„Strhující a zuřivé sólo. Děsivé i dojemné zároveň.“ (Theater heute) Nesentimentální výpověď o domácím násilí, alkoholových excesech a chudobě. Jedna z nejvýraznějších německých hereček, Bettina Hoppe, „na prahu nového života“, v režii intendanta jednoho z nejvýraznějších evropských souborů – Olivera Reeseho.
V německém znění s českými titulky. Beseda po představení

Strhující sólo. Děsivé a dojemné zároveň. Paula van Bergen, Theater heute

Bettina Hoppe dobývá divadlo jako jednotka zvláštního nasazení. Před prázdným promítacím plátnem se přehrabuje v životě Pauly Spencer, jako by to byl pytel se zakrvácenými důkazy.
Rüdiger Schaper, Tagesspiegel

Oliver Reese přetavil strhující vzpomínkový monolog Roddyho Doylea do divadla jednoho herce, které bere dech.
Tilman Spreckelsen, Frankfurter Allgemeine Zeitung

Bettina Hoppe vytváří svou postavu bez sentimentu, sebejistě, prozíravě a s jistou dávkou vzdoru. Není to oběť, nýbrž žena, která přesně ví, co se stalo a proč se to stalo, avšak neutápí se v pasivitě. Hledá svůj život, ví, že ztroskotala, a přesto jde dál.
Sascha Krieger, Stage And Screen

 

Život s Paulou Spencer opět zamával – u dveří devětatřicetileté uklízečky a čtyřnásobné matky samoživitelky zvoní policie. Jejího manžela, o kterém delší dobu neměla zprávu, přistihli na útěku po vraždě ženy z dobré čtvrti. Charlo Spencer zásah policie nepřežil…

Pod vlivem šokující informace se Paule začnou vynořovat vzpomínky: na dětství se zatrpklým otcem, na hrubosti spolužáků a především na roky po boku její velké lásky – Charla – vzrušující dobu plnou dobré muziky, přírůstků do rodiny, ale i chudoby, násilí a alkoholu. Paula před sebou od jisté chvíle zamyká láhve vodky a vzpomínky splývají v mlhavé šmouhy: „Když v rádiu slyším písničku ze šedesátých nebo sedmdesátých let, vždycky mě k tomu napadne nějaká vzpomínka. Ale z osmdesátých let si nepamatuju nic, a přitom bylo rádio puštěné pořád. Co jsem dělala v osmdesátých letech?“

Roddy Doyle, irský spisovatel a scenárista (mj. film The Commitments), držitel nejvyšší britské literární ceny Booker Prize, se proslavil jako mistr sociálního dramatu z prostředí irské dělnické třídy, jehož komplexní a uvnitř často hluboce osamělé postavy překonávají životní zkoušky s humorem a nadsázkou. I díky tomu je novela Žena, která narážela do dveří nesmírně lidským příběhem o hrdince se závislostí, která všemu příkoří, tíživé sociální situaci i vlastním chybám čelí s odzbrojujícím nadhledem a vztyčenou hlavou.

Po úspěchu Plechového bubínku se na Divadelní Floru vrací soubor Berliner Ensemble s dalším kultovním monodramatem v režii intendanta Olivera Reeseho. V něm se v intimní zpovědi Pauly Spencer představí jedna z nejvýraznějších hereček své generace, famózní Bettina Hoppe.

 

režie Oliver Reese

předloha Roddy Doyle
překlad do němčiny Renate Orth-Gutmann
scéna Olga Ventosa Quintana
kostýmy Lena Schwind
světla Steffen Heinke
dramaturgie Sibylle Baschung 

hraje Bettina Hoppe

Berlínská premiéra 3. 10. 2017

 

