznické. Představili se s inscenací slavného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest v režii Viktora Polesného. Ten je znám především svou prací pro televizi, ale v poslední době se v oblasti divadla představil dalšími dvěma režiemi (Král umírá Eugena Ionesca ve stejném divadle a inscenací hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího v Divadle Rokoko). Tato inscenace navíc oslavila v roce 2000 své desetileté výročí, avšak olomoučtí diváci již mohli vidět nové nastudování s novou ústřední hereckou dvojicí. Obnovená premiéra se konala v roce 1998.
Jednoduchá scéna (Oldřich Schuller) tvořená demontovatelnou plošinou z desek sbitých z hrubých prken, ošuntělá postel, světla žárovky a svíčky. Ty samy o sobě navodily atmosféru temného příběhu, tvrdého životního boje, jenž se neobejde bez pochybností o mravních zákonech života a o existenci Boha ve světě, který jakoby svou víru dávno ztratil.
Stejně jako Dostojevskij, i inscenace sama budí spíše otázky (a otazníky), než aby dávala jasné odpovědi. Ale oproti autorovi románu se jí bohužel nepodařilo vyvarovat se černobílému zjednodušování a omezení na vytváření hereckých typů. Tak se hned některá jednoduchá a průhledná úvodní gesta stala klíčem pro jasnou a dále neproměňovanou identifikaci postav, navíc svým opakováním odsuzovala představení ke zbytečnému zmnožování a opakování se. Během představení tak nedocházelo ke zpochybňování či vývoji postav a zcela v intencích jednou nahozených charakteristik se celý děj pomalu posouval kupředu podle očekávatelných schémat. Chybu v tomto ohledu vidím více v režisérském výkladu a vedení než v samotných hereckých výkonech.
Z Lužina v podání Marka Ronce se tak stal podlý a slizký padouch, Razumichin Tomáše Masopusta naivním a bezstarostným studentíkem. Poručík i Lebezjatnikov Davida Matáska byl typem člověka, jenž nedostatek vlastního rozumného úsudku dává do služeb někoho/něčeho, co je nad ním (ať už je to policejní aparát či idea lepší budoucnosti). Nastasja s Kateřinou Radky Fidlerové se staly jednou velkou hysterií. Nevybředly ze svého blouznění doprovázeného křečovitými výbuchy smíchu. Nic víc, nic míň, ale na bezmála dvě a půl hodiny dlouhého představení přeci jen spíš málo.
Znejišťující a tedy i nejživější momenty představení patřily čtveřici Raskolnikov, Soňa, Svidrigajlov a Porfirij. A to jak ve scénách jejich osamělých intimních zpovědí a monologů, tak při společných výstupech, kdy divák mohl skutečně zažívat emoce pramenící z jejich souhry. V případě Porfirije ztvárněného Zdeňkem Duškem však ona provokující nejistota může mít i jiné příčiny. Nemyslím si, že bylo nezbytné hnát herecký výkon do tak nadsazené polohy žoviálního, užvaněného a těžkopádného nemotory, o jehož úsudku a pochopení vážnosti situace bylo možné pochybovat jen pro to, aby se zostřila působivost té krátké chvíle, kdy se jeho projev v posledním dialogu s Raskolnikovem náhle ztiší a zvážní. Tento okamžik nemohl vyvážit těch několik předlouhých výstupů, jež však kupodivu narušovaly beztvarou atmosféru alespoň pocitem nesnesitelného dusna. Neúměrná vlezlost i vršící se slovní hrátky a okázale deklarovaná neohrabanost vyvolávaly v divácích smích a izolovaly tak tyto scény v osamocené celky, místo aby plynule během celého představení vytvářely kompaktní hereckou postavu s vlastním sdělením.
Důležitá je také zvolená dramatizace tohoto románu. Režisér Polesný si vybral dramatizaci autorské dvojice Jaroslava a Aleny Vostrých. Existuje i další, také často hraná verze od Andrzeje Wajdy. Ta je sevřenější a soustředí se přímo na dvojici Raskolnikov - Porfirij. V dramatizaci Vostrých stojí sice ve středu příběhu Raskolnikov, ale kolem něj se vrství řada propletených vztahů a náhodných setkání (zdůrazňování faktu, že Svidrigajlov bydlí vedle Soni; spojení informace o jeho sebevraždě a Raskolnikova přiznání apod.) a společných témat. Ta k sobě těsněji spojují trojici Raskolnikov - Soňa a Svidrigajlov. Je to mimo jiné téma lidské oběti a utrpení, zkušenosti s přízraky narušeného vědomí či hledání cesty k překonání vlastních provinění. V jejich přítomnosti a díky hereckým výkonům všech tří představitelů (Martin Myšička - Lenka Vlasákova a Jan Vlasák) se napětí emocí, vnitřních pochybností a dilemat ze spáchaných zločinů skutečně obnažuje a zasahuje i diváka.
Myšičkův Raskolnikov je křehký mladík, jenž zbloudil ve snaze dostat ven sebe i své blízké z ponižujícího postavení. Zároveň se v jeho výkonu střídají polohy zoufalství, velkoleposti, odvahy i nepřekonatelného strachu. V závěru přijímá novou cestu, ale přijetí kříže utrpení jako vykoupení je problematické, stejně jako záchrana ve víře v Boha. Svýma sepjatýma rukama doufá v to poslední - naději.

