Demontáž starého a bouřlivé ohlášky nového světa v dravé herecké ofenzívě brněnských divadelníků – podpořené dunivými hudebními salvami Tomáše Vtípila. Režie: Miroslav Bambušek.
Beseda po představení

Odjezd autobusu z Olomouce ve 14:00. Sraz u Billy, u bývalého „letadla“, ul. Legionářská. Více informací: simonavicarova@gmail.com

Vtípilova schopnost přetavit Bambuškovy tvůrčí vize v ambivalentně působící zvukové plochy, v nichž si podávají ruce odkaz Richarda Wagnera, Blixy Bargelda, lidového kupletu i infernálního country, je finálním aspektem, jenž dotváří audiovizuální gestus inscenace do schizofrenní varianty scénického oratoria. (…)
Woyzeck je nekompromisním kopancem do divákových slabin i Gesamtkunstwerkem pro rok 2019.
Petr Klarin Klár, Divadelní noviny, 7/2019

Inscenátoři ve Woyzeckovi budují portrét moderního mučedníka, jehož rozhodnutí katalyzuje řadu antisystémových proměn. Jeho pouť je okázalou světelnou show, metalovým kabaretem, z nějž čiší nespoutanost a radost z dekonstrukce.
Martin Macháček, A2, 8/2019

 

Divadelní solitér Miroslav Bambušek podává v HaDivadle naléhavou a formálně živelnou zprávu o temných hrozbách současnosti, definované sílící ekologickou krizí a zároveň postojem netečné většiny, slepě oddané svým „pánům“. Do autorské variace umně obtiskuje motivy Büchnerova nadčasového fragmentu z roku 1836. Jeden z nejhranějších a nejzásadnějších německojazyčných dramatických textů, inspirovaný skutečným zločinem chudého vojáka, jenž v roce 1821 v Lipsku ze žárlivosti ubodal svou družku a byl za svůj delikt o tři roky později veřejně popraven, je moderní tragédií cynického světa, v němž se toho za 200 let mnoho nezměnilo.

Nemajetný vojín Vojcek se ze zoufalství podvoluje pochybnému lékařskému experimentu, jenž je pro něj sice zdrojem finančního přilepšení, zároveň však i stupňujících se halucinačních vizí. Příběh o pracovním útlaku prostého jedince je interpretován skrze myšlenkový koncept českého filozofa a chartisty Jana Patočky o převzetí odpovědnosti a viny v historickém boji. Inscenace zkoumá pozici menšiny, která se odmítá smířit s pasivní konzumací života a zobrazuje zápas jedince-občana s apatií okolí i se sebou samým.

Na formování barvitého tvaru expresivní „rockové mše“ se podílí jak scénografie Jany Prekové, která pro důslednou evokaci Vojckových halucinačních stavů využívá i nervní záběry experimentálního filmaře Martina Čiháka, tak burcující živě prezentovaná hudba multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila, který za svůj skladatelský počin získal Cenu divadelní kritiky 2019.

 

režie Miroslav Bambušek

výprava Jana Preková
hudba Tomáš Vtípil
dramaturgie Matěj Nytra
filmové projekce Martin Čihák
střih filmů Kateřina Vrbová
light design Jakub Kubíček, Adam Gazárek a František Kumhala
pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová
citovaný překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera
překladatelská spolupráce Wolfgang Spitzbardt a Jaroslav Achab Haidler 

osoby a obsazení
Woyzeck Mark Kristián Hochman
doktor Jiří Miroslav Valůšek
hejtman Simona Peková
Marie Kamila Valůšková
tambor Jan Lepšík
Ahmet Jiří Svoboda
Markéta Agáta Červinková / Marie Ludvíková
hospodský, Žid Cyril Drozda / Miroslav Ukul Kumhala
stařec Miloslav Maršálek
dívka Magdalena Straková
dav Eva Pešová, Markéta Hasilová a další

zpěv I Jana Vondrů
zpěv II Pavla Klusová
housle, elektronika Tomáš Vtípil
barytonsaxofon Vítězslav Holata
tenorové banjo Josef Zámečník
bicí Petr Fučík

Premiéra 12. 3. 2019

 

