V inscenácii Vražda krále Gonzaga, ktorú vytvoril v Dejvickom divadle, sa zameral na kauzu Alexandra Litvinenka, ktorú prepája s konkrétnymi osobnosťami hereckého ansámblu. O tvorbe inscenácie sme sa rozprávali s Martinom Myšičkom a Klárou Melíškovou.

 

M.M.: Pokud chceme na jevišti zobrazit něco, co se reálně odehrálo, měli bychom se co nejvíc držet předlohy, být co nejpravdivější a nevykládat si události černo bíle a účelově. Když zpracováváme drama, můžeme víc fantazírovat a její tvar si uzpůsobit vlastní představě. Tohle je téma především při inscenacích a filmových zpracováních konkrétních událostí. V nich se často děje nešvar, že se za účelem dramatičnosti děje zmanipuluje příběh konkrétního člověka a miliony lidí tomu pak věří. Přitom to ve skutečnosti mohlo být úplně jinak.

 

Akým spôsobom ovplyvnila tvorba prvej časti inscenácie, kde ste sa ponorili do vlastného vnútra, vašu prácu na druhej polovici, teda príbehu Alexandra Litvinenka?

M.M.: V prvé části na základě etud vznikly osobní monology, které Jirka následně rozrůznil. Každý z nich tak nese téma, které se váže na příběh Litviněnka v části druhé. Aby se to propojilo, je v nich několik více či méně skrytých odkazů na události Litviněnkovy kauzy.

 

Inscenácia je na repertoári Dejvického divadla už približne rok a pol. Vnímate, ako postupom času pôsobí na vás a na divákov?

K.M.: Pokaždé, když to hrajeme, objevuji nové momenty u sebe i svých kolegů, objevuji nové barvy. Všimli jsme si, že diváci mimo Prahu jsou vřelejší, nadšenější a také nám to na děkovačkách dávají více znát. Dávají nám najevo, že se to s nimi potkává, což je skvělé.

M.M.: Když jsme hráli v Ústí, po představení přišel za Ivanem trojanem divák a oceňoval, jak jsme odvážní, což je vlastně dvojznačná informace. Na jedné straně je to pochvala, ale na straně druhé nás přivádí k poznání, že se v naší společnosti něco skutečně změnilo. Před pár lety by nás ani nenapadlo, že budeme hrát o něčem, co diváci budou vnímat jako odvážné gesto. Také proto je cenné o tom mluvit a hrát. Je nám jasné, že naše představení vidí řádově stovky, možná tisíc lidí a dosah není tak velký. Na druhé straně ale nikdy nevíme, co se v kterém divákovi hne a jakou řetězovou reakci to může vyvolat.

 

Dostali ste na inscenáciu aj negatívne reakcie?

M.M.: Jsou to jenom drobnosti. Když se v druhé polovině provalí, o čem ve skutečnosti hrajeme, občas se nějaký divák zvedne a odejde. Taky jsme do divadla dostali mail, že to je agitka. Jsou to ale ojedinělé případy.

 

Ako sa spolupracuje s režisérom Havelkom?

M.M.: I když Jirka v Dejvickém divadle pracoval už na čtyřech inscenacích, já jsem s ním zkoušel poprvé. Je specifický v tom, že pokaždé dělá autorskou věc. My, herci jsme na začátku netušili, kde skončíme. Ještě čtrnáct dní před premiérou nebyly hotové texty. Obdivuju jeho nervy. Prostě do toho jde a doufá, že to dobře skončí. V předchozí inscenaci, která později dopadla jako černá díra, se během zkoušení úplně změnilo téma a po třech týdnech se všechno smetlo ze stolu. V tomhle smyslu se nebojí jít do neznáma. Je to génius a moc rád bych mu někdy nahlídl do hlavy, abych viděl, co všechno se tam děje. Pokaždé zvažuje miliardu různých kombinací a možností, dává nám prostor, abychom mu nabízeli vlastní nápady a pak to dává dohromady.
K.M.: Je opravdu klidný a laskavý, nezvýší na nás hlas. To je pro mě hodně důležité. Uklidním se a pak se mu můžu s důvěrou otevřít a odevzdat. Také je neuvěřitelně vzdělaný. Můžete s ním započít rozhovor na jakékoli téma, on o všem ví a má to pospojováno v souvislostech. Co si přečte, to si pamatuje. Práce s ním je nesmírně obohacující, z hlediska faktografického i lidského. A má obrovský smysl pro humor.

 

Existuje téma z prostredia Českej republiky, ktorá by podľa vás mala byť spracovaná v divadle? Mali by ste záujem o vytvorenie dokumentárneho divadla, ktoré reaguje na nejakú domácu tému/kauzu?

M.M.: Určitě existuje mnoho osobností a událostí, o kterých by se mohlo hovořit. Ve stejné sezóně jsme nazkoušeli inscenaci Elegance molekuly, což je dokudrama o Antonínu Holém a jeho týmu, vzniku antivirotik, léků proti AIDS a hepatitidě B. Hrajeme o reálné věci, na kterou můžeme být my, Češi, hrdí, protože to byl objev světového významu. Ještě cennější než hrát o konkrétním člověku, který se politicky nebo ekonomicky projevuje, je pro mě hrát o tématech, které mají přesah. Byl bych rád, kdyby diváci tuto inscenaci nevnímali jenom jako kauzální příběh. Skrze něj a jeho uchopení, které nabízíme v naší inscenaci, se dotýkáme obecných principů komunikace. Zabýváme se tématy pravdy, lži a svědomí.
K.M.: Nenapadá mě nikdo konkrétní, ale osobně by mě zajímaly ženy. Ženská témata, osudy a příběhy, které zatím probíráme s kolegyněmi jenom v dámské šatně. Nejen naše osobní příběhy, ale také obecný pohled na ženy v této době. Ženy začínají o sobě uvažovat, cítí ženskou sílu ve své prapodstatě, využívají ji a reflektují ji. Bavilo by mě prozkoumávat toto téma, reflektovat, jak samy sebe vnímají různé typy žen. O tom je z části i můj monolog, momentálně je to moje velké téma.

 

 

Klára Melíšková
Klára Melíšková ještě jako studentka herectví na Katedře alternativního a loutkového herectví pražské DAMU nastoupila v roce 1996 společně se svým absolventským ročníkem do Dejvického divadla. DAMU absolvovala v roce 1999.

Martin Myšička
Martin Myšička vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU (1995) a Matematicko-fyzikální fakultu v oboru subnukleární fyziky. Ještě během studií hrál mimo jiné v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon. Od roku 1997 je členem hereckého souboru Dejvického divadla. Počátkem roku 2017 se stal i jeho uměleckým šéfem.

 

Rozhovor pro osmé vydání festivalového zpravodaje připravila Barbora Forkovičová.