Renata Vášová

Vraha stihl trest

V podvečer předposledního dne letošní Divadelní Flory se na jevišti olomouckého divadla představilo pražské Divadlo pod Palmovkou s klasickou antickou tragédií Oidipús vladař. Sofoklovo drama v režii Lucie Bělohradské a v překladu Jana Skácela (dramaturgie Kristina Žantovská) přineslo dle mého soudu přítomnému publiku (zcela vyprodáno) velkolepý zážitek.
Výraznou složkou v této inscenaci je bezesporu scénografie (Jan Dušek), která svou jednoduchostí až strohostí zcela postačuje k vytvoření potřebné atmosféry nasáklé lidským trápením. Za podstatný moment v nápadité a účelné scéně shledávám její proměnlivost a přizpůsobivou dynamičnost (vzájemná propojenost dynamiky vnější – děj a dynamiky vnitřní – postavy). Divák je nejprve seznámen s prostorem, kde kontrastuje bílá (podlaha) a černá (pozadí). Tragédie z doby antické začíná v blíže neurčené době, či lépe řečeno časoprostoru, v němž se mísí především scénické prvky současné. Kancelářský stůl s židlí poskytoval ústřednímu představiteli útočiště, odkud jako panovník mluvil k poddaným. Novodobý trůn se na jevišti vyjímal vedle koženého gauče, zatímco v pozadí byly k vidění černé závěsy připomínající smutek vládnoucí Thébám. Do aktualizovaného pojetí se rovněž vloudil prvek odkazující k postmoderně. Využití televizního přijímače evokuje současnost a dorozumívací způsoby dnešní společnosti, což efektivně odkazuje k dnešku, k dnešním problémům nebo zvyklostem. Oidipův televizní projev k lidu připomínal pravidelný každoroční rituál hlavy státu naší republiky. Jeho důraz na touhu potrestat viníka tvrdým trestem připodobňoval zase praktiky „velkého šéfa“ jednoho mocného nejmenovaného impéria. Aktualizace se rovněž promítá na kostýmech protagonistů a jejich jednání, které je blízké současníkovi a citovým výlevům soudobé generace (ovšem s notnou dávkou nadsázky).
Příběh se dotýká bezmoci člověka v situaci, do níž se dostal vlastním přičiněním. Netřeba zdůrazňovat spojitost mezi letošním festivalovým mottem (síla moci a moc bezmoci) a titulem, jenž na jevišti Moravského divadla Olomouc předvedl pro natěšené domorodce soubor atraktivních herců. Jiří Langmajer předvedl v sugestivním ztvárněním hlavní role širokou škálu vlastních hereckých schopností. Na rozdíl od Vilmy Cibulkové, která byla prostřednictvím své role uvržena do pozice patetizující přednašečky, byl Langmajer patřičně procítěný a jeho projev adekvátní ke každému okamžiku dění. Langmajer se dokonce prezentoval ve finále v rouše Adamově, což významově korespondovalo s obsahem hry či spíše s jejím poselstvím (duševní obnažení člověka).

Michal Horňák

Nahota na jevišti
Rozhovor s Jiřím Langmajerem, představitelem krále Oidipa: Raz dva tři raz dva tři....