Divadelní a filmový režisér, dramatik a scenárista Miroslav Bambušek (1975) vystudoval filozofii a překladatelství francouzštiny a starořečtiny na Institutu základů vzdělanosti FHS Univerzity Karlovy. Divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických a sociálních témat, pohybuje se na pomezí dokumentu a otevřené performance, své inscenace často zasazuje do industriálních prostor: například do bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou, která se stala dějištěm performance Prometheus (2016), pilotního dílu z cyklu Písně o zemi, který pokračoval v suterénu Nákladového nádraží Žižkov dílem ZEMĚ – rolnickej nářez (2016). Za cyklus Perzekuce.cz (2004–2006) obdržel Cenu Divadelních novin 2006 (části Porta Apostolorum, Útěcha polní cesty, Horáková × Gottwald, Zóna). Další projekt Cesty energie (2009–2013) získal Poctu festivalu …příští vlna/next wave…, přičemž první díl Zdař Bůh! (Důl Michal, Ostrava) zvítězil v kategorii Alternativní divadlo v Cenách Divadelních novin 2010 (další části: Voda – Ekotechnické muzeum Praha; Uran – bunkr v Drnově; Ropa – Winternitzovy mlýny Pardubice).
V kontextu českého divadla je Miroslav Bambušek režisér velkého expresivního gesta, exaltované vizuality a zvukové opulence, které ovšem nikdy nejdou proti smyslu textu. Vedle výtvarné složky má v jeho dílech stěžejní roli hudba. Kromě Vladimíra Franze (Porta Apostolorum, Zdař Bůh!, Kacířské eseje aj.) často tvoří mj. se skladatelem Petrem Kofroněm – z jejich spolupráce vzešel např. film Jan Hus – mše pro tři mrtvé muže (2009) nebo inscenace Na Fidela mi nesahej (Roxy/NoD, 2007), Buzní kříž, Pevnost Rainalda Goetze (MeetFactory, 2012 a 2013), Cantos (Divadlo Na zábradlí, 2012) či realizace opery Arnošta Háby Nová země v Národním divadle (2014). Hudba Tomáše Vtípila doprovází Bambuškovy projekty Pustina (2014) – hudebně-vizuální pásmo podle legendy undergroundu Pavla Zajíčka, adaptaci hry Elfriede Jelinek Dílo (na Divadelní Floře 2017), variaci na texty Wolfganga Borcheta Moje říše je z tohoto světa (2021) či pozoruhodnou interpretaci Büchnerova fragmentu Woyzeck, kde živá hudba doslova tvoří určující dramatickou figuru, jež Vtípilovi vynesla Cenu divadelní kritiky 2020. Jeho kompozice také podkreslují Bambuškův první celovečerní hraný film Lidi krve (2021), který reflektuje poválečné události česko-německého pohraničí a zejména traumata přetrvávající přes generace.

Brněnské HaDivadlo bylo sice založeno z úředního rozhodnutí v roce 1974 v Prostějově jako Hanácké divadlo (u zrodu stál režisér Svatopluk Vála a dramaturg Josef Kovalčuk), ale brzy se z amatérského spolku vyprofilovalo v profesionální studiovou scénu s vyhraněnou autorskou poetikou. V roce 1985 přesídlilo do Brna, kde sloučením s Ochotnickým kroužkem J. A. Pitínského vznikl Kabinet múz. Po peripetiích se sídlem v roce 2004 trvale zakotvilo v bývalém kině pasáže Alfa.
Na formování jeho jedinečné poetiky se podílely výrazné osobnosti – režisér a dramatik Arnošt Goldflam, herec a autor Miloš Černoušek (alias Cyril Drozda), hudebníci Jiří Bulis a Václav Koubek, herci Ján Sedal, Marie Ludvíková nebo Miloslav Maršálek, režiséři Jiří Pokorný, Břetislav Rychlík, Oxana Smilková, David Jařab, Luboš Balák nebo Marián Amsler.
Od roku 2015 je uměleckým šéfem Ivan Buraj, který zde mj. uvedl ambiciózní adaptace světové klasiky: Náměsíčníci (imitace a tušení) (2016), Eyolf (2017) a Maloměšťáci (2018, Cena divadelních novin) – všechny tituly figurovaly v programu posledních tří ročníků Divadelní Flory.
Dramaturgie HaDivadla se často orientuje na německojazyčné předlohy: na repertoáru se vedle Brochových Náměsíčníků objevila Bernhardova groteska Síla zvyku, Lotzovo drama Směšná temnota (obě 2017), Müllerovo memento Pověření (2018) nebo Schwabovy Prezidentky (2019).
Vedle toho se HaDivadlo zaměřuje jak na uvádění původních textů (scénická esej J. A. Pitínského ’68, „kuchyňské drama“ Naši – studie rozhovoru o klimatické krizi nebo nejnovější kolektivní projekt Vnímání), tak na dramatizace současné české literatury (Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové nebo Macocha Petry Hůlové v nastudování Kamily Polívkové, jež v roce 2018 nadchlo i diváky Divadelní Flory).
„Bylo a je to divadlo nekompromisního hledání současného divadelního jazyka, i když s tradicí intimního gesta a s vědomím si své perifernosti,“ přiblížil pětileté směřování divadla v rozhovoru pro Art Zónu Ivan Buraj. Jako divadlo náročné, nikoli elitářské dramaturgie podniká kroky vstříc divákovi: pořádá dramaturgické úvody k inscenacím, besedy po představeních, přednášky a programy pro středoškoláky. Úzce také spolupracuje s novou platformou pro performativní umění Terén, jež vedle Husy na provázku a HaDivadla vznikla coby třetí scéna Centra experimentálního divadla v Brně.

foto Káťa Opuntia