Divadlo Lopota je součástí sociální služby denního stacionáře DC90 v Topolanech, takže působíme především tady v Olomouci. Letos jsme na Divadelní Floře potřetí a několikrát jsme měli možnost vystupovat i v rámci dne evropského dědictví ve zdejším Muzeu umění, případně v literární kavárně v přerovské střední pedagogické škole, na různých vernisážích. Daří se nám vystupovat asi jednou do měsíce a na repertoáru máme aktuálně čtyři inscenace. Soubor je stálý, ale v podstatě kdokoliv z uživatelů naší sociální služby se může přihlásit. Soubor se ustálil na počtu šesti lidí. Někdy se stane, že je někdo v nějaké inscenaci navíc, někdy zase někdo odpadne, ale víceméně fungujeme jako stálý soubor.

 

O jakou sociální službu se konkrétně jedná?

Sociální služba je určena pro lidi se zdravotním postižením, někdy i kombinovaným, mentálním i tělesným. Sociálních služeb je ve stacionáři celá řada od učení se základních dovedností jako třeba nákup, příprava pokrm. Divadlo je takový bonus navíc. Zkoušky probíhají v podmínkách stacionáře, které jsou poměrně neomezené. Jaké si to uděláme, takové to máme.

 

 

Nejdůležitější je pro herce pocit úspěchu, pocit, že mohou něco nabídnout zdravé společnosti. Samozřejmě mohou do zkoušení vnášet své nápady. Nechci se dušovat a tvrdit, že jsou herci velmi vynalézaví a kreativní, o čemž možná panuje v obecném povědomí mylná představa. Mají samozřejmě své hranice. Většina věcí jsou proto mé nápady. Ale v jejich případě nejde o tvorbu, ale hlavně o veřejné vystoupení. To, že jsou součástí Divadelní Flory, je pro ně strašně důležité.

 

Využíváš při práci nějaké divadelní či jiné metody?

Práce na inscenaci je z mého pohledu spíše intuitivní. Už i na základě toho, že každého z herců znám a vím, co od něj čekat. Když jsme začínali asi před deseti lety, zkoušeli jsme víceméně pohádky, jednoduché tvary, které jsme prezentovali jednou ročně na zahradní slavnosti pořádané stacionářem. Tehdy jsem neměl potřebu s tím někde veřejně vystupovat. Pak jsme ale udělali komediálně laděnou divadelní road-movie Doma je doma, kterou jsme na Floře hráli před třemi lety. Tady se mi ukázali nové možnosti, jak se skupinou pracovat. Nedokážu to přesně pojmenovat. Často přijdu s textem, který se pak však musí hodně osekat. Něco si vymyslím, ale ne úplně hned to tak funguje. U Zdi to bylo tak, že jsem si knížku Petra Síse půjčil už před pěti lety a zjistil, že to nepůjde. Teprve asi před rokem jsme se k tomu pokusili vrátit a najednou to šlo. Na tom si zpětně uvědomuji, že jsme se asi někam posunuli, což mi udělalo radost.

 

Dokážeš odhadnout, zda práce na inscenaci herce osobnostně, vnitřně posouvá?

To nevím. Zase budu asi hodně kritický a upřímný, ale už samotné fungování takového kolektivu je poněkud problém. Samozřejmě je atmosféra někdy velmi týmová, ale nemohu tvrdit, že je to jednoduché a přirozené. Jak se v současnosti často mluví o různých formách inkluze a integrace, naše divadlo je taková přirozená forma integrace lidí s handicapem do zdravé většinové společnosti. Pomineme-li tedy, co znamená zdravá většinová společnost.

 

Na Divadelní Floře jste letos uvedli inscenaci Zeď. Jaké její téma je pro Tebe nejnosnější? Čím může publikum obohatit?

 

Zeď prezentuje publiku v prvé řadě výborný román Petra Síse a potom stále aktuálnější téma „zdi“, která je sice už třicet let zbořená, ale jako by znovu vyrůstala. Nejen ve společnosti, ale i v našich hlavách. Jsou to bariéry, které může někdo vnímat vůči handicapovaným lidem, lidem jiného etnika, vůči všem „jiným“. Hlavním poselstvím inscenace by mělo být, že je třeba tyto zdi bourat, nejen připomenutí nedávné historie. Trošku mě mrzí, že jsme to nehráli na minulém ročníku festivalu s mottem Proti zdi, ale je fakt, že jsem o tom v té době už přemýšlel.