Co pro vás znamená role Oidipa?
Hamlet a Oidipús jsou nejdiskutovanější hry, co kdy byly napsaný. A o Oidipovi se říká, že se málokdy povede - jako divácky, ale že je většinou velmi přínosný pro herce. Je to věc, která člověka obohatí, že tím „otěhotní“. Což se mi povedlo, že jsem otěhotněl, ale jestli se to líbí lidem, to musíte posoudit vy. A pak jsem se taky dopracoval k tomu, že můžu hrát na jevišti úplně nahý, což mě taky baví.
No, na tu nahotu na jevišti jsme se vás taky chtěli zeptat...
No, je to první nahota, kterou jsem na jevišti spáchal, protože jsem uvěřil, že to má smysl. Ovšem netušil jsem, že přesně za měsíc po premiéře Oidipa budu hrát v Králi Learovi na Hradě pod režijním vedením Martina Huby, kde budu křepčit asi pět minut ale úplně nahý. Takže tohle byl takový slabý odvar mý nahatý kariéry.
Máte teda ještě nějakou nahatou roli ?
No nevím, jestli mi někdo něco nabídne. Domluvil jsem se s panem Lábusem, že mi kdyžtak zrežíruje vystoupení go-go někde v nočním baru v Praze. Kdybych neměl prachy, když už jsem teďka na to zvyklý, tak se můžu úspěšně živit jako go-go tanečnice.
Nechtěl byste si zahrát nějakou komickou roli, jako odlehčení od těch velkých?
No, vy o tom asi nevíte, a ani nevím, jak byste se to dozvěděli, ale my jsme dali dohromady s pár kamarády divadelní soubor – říkáme si soukromě Nejkrásnější soubor talentovaných osobností. A právě abych mohl hrát taky něco, kde se lidi trochu smějou, tak jsme dali dohromady jednu Camoletti komedii - Do pyžama . Hraju tam dohromady s Davidem Suchařípou. Vždycky v tom hrajou tři holky, máme jich šest, což je úplně ideální, takže si vždycky můžeme vybrat, na každý představení ze šesti hezkých hereček. Dneska už stoprocentně vím, že se nám to povedlo. Zítra to zrovna hrajem u Heřmánka (Bez zábradlí). A lidi se skutečně baví a navíc to dělal kluk, co nikdy nedělal komedie, Petr Hruška. Je to další ředitel jednoho z vytopených divadel, Divadla Na prádle, takže to není žádný utírání si nosu židlí a kopání se do prdele. Snažíme se to udělat poctivě, což je docela těžký. Ale zrovna jsem o tom odpoledne mluvil s jedním kolegou, jaký mám štěstí, že si můžu odskočit mezi dnešním Oidipem, úterním Peer Gyntem, kde taky zemřu. Na takovouhle dobrotu, kterou budu mít zítra. A ještě jsem za to zaplacený.
A kdy přijde teda ten Hamlet, o kterém jste už mluvil?
25. června by měl mít premiéru na Hradě. Je to těžší, než jsem si myslel. Nejenom se naučit text, ale shodnout se s paní režisérkou a s ostatními kolegy. Vůbec najít nějaký klíč, protože Hamlet byl inscenovaný milionkrát. Pokaždé se to lidi snažili udělat buď klasicky, nebo neklasicky. Byl to homosexuál, miloval matku, souložil s ní, nebo to bylo bůhvíjak. A navíc mně už je 37, takže nejsem už žádný mladíček, což se většinou tak dělá, že Hamlet je mladý kluk. Třeba dvacetiletý. Ofélie je taky mladá, neposkvrněná holka, hraje ji úžasná Petra Špalková. Takže to bude asi trošku o něčem jiném, než o dvou splašených mladých lidech, kteří běhají někde po hradě. Tak jsem zvědav. Zrovna dnes jsem na Hamleta intenzivně myslel a trápil jsem se něčím, co mi v pátek nešlo. A další čtyři hodiny cestou do Prahy se tím trápit budu. Zítra nastupuji na zkoušku a 25.6. 2003 by měla být premiéra. Jsem tím úplně pohlcený.

