Divadelní novátor, ve spolupráci s introvertním spisovatelem a německým Divadlem roku, testuje potenciál i meze umělé inteligence v intimní blízkosti diváka. Výlet do skrytých zákoutí lidské psychiky v sofistikované eseji režiséra Stefana Kaegiho o působení technologií na naše tělo i mysl – reprodukované zcela netypickým hercem…
Ve spolupráci s Trienále SEFO 2021. Český audiozáznam do sluchátek.

Působivost inscenace nespočívá jen v důkladně vyhledaných a chytře pospojovaných detailech, nýbrž v tom, že krouží kolem základních divadelních otázek: Co je člověk? Kdo mluví ke komu a proč?
Sabine Leucht, Nachtkritik.de, 4. 10. 2018

Během hodinového představení vyvstávají otázky: Jak vzniká empatie? Co působí přirozeně a co uměle? Je umělé horší? Proč? (…) Tísnivé údolí je „téměř láskyplné pozorování zázraků techniky a člověka“ a je sdělením, že existence jednoho nemusí nutně ohrožovat existenci druhého.
Christiane Lutz, 5. 10. 2018, Süddeutsche Zeitung

Thomas Melle vlastně dociluje klasického, a přitom vysoce moderního loutkového divadla. „Každý večer tam sedí, hraje mě a přitom o sobě neví. Moje staromódní loutka,“ komentuje pravý Thomas Melle – virtuálně z promítacího plátna – svou trochu děsivou kopii. (…) Tato inscenace, označená podtitulem „performance“, není činohrou v pravém slova smyslu, ale přesto je to velká „čino-hra“, protože si velkolepě pohrává se skutečností.
Teresa Grenzmann, Frankfurter Allgemeinen Zeitung, 8. 10. 2018

Kaegi nepotřebuje víc než jednoho avatara, jedno plátno a jeden reflektor, aby prezentoval sebereflexivní, nejednoznačné a inteligentní myšlenky Thomase Melleho.
Julian Ignatowitsch, Deutschlandfunk.de, 5. 10. 2018

 

Stefan Kaegi ze světoznámého režijního kolektivu Rimini Protokoll si už dvacet let pohrává s hranicemi toho, co si můžeme představit pod pojmem divadlo. Herce vyměnil za experty z ulice, diváky posadil do přívěsu kamiónu anebo z nich udělal delegáty simulované klimatické konference. V divácké výbavě tudíž často nechybí technické pomůcky jako sluchátka, tablety či smart phony. Kaegi a Rimini Protokoll se zkrátka pravidly divadla neřídí, ale v duchu moderní doby je vymýšlejí nanovo. Výsledkem jsou vzrušující a neopakovatelné zážitky, které si našly fanoušky od New Yorku až po Singapur či Melbourne.

V Tísnivém údolí se „divadelní vynálezce“ Kaegi spojil s renomovaným spisovatelem Thomasem Mellem a s oceňovanou činohrou Münchner Kammerspiele. Vznikl výjimečný frankensteinovský projekt, který mezitím uchvátil diváky napříč zeměkoulí: v představení totiž na jevišti nevystupují herci, ale robot, jehož předobrazem není nikdo jiný než spoluautor Melle. Introvertní spisovatel celý život zápasí s diagnózou bipolární poruchy, a kdyby mohl, nejradši by se z veřejného života stáhl. V robotickém dvojníkovi vidí šanci, jak konečně dostat svá vystoupení pod kontrolu: „Namísto sebe pošlu na turné robota. Ten se následně postará o záležitosti, které jsou mi proti srsti.“ Na první pohled utopická myšlenka se stává východiskem inscenace, v které robotický řečník zve na strhující exkurz do světa protéz, 3D tiskáren a umělé inteligence, aby se nakonec podíval až na „dno lidské podstaty“.

Co dělá člověka člověkem? Co ho odlišuje od stroje a co mají naopak společné? Kam posouvají tyto hranice ve světě, v kterém se rozvíjí genetické inženýrství a kde se pod kůži implantují čipy? Konec konců, i robot Melle mrká, gestikuluje a přitakává… A vůbec: je toto ještě divadlo? Anebo se před námi naopak rýsuje jeho budoucí podoba? 