 

Co podle tebe přináší divadlo handicapovaných zdravé většinové společnosti?

 

Co to přináší? No, asi jiný pohled na divadlo, ale to jsme zase u toho škatulkování jinakosti, která je podivná… Ale na druhou stranu vlastně o jinakost jde. I v rámci „zdravé“ většinové společnosti jsou lidé odlišní. Takže je to o učení se přijmout odlišnost druhého od sebe sama i sebe od druhého a umět s ní pracovat. Tedy tak, aby došlo k vzájemnému pochopení, otevření se sobě navzájem.

 

Jaké zaznamenáváš reakce na vaši tvorbu?

Reakce jsou vždycky kladné. Samozřejmě mě to těší, ale vždy si chválu snížím o tu laťku, kterou tvoří to „na to, že jsou postižení“. Ale většinou jsou lidi překvapení, jak to může fungovat. Přiznám se, že jsem vždycky rád, když na nás přijde někdo, kdo se chce podívat na divadlo, ne nám udělat radost.

 

Ve Zdi jsi zastával roli vypravěče či průvodce nastolenými myšlenkami. Jak bys okomentoval svou roli v inscenaci?

 

Ve všech inscenacích mám na starost režii a většinou v nich vystupuji jako průvodce, jako hlavní herec, jako kouč. Přiznám se, že kdybych nechal herce samotné, tak se to rozsype. Během zkoušení se snažím dávat hercům čím dál více prostoru, odhadnout, kolik replik zvládnou. Někdo zvládne jednu dvě, někdo zase jen davové části. Ale kdybych s nimi na scéně nebyl, tak asi ani nebudou vědět, jak začít.

 

Dokážete zvládnout i situace, kdy jste nuceni improvizovat?

To ano, asi se nám nikdy nestalo, že bychom to neustáli, a ve skutečnosti jsou to krásné momenty. Ale většinou to zachraňuju já. Asi i proto tam jsem.

 

Máš povědomí o dalších divadelních souborech handicapovaných? 

V rámci Olomouce fungovalo divadlo Spolu. Dále zde existuje divadlo My v rámci Centra sociálních služeb. Rád bych nás jednou dostal na festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením Menteatrál v Neratově. Jinak moc dalších souborů neznám, ale věřím, že existují, jen třeba na regionální úrovni, takže nejsou tolik vidět. Vím, že v Praze je festival Vedle jedle pořádaný Jedličkovým ústavem. Na začátku jsme jezdívali na přehlídku do Přerova, kde však jednotlivé výstupy byly opravdu pekelné. S těmi pohádkami jsme tam tehdy asi zapadli, ale dnes to takto opravdu dělat nechci.

Co tebe osobně k divadlu přivedlo a proč jej děláš?

Ve stacionáři pracuju už přes deset let a divadlo jsem převzal. Nebyl jsem z toho úplně nadšený, dřív jsem hrával v Tramtárii, takže jsem měl k divadlu blízko, a tohle bylo něco velmi jiného. Pak asi před pěti čtyřmi lety jsme našli know-how, jak na to, a mě to začalo hrozně moc bavit. V jednu chvíli jsem začal cítit, že divadlo dělám, abych nevyhořel, že mi moc pomáhá při každodenní běžné práci ve stacionáři. Dokážu si představit, že odtud jednou odejdu, ale mnohem hůř se budu loučit s Divadlem Lopota, které se pro mě stalo srdeční záležitostí.

 

Jiří Přivřel
Působí v denním stacionáři DC90 v Olomouci-Topolanech jako principál Divadla Lopota. Vystudoval speciální pedagogiku na vyšší odborné škole a sdružená uměnovědná studia a estetickou výchovu na FF MUNI. Čtyři roky byl členem hereckého souboru divadla Tramtárie.

 

Rozhovor připravila Barbora Kašparová.