Rozhovorovali Kateřina, Iva, Klarin a Balzak

Malá noční reflexe

Poté, co jsem konečně rozmrzla, můžu začít psát. Máme za sebou poslední produkci v Tereziánské zbrojnici. Dost jsem se předem obávala představení, které má trvat 150 minut a má se konat venku. Po první polovině ve mně ještě přetrvávaly pochyby, zda se to všechno ještě někam vyvine. Nebo zda budeme další hodinu bombardováni novými a novými humornými situacemi, které se ovšem v takovém množství začínají stávat nudnými. Byla jsem však nakonec upokojena, nebála bych se ani slova uspokojena, a přisadím si ještě - velmi uspokojena. V dramatizaci Kerouacova románu Na cestě se soubor Divadla v 7 a půl úspěšně pokusil o zobrazení pocitu amerických beatníků 40. a 50. let. Hlavní dějová linie byla oproštěna od vedlejších odboček, byla zaměřena na vyvíjející se vztah dvou přátel Sula Paradise a Deana Moriartyho. Setkali se poprvé v New Yorku na začátku své společné cesty. Hercům se podařilo díky vynikajícím spontánním výkonům, improvizaci a živé jazzové hudbě vtáhnout diváky do atmosféry undergroundových klubů, i na holou silnici, kde se žije naplno. Kde se dá prožít absolutní radostná svoboda, kdy si můžou dělat všechno, co se jim chce, a nemusí dělat nic, co se jim nechce. Užívají si života plného nebezpečí, žen, alkoholu, drog a nevázanosti do poslední kapky, k extázi, do bezvědomí... Daň za tuto svobodu platí neschopností vyznat se sami v sobě, ve druhých, ve svém životě. Jsou si vědomi zoufalé bezvýchodnosti.
Představení je postaveno na sledu scén odehrávajících se v různých prostředích, v první části spíše scén komických, v části druhé scén přecházejících do hluboce vážných a přemýšlivých tónů.
Jednoduchá funkční scéna (scéna i režie Pavla Šimáka) nepotřebuje přestavby, herci využívají divadelní zkratky a postavy se ocitají v bytě u Deana, u Sula, na ulici, v New Yorku, v Denveru, v Chicagu... To vše na několika metrech mezi dvěma starými gauči a matrací. V pozadí hrající kapela (Hana Mikulášková, Jan Křemela, Michal Janíček, Michal Pupala) nejen že dokresluje atmosféru, ale stává se i plnohodnotným partnerem v hereckých dialozích.
Mladí herci (Bára Milotová, Dana Růžičková, Kamila Kalousová., Dalibor Přecechtěl, Martin Siničák, Jiří Vyorálek, Luboš Veselý, Pavel Gajdoš) se svých rolí ujali s velkou dávkou autenticity a upřímnosti, ale i s humornou nadsázkou (největší obliby si u publika vydobyl Jiří Vyorálek se svou věčně ustaranou Sulovou tetou). Jejich spontánností se nechali strhnout i někteří diváci a nestyděli se zahřát si organismus z vlastních zásob. Takže i přes to, že noc ještě opravdu nebyla letní, vznikla příjemně uvolněná nálada. Mně tedy nezbývá než vykřiknout: „Bravo všem, hercům i divákům“!

Petra Němečková

Kdo je dnes vlastně pánem (nad cikánem)?

Těšínské divadlo je v současnosti jediným českým profesionálním divadlem, jehož součástí jsou dva umělecké soubory hrající různými jazyky - česká a polská scéna. Je divadlem repertoárovým, za svým publikem zajíždí do větších či menších měst a obcí Slezska, Moravy i Čech. Polská scéna hostuje se svými představeními rovněž v Polsku. Jsou uváděny hry českých a světových dramatiků i hry pro děti. Ročně odehraje Těšínské divadlo přes tři sta představení, která navštíví zhruba sto padesát tisíc diváků. Na zdejších prknech sbírala své mnohdy první herecké zkušenosti celá řada dnes slavných jmen. Vzpomeňme např. K. Fialovou, J. Somra, B. Poloczka, B. Navrátila, A. Pyška, V. Forejtovou, J. Karlíka, na polské scéně M. T. Wójcika, J. Monczku, H. Boukołowskiego a další.
Do Olomouce přivezou těšínští inscenaci s prvky muzikálu Nejlepší slepice se nedá koupit aneb Kdo je pánem nad cikánem. Světová premiéra proběhla 5. 10. 2002 na České scéně Těšínského divadla.
Původní pohádka Zdeňka Kozáka Kdo je pánem nad cikánem? vznikla v sedmdesátých letech na motivy cikánských pohádek Mileny Voříškové. Z jednoduchého baladického příběhu, těžícího z exotičnosti zvyků a pověr romského etnika, vznikl v úpravě dramaturga Vladimíra Fekara a režiséra Otakara Koska dramaticky efektně traktovaný svár mezi dobrem a zlem v lidském životě. Nastává mezi Pánembohem a Čertem, kteří hrají svou věčnou hru o moc nad člověkem. Ocitneme se ve světě plném vášnivé lásky i žárlivosti, nutnosti pomsty za vraždu i úsilí o spravedlivé potrestání těch, kteří jsou vinni.

