DIVADELNÍ FLORA
Menu

    Čt 10. 5. 2018 | 18:00–00:00 | Konvikt – filmový sál

    vstupenky

    Proti zdi

    GEGEN DIE WAND
    (Německo, Turecko 2004)
    Trpký příběh dvou outsiderů v energické režii Fatiha Akina, jehož snímek Odnikud získal Zlatý glóbus 2018 v kategorii Nejlepší zahraniční film. Stylový prolog 22. DF!
    projekce

    Cena vstupenek: 120/80

    režie Fatih Akin

    předloha a scénář Fatih Akin
    kamera Rainer Klausmann
    hudba Alexander Hacke, Maceo Parker
    střih Andrew Bird

    hrají Birol Ünel, Sibel Kekilli, Catrin Striebeck, Güven Kiraç, Meltem Cumbul, Zarah Jane McKenzie a další

     

    Stylový prolog 22. Divadelní Flory. Trpký příběh dvou outsiderů v energické režii Fatiha Akina, jehož novinka Odnikud získala Zlatý glóbus 2018 v kategorii Nejlepší zahraniční film. Sugestivní herecké výkony Birola Ünela a Sibel Kekilliové v rolích nesourodé milenecké dvojice. Syrová romance z hamburské multikulturní periferie oceněná Zlatým medvědem na Berlinale 2004.

     

    Navzdory slzám, krvi a množství alkoholu, je „Proti zdi“ film plný naděje, i když třeba jen z toho důvodu, že se Cahit ani Sibel nedají jen tak zaškatulkovat, jejich trable se nedají připsat na vrub imigraci či asimilaci. Jejich strasti jsou současně nesmírně specifické i zcela univerzální, šibeniční humor střídá jízlivá ironie. Film je zasazen především do ušmudlaného prostředí hamburské dělnické třídy, odehrává se v zaplivaných a zpustlých bytech, má skvělý smysl pro lokaci. Ušpiněnost města vytváří živý kontrast s představami o Turecku, které filmem problesknou. Istanbul vypadá působivě, stejně ale jako Cahitův skoro zdemolovaný byt kde vládne anarchie a příslib svobody je sveřepě zažrán do zdí stejně jako pach zvětralého piva a cigaret.
    Manohla Dargis, New York Times, 21. 1. 2005

    Film často působí dojmem koncertu, který se snaží ohlušit agresívní hudbou a zároveň strhnout hereckými až naturalistickými kreacemi. Postavy i ti dva milenci v takovém světě spolu nedovedou komunikovat, jen do sebe vrážejí a propadají rozjitřenému násilí. Neumějí vzdorovat vlastním živočišným obsesím, jimiž procházejí jako drsným očistcem. (…) Obrazy rámují postavy, jako by byly neustále obklopeny zdmi, do nichž zoufale narážejí, když marně hledají sami sebe i svobodu, která však ruinuje jejich životy.
    Michal Procházka, Právo, 29. 4. 2005