Oliver Reese (1964) je divadelním nadšencem už od školních let, před maturitou byl na stáži u italského režiséra Giorgia Strehlera. Po dokončení studií (německá literatura, divadelní věda a komparatistika) pracoval jako asistent režie v divadlech Münchner Kammerspiele, Schauspielhaus Düsseldorf a Residenztheater Mnichov, kde se roku 1989 stal dramaturgem. V roce 1991 přešel do Theater Ulm, kde působil jako šéfdramaturg. Tutéž pozici zastával mezi lety 1994–2001 i v Maxim Gorki Theater Berlin. Následně působil v Deutsches Theater Berlin, které bylo v té době Divadlem roku. Od roku 2009 do roku 2017 vedl Schauspiel Frankfurt, kde nasazoval díla od antiky až po současnou dramatickou tvorbu. Poté se vrátil do hlavního města a stal se intendantem divadla Berliner Ensemble.
Jeho inscenace jsou často adaptacemi známých románů, jako třeba Nabokovova Lolita (2003) nebo Grassův Plechový bubínek (Die Blechtrommel, 2015) s Nico Holonicsem – monodrama, které bylo vrcholem předloňské Divadelní Flory. Dramatizoval ovšem i díla vzniklá z biografických textů, jako jsou Bartsch, Kindermörder (Bartsch, vrah dětí, 1992), Emmy Göring an der Seite ihres Mannes (Emmy Göring po boku svého muže, 1994), Goebbels (2005), Ich bin Nijinsky. Ich bin der Tod (Já jsem Nižinský. Já jsem smrt, 2013) či tituly Ingmara Bergmana, např. Soukromé rozhovory (Einzelgespräche, 1999) a Nevěra (Die Treulosen, 2006). Na motivy pěti autobiografických novel Thomase Bernharda vytvořil inscenaci s názvem Wille zur Wahrheit – Bestandsaufnahme von mir (Vůle k pravdě – moje zúčtování, 2013). 

Berliner Ensemble patří k nejrenomovanějším německým divadlům. Scéna, pojmenovaná po celosvětově známé Brechtově společnosti, psala divadelní dějiny. Divadlo se ve jménu tradice svých bývalých ředitelů Bertolta Brechta a Heinera Müllera – i pod současným uměleckým vedením Olivera Reeseho – zaměřuje na reflexi aktuálních společenských otázek a palčivých témat. Důraz na současnou dramatiku se odráží zejména v mezinárodním programu, jehož cílem je pro jeviště získávat nové autory a autorky a uvádět významná literární díla z celého světa. Středobodem divadla je herecký soubor. V současné době má Berliner Ensemble dvacet šest stálých herců a hereček, mezi něž mimo jiné patří Constanze Becker, Andreas Döhler, Bettina Hoppe, Oliver Kraushaar, Nico Holonics, Tilo Nest či Stefanie Reinsperger (tvář Divadelní Flory 2016, v rámci níž účinkovala ve třech inscenacích). Vyjma toho je pro divadlo důležitá spolupráce s novátorskými režiséry a režisérkami – mj. Frank Castorf, Mateja Koležnik, Antú Romero Nunes, Ersan Mondtag, Karen Breece nebo Michael Thalheimer.

Herečka Bettina Hoppe (1974) se narodila v keňském Nairobi, ale vyrůstala v Porýní-Falci na jihozápadě Německa. Vzdělání získala na berlínské Universität der Künste a hned první herecké nabídky ji zavedly na proslulé berlínské scény Deutsches Theater, Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz a Maxim Gorki Theater. V roce 2006 se stala členkou ansámblu Schaubühne am Lehniner Platz, kde se pracovně setkala například s režisérem a intendantem Thomasem Ostermeierem, s nímž zde nastudovala mj. Kočku na rozpálené plechové střeše nebo Sen noci svatojánské. V následujícím angažmá v Schauspiel Frankfurt navázala na předchozí úspěšnou spolupráci s předními režiséry své generace, jakými jsou Michael Thalheimer, Ulrich Rasche či Oliver Reese, který jí v roce 2011 nabídl roli Hamleta v novém překladu Rolanda Schimmelpfenniga. Největšího úspěchu zde dosáhla v inscenaci Goethovy tragédie Stella v režii Andrease Kriegenburga – role Cäcilie jí v roce 2011 vynesla Cenu za Nejlepší herecký výkon na festivalu Hessische Theatertage a také nominaci na německou divadelní cenu Der Faust.
Od sezóny 2017/18 je členkou Berliner Ensemble, kde hraje mj. v inscenacích Michaela Thalheimera (Médea; Katzelmacher), Franka Castorfa (Galileo Galilei) a Olivera Reeseho (Panikherz; Gott) či v dokumentárních projektech režisérky Karen Breece.

foto Birgit Hupfeld