-pen-

“...Působivost zdařilého uměleckého počinu má však mimo jiné svůj zdroj ve výrazné spontaneitě hereckého provedení. Členové souboru se v intenzivní kolektivní souhře dobírají sympaticky poutaného výsledku bez nežádoucího zneužívání exotičnosti námětu nebo laciného efektu. Česká scéna zkrátka ‚zabodovala‘....”

zdroj: www.tdivadlo.cz

STALKER

Pro některé sci-fi, pro některé duchovní film, pro jiné část díla ojedinělého ruského tvůrce Andreje Tarkovského. Pro každého něco, každopádně dílo řazené do toho nejlepšího z dějin kinematografie. Rusko-německá koprodukce, Stalker z roku 1979. Central v 14:30.
Zóna je oblast, do které je zapovězen přístup. Dle původní předlohy, povídky Piknik u cesty bratrů Strugackých, jde o lokaci, která přišla do styku s mimozemskou civilizací a platí v ní cizí přírodní zákony. Pro člověka je plná smrtonosných pastí a nástrah. Přesto však zóna láká všemožné vědce, dobrodruhy, hledače štěstí i pokladů. Stalker je ilegální průvodce Zónou. Vodí do ní lidi ke Komnatě zázraků, tajemnému místu, které je schopno splnit každému jeho přání. Na výpravu vyrážejí tři muži, jurodivý Stalker, intelektuál - Spisovatel a logicky smýšlející Profesor. Profesor a Spisovatel mají své ambice, tužby a ctižádost, nemají však Stalkerovu víru a naději. Ani jeden v existenci Komnaty nevěří. Pouť se pro ně všechny stává hlavně cestou k poznání sebe samých, ke zhodnocení svých cílů, postojů a ambic.
Film je zdlouhavý, ale paradoxně velice hutný. Bez dějových odboček a retrospekcí, které by cokoli vysvětlily. Pouť trojice směřuje přes vypjaté duchovní peripetie k prohlédnutí a pokornému sebepoznání. Stalkera ve snu i ve skutečnosti doprovází křesťanská symbolika - torzo oltáře pod vodou, ryby... Konfigurace spící trojice poutníků je stejná jako kompozice na ikonách. Zaslechneme i citaci Evangelia. V barevném ladění jakoby Tarkovskij aplikoval symboliku pravoslavné ikony - viditelného zpodobnění tajemných jevů. To má ostatní naučit “vidět” v souladu s jejími významy. Převládá monochrom - kouřová stupnice zeleni, modře a hnědi. Zelená je barvou Svatého ducha a naděje. Modrá vyzývá k rozjímání a reflexi: je barvou duchovna, moudrosti a soustředění i melancholie. Zlatá, propojující viditelné s neviditelným, nanášená malíři ikon až v závěrečné fázi jejich díla, je barvou podněcující víru: „Bůh je světlo a nenajdeš v něm tmu“ (to naznačuje zlatavě provzdušněný prostor předsálí toužebné komnaty zázraku).

