Strhující příběh ničivé ctižádosti, moci, vášně a manipulace. Zlomový bod naší i evropské historie v interpretaci tuzemského Divadla roku 2019 aneb Panoptikální cesta Čechů „z deště pod okap“ – důsledně zkrápěná „divadelní krví“… Režie: Michal Hába.
Beseda po představení

Řev, divoká exprese spojená s absolutním výsměchem a to vše korunované směšným vražděním s potoky krve v závěru. (…) Hábovo pojetí je rozhodně obrazivé a zdařile využívající elementární divadelnost.
Jana Machalická, Lidové noviny, 26. 9. 2019.

Aktualizace dovedená do zřetelně čitelných současných politických kontextů z inscenace činí divadlo politické a z obecného principu boje o moc reálný problém dneška. (…) Herci rozbíhavou a nesoustředěnou koncepci naplňují přesně v duchu svých stylizací a postav – s dominujícím sebejistým projevem Martina Pechláta.
Iva Mikulová, Divadelní noviny, 17/2019

Grillparzerovo drama Sláva a pád krále Otakara (1825) se historicky obrací k jedné z nejdramatičtějších událostí česko-rakouského soužití, která byla pro obě strany v rámci následného národního vývoje určující. Režisér Michal Hába však původní text výrazně okleštil a zachoval z něj pouze stěžejní mocenský konflikt Přemysla Otakara II. (v excelentním a excentrickém podání Martina Pechláta) a Rudolfa Habsburského (ztvárněného střídmým, do kontrastu postaveným Ivanem Luptákem), kteří v jeho pojetí fungují jako archetypální postavy vůdců vysledovatelných až do naší současnosti.

Inscenace se nesoustředí na národní křivdy a dávno přežité boje, ale skrze až estrádní zpodobnění různorodých typů vládnutí a sebeprezentace odkazuje k politickým úskalím dneška.

Neusiluji o provokaci, nechci lidi naštvat. (…) Divadlo se už nemusí křečovitě držet tvorby metafor ani nutně provokovat. Divadlo nemá vytvářet metafory světa, ale pokusit se současný svět jako metaforu vykládat. Má se snažit poodhalit skutečnost za horizontem událostí. (…) Ne ukazovat „světlé zítřky“, ale podněcovat imaginaci. A jako divadelní režisér stojím za přesvědčením, že dnes je potřeba podněcovat hlavně tu politickou.
Michal Hába v rozhovoru pro Divadelní noviny, 1/2020

režie Michal Hába

překlad Radek Malý
úprava Michal Hába, Simona Petrů
dramaturgie Simona Petrů
výprava Adriana Černá
hudba Jindřich Čížek
asistentka režie Veronika Švecová
dramaturgická spolupráce Daniel Přibyl

hrají
Martin Pechlát, Ivan Lupták, Radka Fidlerová, Johana Schmidtmajerová, Aleš Bílík, Vojtěch Dvořák, Tomáš Milostný, Jiří Štrébl
a živá kapela ve složení Jindřich Čížek, Vladimír Mikláš, David Herzig, Petr Nohavica

