Profesor Jan Patočka (1907–1977) byl český filozof evropského významu, žák Edmunda Husserla, čelný představitel fenomenologie a mluvčí Charty 77. Ve svém filozofickém díle navazuje na myšlenkovou tradici J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla vyznačující se snahou o zakotvení mravního rozměru člověka v době, která tento rozměr popírá.

V posledním období svého myšlenkového vývoje se Patočka ocitá pod výrazným heideggerovským vlivem, v Kacířských esejích o filosofii dějin (Mnichov 1980, Praha 1990) zdůrazňuje význam občanské svobody a odpovědnosti jako základního předpokladu lidské existence, čímž navazuje na Masarykovo propojení filozofie a politiky, které pak naplňuje i vlastními občanskými postoji. Stává se jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77. Tu chápal jako „společenství otřesených“, jehož cílem je překonat bezpráví a vytvořit společnost, která by uznávala lidská práva a poskytovala všem občanům možnost nepokřiveného mravního růstu. Následující policejní perzekuce uspíšila jeho náhlou smrt v březnu 1977, kdy zemřel na následky výslechů StB. Jeho pohřeb byl záměrně rušen Veřejnou bezpečností a stal se demonstrací proti komunistickému režimu.

Patočkovo dílo i jeho mimořádná osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení. K jeho početným žákům patří mj. Václav Bělohradský, Ladislav Hejdánek, Erazim Kohák, Radim Palouš či Miroslav Petříček, z jeho ideového odkazu vycházel i Václav Havel.

 

Miroslav Petříček (1951) je bytostný, i laikům srozumitelný filozof, laskavý pedagog a do sametové revoluce také hydrometeorolog a zároveň laureát literární Ceny Jaroslava Seiferta (za knihu Filosofie en noir, 2018). Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1972) se soukromě vzdělával u Jana Patočky (studium bylo 1992 uznáno na FF UK). Přes pětadvacet let působí na FLÚ AV ČR.

 

„Uvědomil jsem si, že důležitější než nějaká prezentace Patočkova myšlení, je divadelní forma, která myšlenky nereprodukuje, ale ztvárňuje, vizualizuje a převádí do určitého tvaru, který má uvnitř sebe konflikt – tady je to konflikt mezi rokem 1977 a rokem 2020. Na představení chodí většinou mladší generace anebo generace moje. A musím říct, že to mě uklidňuje – jednak to, že my staří jsme nezblbli, a to, že ti mladí mají šanci nezblbnout taky.“ (Miroslav Petříček, ART Zóna, ČT art, 18. 2. 2020)

 

Miroslav Bambušek (1975), divadelní a filmový režisér, dramatik a scenárista, vystudoval filozofii a překladatelství francouzštiny a starořečtiny na Institutu základů vzdělanosti FHS Univerzity Karlovy. Divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických, historických, environmentálních a sociálních témat. Za cyklus Perzekuce.cz (2004–2006, s částmi Porta Apostolorum, Útěcha polní cesty, Horáková × Gottwald, Zóna) obdržel Cenu Divadelních novin 2006.

Osobnost a odkaz Jana Patočky se staly východiskem pro inscenaci Kacířské eseje, ale také pro adaptaci dramatu Woyzeck, jehož příběh Bambušek interpretuje skrze Patočkův koncept převzetí zodpovědnosti a viny v historickém boji.

„Jan Patočka je filozofem, který uplatnil filozofii jakožto službu společnosti.“ (Miroslav Bambušek, ART Zóna, ČT art, 18. 2. 2020) 

Jan H. Vitvar (1977), novinář, kulturní publicista, výtvarný redaktor, vnuk slavného motocyklového závodníka Antonína Vitvara. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval jako výtvarný kritik v deníku MF DNES, poté řídil kulturní oddělení týdeníku Nedělní svět. Jeho velkou vášní je umění a sport. Je autorem několika katalogů výstav a knižní monografie sochaře Davida Černého s názvem „Fifty Licks“ (2017).