G. Kopaněvová http://fk.lbc.cz/akce/lfs/p100/filmy/stalker.htm

Předposledním představením letošního festivalu je Shakespearova hra Jindřich IV. Vystoupí s ní domácí soubor, který ji má na svém repertoáru od 20. prosince loňského roku. Režisér Peter Gábor a dramaturgyně Věra Mašková podstatně proškrtali text této dvoudílné hry. Nijak jí tím však neublížili, naopak se jim podařilo vytvořit prozatím nejlepší inscenaci sezóny. Někteří kritikové dokonce hovoří o nejlepší inscenaci několika posledních sezón. Jiří P. Kříž shrnul svou recenzi slovy: „Kdo z prominentních diváků zůstává i po zhlédnutí Jindřicha IV. nespokojen, měl by už konečně založit nějaké vlastní divadlo. Nebo přebývat u televize.“ Nenechte si tedy rozhodně ujít příležitost a přijďte se sami přesvědčit dnes v osmnáct hodin do Moravského divadla. V hlavních rolích se představí Mikuláš Pánek (Král Jindřich IV.), Filip Čapka (Princ Jindřich), Ivan Koreček, Václav Bahník, Pavel Juřica, Josef Bartoň a další. Srdečně zveme.

-imi-

V představení Jindřich IV. uvidíme také člena MDO Pavla Juřicu, který ztvárnil jako host apoštola Jana v představení Apokalipsa Teatru „A“ Gliwice.
Jak se přihodilo tvoje hostování v představení Apokalipsa?
P.J.: To je vlastně moc dlouhá historie, protože my se s Markem (Marius Kozubek, režisér inscenace, pozn. red.) známe už strašně dlouho. Od té doby, co tady Zbygniew Zasadny kdysi ve velkém divadle dělal Katynku z Heilbronnu. V té době jsme se seznámili a já věděl, že pracuje v Teatru „A“ v Gliwicích. Viděl jsem některá jejich představení, mj. „Píseň Písní“. Tak jsem zařídil, aby to hráli tady na festivalu. To bylo před dvěma lety. Potom, když jsem viděl Apokalipsu, tak jsem jim navrhl, že by to mohli také zahrnout do programu Flory, což se podařilo. Z jejich hlav vyšel ten nápad, že by pro Čechy bylo srozumitelnější, aby aspoň někdo mluvil česky. Zvláště pak Jan, který objasňuje všechny záležitosti, které se na jevišti dějí. Slovo dalo slovo, zkoušel jsem, měl jsem na to tři zkoušky. Bylo to velmi pracné. Musím říct, že strašně obdivuji to jejich divadlo. Tam to vůbec nefunguje jako třeba u nás v kamenném divadle, kdy se zkouší čtyři nebo pět hodin a potom konec, protože večer se pochopitelně ještě hraje. U nich dvanáct hodin neznamená vůbec nic, tam se zkouší pořád. Prostě se zkouší celé dny, dokud to není dobré. Jsou úžasní.
Apokalypsa to je novozákonní téma, jaký je tvůj vztah k bibli?
P.J.: Marek to dobře odhadl, když řekl, že jsem takový hledající věřící. Nejsem ortodoxní věřící, občas si zajdu do kostela, ale mám pocit, že kdybych třeba přišel ke zpovědi, tak by se církev zhroutila v základech, tak to radši nedělám. Ale k víře mám kladný vztah, tedy asi jsem docela bohabojný, ale jak už jsem řekl, nejsem ortodoxní věřící.

Klarin & Katka

Kašpar Rek mezi námi

Opravdu poslední představení Divadelní Flory 2003 bude patřit kejklířům a loutkám. Se skutečným pouličním divadlem přijíždí z Českých Budějovic Divadlo Kvelb.
Funebrák Kašpar je možná trochu přitroublý, ale rozhodně má srdce. Nikdy sice nedumal o lidské smrtelnosti, ale to vše se změní, když pohřbí děvče, které měl rád. Možná trochu tragický námět, ale ve skutečnosti se jedná o komedii. Alespoň to autoři výmluvně tvrdí. K vidění totiž bude nejen žonglování s ohněm, visuté hrazdy či chůze na dvoumetrových chůdách, ale i loutky zvící až čtyř metrů.