„Náš humanoid měl při testování v konečcích prstů nervové (elektrické) záškuby a po dvou uvedeních na jevišti se mu zlomil krk, naštěstí se podařilo krk opravit ve dvou hodinách před třetím uvedením produkce. Ten adrenalin, který ve mně a všech zúčastněných tato situace vyvolala, byl srovnatelný s tím, když operní pěvkyně ztratí hlas. A ano, nikdy jsem neměl takový strach o interpreta. Málokdy jsem cítil tolik empatie. Nemůžete se mi divit, ještě nikdy mi nezabralo tolik času naučit herce mluvit, slovo od slova, přesně koordinovat nejmenší pohyby rukou načasované na sekundy. Přestože nemám děti, představuju si, že vychovávat dítě je proti tomuto hračka. Stejně jako jakýkoliv jiný robot, umí i ten náš jen to, k čemu byl sestrojen: v automobilovém průmyslu roboti umějí složit dohromady auto, ale neumí vás obejmout; šachoví roboti vám dají šach mat, ale neuvaří vám… Totéž platí i o našem divadelním robotovi – neumí zabít ani milovat, umí jen hrát.“
Stefan Kaegi

 

námět, scénář a režie Stefan Kaegi

text, tělo, hlas Thomas Melle
scéna Evi Bauer
animatronika Chiscreatures Filmeffects GmbH
umělecké zpracování silikonové hlavy / barvy, vlasů Tommy Opatz
dramaturgie Martin Valdés-Stauber
video design Mikko Gaestel
hudba Nicolas Neecke
produkce Rimini Protokoll Epona Hamdan
light design Martin Schwemin
sound and video design Jaromir Zezula

Produkce Münchner Kammerspiele.
V koprodukci s Berliner Festspiele – Immersion, donaufestival (Krems), Feodor Elutine (Moscow), FOG Triennale Milano Performing Arts (Milano), Temporada Alta – Festival de Tador de Catalunya (Girona), SPRING Utrecht.
Provozovací práva: Rowohlt Theater Verlag, Reinbek bei Hamburg

Premiéra 4. 10. 2018

 

Berlínský režijní kolektiv Rimini Protokoll stojí na pomezí divadla, performance a konceptuálního a instalativního umění. V roce 2000 jej založili Helgard Haug, Stefan Kaegi a Daniel Wetzel, kteří pod společnou značkou pracují v různých konstelacích. Název jednak odráží metodu tvorby – kterou není interpretace textu s předepsaným koncem, nýbrž výzkum, soupis „pravidel hry“ (Protokoll) – jednak odkazuje ke hře se zvukomalebností sousloví (Rimini). Svá jevištní díla, intervence, performativní a zvukové instalace často rozvíjejí ve spolupráci s odborníky v jiných než divadelních oborech; tito tzv. „experti všedního dne“ v projektech Rimini Protokoll mnohokrát sami vystupují.
Velká část jejich oceňované tvorby se vyznačuje interaktivitou a hravým využíváním moderních technologií. Navrhli např. „živou videohru“ Situation Rooms, v níž dvacet diváků v hyperrealistické scéně následuje osudy lidí, jejichž životy poznamenaly střelné zbraně nebo zbrojní průmysl. V tetralogii Staat 1–4 se věnují fenoménu post-demokracie a kontroly státu.
Rimini Protokoll si kladou za cíl zkoumat struktury společnosti a přítomnosti ve všech možných aspektech a nahlížet je z neobvyklých a nových perspektiv. Tímto způsobem např. napodobili zasedání německého parlamentu za účasti 200 obyvatel města Bonn (Deutschland 2), v performanci pro jednoho diváka Call Cutta zase převedli na jeviště telefonát s pracovníkem indického call-centra nebo v hamburském Schauspielhausu simulovali konferenci OSN o klimatické změně Weltklimakonferenz (2014). Ve stovkách domácností napříč celým světem spolu v současné době cizí lidé hrají společenskou hru Homevisit Europe, která se ptá po vizích evropského kontinentu. A světové metropole ztrácejí anonymitu díky projektu 100% City, v němž se statistikou vybraných 100 místních obyvatel vždy stává aktéry jevištního dění.
Důmyslné produkce Rimini Protokoll se těší velkému mezinárodnímu zájmu a uznání laické i odborné veřejnosti, o čemž svědčí opakované pozvání na prestižní přehlídku Theatertreffen a řada cen (mj. Faust, Evropská divadelní cena, Stříbrný lev na Benátském bienále a další).

