ROZHOVOR

Včerejší představení Long time no see! započalo programovou linii tanečně-performativní, jejíž dramaturgyní je Jitka Pavlišová. V rozhovoru pro Zpravodaj 25DF osvětlila, co všechno hraje roli při výběru inscenací pro Divadelní Floru. 

foto Lukáš Horký

Máš nějaký dramaturgický klíč? Řídíš se při volbě mottem festivalu, nebo se jím nenecháváš svazovat?
Motto je pro mě určitě důležité, je jakýmsi stmelujícím faktorem celého programu, který nalezneme v různých i kolikrát diametrálně odlišných inscenacích a produkcích. Je vždy takovým ujištěním se v tom, že se neminu ve výběru ze široké škály performancí, co mám k dispozici. Tudíž mám motto a na základě toho vybírám. Snažím se, i díky své akademické profilaci, kontinuálně sledovat taneční a performativní scénu. Průběžně shromažďuji, co vidím a vím, že by mohlo být přenositelné do Olomouce a co by zároveň mohlo rezonovat u publika, které je velice květnaté. Na festival přijíždějí studenti divadelní vědy, které považuji za erudované, stejně tak je tu kritická obec i běžné publikum. Takže se snažím udělat nějaký kompromis mezi tím, co se mi líbí –⁠ s přihlédnutím k novému směřování tance či experimentům –⁠ a tím, co může oslovit publikum různého spektra a kategorií.
Důležité je, aby ve mně inscenace nějak zarezonovala. Asi sami víte, že když jdete na představení, vidíte jich pět nebo deset, tak jen dvě ve vás nechají něco víc, ty si pak  pamatujete a zpětně se k nim vracíte. To jsou přesně momenty, kdy si řeknu: „aha, tady zpozorním“, protože jsem se setkala s něčím jedinečným, co dokáže člověka zaujmout. Když mě inscenace nadchne a osloví svou jinakostí, začnu o ní uvažovat jako o jednom z tipů pro další festivalový ročník DF. Vždy se však ohlížím na její přenositelnost. 

Festival se dlouhodobě soustředí spíše na německojazyčnou scénu. Je pro tebe toto zaměření při výběru inscenací omezující?
Člověk by si měl vždy umět svůj výběr v rámci festivalové dramaturgie obhájit. Divadelní Flora se obecně zaměřujeme na centrálně evropský prostor, který je velmi rozmanitý, jelikož tam spadá Maďarsko, Polsko a další. Ne vždy však musejí být všechny země obsazeny, jako je tomu i u letošního ročníku. Na tanci je krásné to, že není lokálně ukotven, je rozprostraněný a otevírá obzory napříč světem. My sice říkáme „taneční performance z Německa“, ale pak si uvědomíme, že u německého choreografa vlastně tančí vynikající kanadský performer. Nejsme tedy omezeni centrálně evropským prostorem, ale tím, co v rámci něj vzniká. Často se objevují témata, která prostupují společností napříč zeměmi.

Víš o nějaké oblasti, souboru či divadlu, u kterého při žádné návštěvě nepochybuješ, že budeš z výsledného díla nadšená?
Já se snažím takto nepřemýšlet, protože mít očekávání je to nejhorší, co může být. Pak se člověk snadněji zklame, a je jedno, zda jsi divák, dramaturg nebo kurátor. Vždy si nechávám otevřené možnosti a obzory. Je spíše svazující utvářet si nějaké vzorce, kódy či oblíbence, takže se tomu snažím vyhýbat. Naopak jsem vždy velmi ráda, když se mi podaří najít někoho jedinečného, jehož tvorbu jsem do té doby neznala. 

Je v programu letošní Divadelní Flory inscenace, která v tobě rezonuje nejvíce? 
Ne. Jsem vlastně ráda, že se podařilo vytvořit jistou kompaktnost, která ukazuje pestrý svět tance a performance. Každé z vybraných děl je něčím specifické, ať už formou, jazykem, kterým k nám promlouvá, pohybovým kódem, nebo tělesností performera; ale přesto spolu navzájem souvisejí a dokonale se propojují. Letošní motto „Nový svět” je navíc velmi otevřené, takže v sobě dokonale snoubí témata ryze aktuální s těmi, co zde rezonovaly vždy.

Rozhovor vnikl pro Zpravodaj 25DF č. 4, ptaly se Pavlína Drnková a Daniela Hekelová