Divadlo Kvelb je nezávislá profesionální skupina. ŽÁNROVĚ se NEOMEZUJE, slučuje v sobě prvky všech divadelních forem. Je to loutkové divadlo, je to činohra, pohybové i výtvarné divadlo. Prosyceno živou muzikou, pohybem a osobitým výtvarným projevem často nabízí pohled do akrobatické a kejklířské dílny či do bláznivého reje maškar. Vše co je hezké a proměnlivé, co voní dřevem, kovem, barvami, melodií a člověkem, s tím rádi pracujeme. Naše divadlo vzniklo na podzim roku 1997. V tom roce se jeho zakládající člen Dominik Tesař rozešel s kolegy z divadla Continuo a jal se studovat DAMU (kterou pak opustil po třech letech). Rok na to byla na světě první inscenace Stará pověst. Tohle představení málem vyhrálo cenu na soutěžním festivale UNIMA (to je mezinárodní organizace loutkářů). Nakonec byl Kvelb druhý, za královéhradeckým divadlem Drak. V roce 2001 jste nás mohli potkat na festivalech: Mezi ploty (Praha), Spectaculo Interesse (Ostrava), Divadlo v trávě (Bechyně), Ostrovy neklidu (Pardubice), Přelet nad loutkářským hnízdem (Praha), Příjemné setkání (Č.Budějovice), Loutkářská Chrudim a dalších. Také jsme se už začali trochu rozhlížet po střední Evropě. Následující rok jsme už byli pravidelně k vidění v budějovické sokolovně, jak trénujeme tanec na chůdách. A chůzi na vyšších a ještě vyšších... Všechna představení, která tehdy vznikla, tím byla ovlivněna: v lednu to bylo Pálení dobrého bydla, následoval Chodníkovej špektákl a v září Kašpar rek, kde jsme kombinovali oba divadelní jazyky - loutky a kejkle. A začali jsme experimentovat s divadlem, které je bez textu, bez scénáře. Líbí se nám, že takhle má člověk ke hře jenom tělo. Je potom herec od hlavy až k patě, nejenom mluvící hlava.
zdroj: http://kvelb.kyvadlo.cz

Představení, které olomoučtí diváci uvidí, vzniklo díky podpoře Ministerstva kultury ČR, Open Society Fund a statutárního města České Budějovice.

KONEČNÍK: A co nakonec? Závěť...Psa...Kobyly?
Divadelní Flora 2003 za námi jest. Uteklo to, rychle velmi, vlastně jako nejrychlejší želvy, ty s tryskovým pohonem. Koníček houpací si zlomil pravou přední nohu. Tak co s ním. Utratit? Na kolotoči? Či za pamlsky? Dobře nám bylo tu, ač únava dostavovala se v pravidelných intervalech. (Přes potok se o berlích skutečně špatně skotačí). Na oprýskané zdi se zvolna usazuje rodina přerostlých pavouků, bůhví čeho se nalokali v temných podzemních stokách. Mléka od královny hejna krys? Přemnožil se letos hmyz? Kdo z nás se necítí jako LAPTOP? Já!, ozval se letitý předplatitel periodika Pro všechny švadleny, Náš dům a byt! Jemu sláva provolána buď. Hurrah, Hurrah!!! Bohužel, na botách má smetí, to bude minimálně polovina hvězdičky dolů. Víte co, zavolejte nám. Na pevnou linku nebo fax. Rozhodně odpovíme, na mou věru. Z hlediska fragmentárního uskupení skutečné vnitřní podstaty (či prostaty- prosinec-?) Se s Vámi redaktoři zpravodaje Divadelní Flory loučí. Ale jen na rok. Až opona Divadelní Flory 2004 se poprvé otevře, už zase budem s Vámi. My, milovaní i nenávidění tanečníci na makabrózním poli. Plném nikoli plevele, ale zlatých žil, pod vrstvou úrodného humusu se skrývajících. Takže koníčci, pomalu zvykejte si na třmeny. Čas rychle otáčí svými dobře promazanými koly a nedbá na drobné hlodavce skrývající se v jeho útrobách. Klidně jim odejme hlavu. I duši, bude-li potřeba. Ale dosti apokalyptických vizí. Zavřete oči a postaveni před zrcadlo pokuste si vysnít svůj vlastní úsměv. Zapomeňte na mozoly, které se vám příčinou pravidelného potlesku na dlaních vytvořily a pomalu začínají hnisat. A za rok, tak jako my, vraťte se. Ať sály jsou zas plné a k velebení diváků (a čtenářů Zpravodaje) důvodu jest. Tak jako dnes. Na shledanou!!!!

Vaše redakce

Festival se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje Jana Březiny
a olomouckého primátora Martina Tesaříka

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje. Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP, a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce Festivalového zpravodaje: Michal Balák, Michal Horňák, Petr Klár, Iva Mítková,
Petra Němečková, Martina Šmídová, Kateřina Švecová, Renata Vášová