Švýcar Stefan Kaegi (1972), třetina spolku Rimini Protokoll, inscenuje dokumentární divadelní hry, zvukové instalace a site-specific produkce, v nichž často propojuje ekonomické vztahy s jejich dopadem na člověka. Například jeho cesta kolem světa v kabině tiráku se dvěma bulharskými řidiči vyústila v road-projekt Cargo Sofia-X (2006; následně Cargo X, 2019), pro nějž Kaegi adaptoval kamión na mobilní hlediště pro 50 diváků-pasažérů. Jeho zvuková imerzivní exkurze Remote inspirovaná GPS navigací je v současné době ke slyšení v tak rozdílných urbanistických lokacích, jako jsou Santiago de Chile, Šanghaj, Moskva či New York, a umožňuje návštěvníkům i obyvatelům svého města společně zažít netradiční procházku. Inscenaci Nachlass (Hry bez osob) v divadle Théâtre Vidy v Lausanne zase nazkoušel s lidmi, jimž do konce života nezbývá moc času. Za své projekty získal Kaegi mnohá mezinárodní ocenění, kupř. prestižní Evropskou cenou za kulturní diverzitu (European Prize for Cultural Diversity). V roce 2019 vytvořil humanoidního robota, aby jako klon německého spisovatele Thomase Melleho účinkoval v inscenaci Tísnivé údolí.  

Spisovatel Thomas Melle (1975) vystudoval komparativní literaturu a filozofii na univerzitě v německém Tübingenu, texaském Austinu a Berlíně, kde nyní žije. Debutoval v roce 2004 divadelní hrou 4 Millionen Türen (4 miliony dveří), načež byl dvakrát nominován na cenu Mülheimer Dramatikerpreis pro nejlepší nově uvedenou německojazyčnou hru roku – za drama Bilder von uns (Obrazy v nás, 2016) a za Transfer (2018). Renomé si ale získal zejména jako prozaik. V úzké nominaci na Německou knižní cenu se ocitl jak jeho román 3000 Euro (2014), tak ceněná autobiografie Die Welt im Rücken (2016), která – jako jediný Melleho text – vyšla v roce 2018 v českém překladu pod názvem Svět v zádech. Autor v něm nabízí jedinečný vhled do života a mysli člověka, který trpí bipolární poruchou. Adaptace románu na scéně vídeňského Burgtheateru – s Joachimem Meyerhoffem v režii Jana Bosse – byla v roce 2018 vybrána na prestižní přehlídku Theatertreffen.

Münchner Kammerspiele je jednou z nejdůležitějších scén v kontextu německojazyčného divadla. Profiluje se jako esteticky inovativní, současné a kosmopolitní městské divadlo se společensko-politickým zaměřením. Přezdívky „městské divadlo nového druhu“, mnichovská „směs, klub či hybrid“ poukazují na jeho experimentální charakter. Scéna pod uměleckým vedením Johana Simonse, Matthiase Lilienthala a od sezony 2020/21 i Barbary Mundel dlouhodobě staví na silném ansámblu – složeném ze známých i nadějných herců a performerů, kteří se nebojí konfrontace – a hledání dialogu s přítomností.
Münchner Kammerspiele je opakovaným držitelem ocenění Divadlo roku prestižního časopisu Theater heute. Jinak tomu nebylo ani na konci sezony 2019/20, v níž vzniklo Tísnivé údolí i produkce Dionysos Stadt v režii Christophera Rüpinga, jež se stala Inscenací roku.

foto Gabriela Neeb