Premiéra 15. 9. 2019

Michal Hába (1986) vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V Divadle Komedie asistoval režisérům Alexanderu Riemenschneiderovi a Dušanu D. Pařízkovi, díky němuž absolvoval i stáže v berlínských divadlech Volksbühne (u Franka Castorfa) a Maxim Gorki Theater (u Sebastiana Baumgartena). V roce 2016 se účastnil Mezinárodního fóra při berlínském festivalu Theatertreffen.
Jeho práce vynikají zejména dramaturgickou důsledností a otevřenými, na jevišti exponovanými levicovými postoji. Umělecky se hlásí k odkazu dramatika Bertolta Brechta a jeho režijní styl se inspiruje u výrazných německých tvůrců, jako jsou Frank Castorf, René Pollesch, Christoph Marthaler, Herbert Fritsch a především Christoph Schlingensief. Obecně se soustředí na současné politicko-kritické divadlo a snaží se reagovat na aktuální společenský vývoj.
Je uměleckým vedoucím nezávislé divadelní skupiny Lachende Bestien, která je považována za jeden z nejprogresivnějších pražských divadelních subjektů a která inklinuje k angažovanému a apelativnímu divadlu; se souborem uvedl např. inscenace Ferdinande!, Pověření či Zámek na Loiře. Za svéráznou adaptaci Schwabovy Pornogeografie získal Cenu Josefa Balvína 2016.
Spolupracuje s Divadlem Husa na provázku (Hráč, 2018) či Klicperovým divadlem v Hradci Králové (Lakomec, 2019; Kdo se bojí Virginie Woolfové, 2020). Jeho projekty vycházejí ze současných i klasických textů, které ovšem dekonstruuje a obohacuje o nové významy, čímž nabízí divákovi více možností čtení. Dokládají to i jeho práce v Městských divadlech pražských, kde nastudoval Ibsenova Nepřítele lidu (2019), Grillparzerovu Slávu a pád krále Otakara (2019) nebo zatím poslední počin Hrdiny kapitalistické práce (2020).
Režisér se také angažuje v Divadle koňa a motora, které spojuje tradici kočovného divadla s komunitním a sociálním přesahem a cílí na kulturní oživení periferie. S olomouckým Divadlem na cucky vytvořil autorskou inscenaci Opletal, která měla premiéru na Divadelní Floře 2018. 

Divadlo Komedie patří od roku 2018 znovu do svazku Městských divadel pražských (spolu s divadly Rokoko a ABC), kde s krátkou přestávkou figurovalo od roku 1954. Do formování poetiky divadla výrazně zasáhl zejména Ota Ornest (1954–1972) s plejádou režisérských (Alfréd Radok, Miroslav Macháček) a hereckých legend (Jaroslava Adamová, Svatopluk Beneš či Rudolf Hrušínský). V 90. letech si scéna získala diváckou přízeň svou nekonvenční dramaturgií s netradičním pojímáním klasických divadelních textů, jež na jeviště uváděl režisér Jan Nebeský a umělecký šéf Michal Dočekal (1994–2002). Po jeho odchodu v roce 2002 v konkurzu zvítězil projekt Pražského komorního divadla Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Z Divadla Komedie vybudovali jednu z nejprogresivnějších scén, jejíž repertoár se opíral o německou a rakouskou dramatiku. Navzdory renomé u kritiky i výjimečnému zájmu publika soubor v roce 2012 v důsledku podfinancování ze strany pražského magistrátu ukončil svou činnost.
V letech 2012–2016 zajišťovalo umělecký provoz sdružení Divadlo Company.cz zaměřené na východoevropskou dramatiku, z důvodu rekonstrukce domovské scény pak v Komedii na dva roky zakotvil soubor Divadla Na zábradlí.
V roce 2018 se Divadlo Komedie, z iniciativy nového ředitele Daniela Přibyla, vrátilo pod hlavičku Městských divadel pražských. Svou ambiciózní skladbou programu cílí především na mladé publikum, prostor zde dostávají zejména mladí tvůrci jako Michal Hába (Nepřítel lidu, Sláva a pád krále Otakara, Hrdinové kapitalistické práce), Anna Klimešová (Vladař), Adam Steinbauer (Politici), Jakub Maksymov (Tesla) nebo Lukáš Brutovský (Husitská trilogie). Atraktivní činoherní tituly v repertoáru doprovázejí např. taneční performance choreografky Lenky Vágnerové (La Loba, Amazonky, Panoptikum aj.) nebo úspěšný Bowieho muzikál Lazarus – za herecký výkon v roli Dívky získala Erika Stárková Cenu divadelní kritiky 2019 a Komedie se zároveň stala Divadlem roku.

foto Patrik Borecký