Naléhavé investigativní reportáže, zachycující nedůstojné životní a pracovní podmínky lidí s nízkou kvalifikací, přetavené „režijním gestem“ Michala Háby do podoby politického brechtovského divadla. Koprodukční projekt progresivní pražské scény a Volksbühne Berlin.

Hábovi, jako bojovnému levicovému intelektuálovi, jde o kritiku kapitalismu a liberální demokracie, o to, říct, že uvedený systém je záhodno změnit či přímo demontovat – a Uhlové text se mu pro to stává vhodným prostředkem
Martin J. Švejda, Lidové noviny, 22. 9. 2020

Ze sugestivně líčených podmínek, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích, autoři extrahují tematickou osu my–vy–oni–já. Zdánlivě sociálně úzkoprofilový problém tak vztahují na celou společnost, tedy i na diváky, k nimž podobně jako Handke ve Spílání publiku promlouvají. (…) Hrdinové kapitalistické práce žertovně nazdvihují ukazovák, přičemž s veškerou možnou imaginací demaskují obludnost současného zřízení.
Marcela Magdová, Divadelní noviny, 17/2020

Hrdinové kapitalistické práce pod taktovkou Městských divadel pražských jsou radikální a neúprosní. Představují důležitou výpověď o jiných aspektech postkomunistického systému, které se nezřídka zametají pod koberec.
Kristýna Čtvrtlíková, Informuji.cz, 15. 9. 2020

 

Baví vás vaše práce? Připadáte si adekvátně finančně ohodnoceni? A co společenské uznání? Cítíte se platní, respektovaní, potřební…?

Investigativní novinářka Saša Uhlová se v roce 2017 rozhodla zmapovat situaci na nejhůře placených pozicích a podat zprávu o neutěšených pracovních podmínkách zaměstnanců, jejichž prací společnost téměř opovrhuje, ovšem bez níž se neobejde. Nemocniční prádelna, výrobna žiletek, balírna kuřat, továrna na sladidla, pokladna supermarketu i třídírna odpadu se následně staly kulisami cyklu reportáží, jež Uhlová publikovala nejprve na internetové platformě A2larm, poté knižně pod názvem Hrdinové kapitalistické práce. I díky dokumentu Hranice práce (režie Apolena Rychlíková, 2017), který vznikal souběžně s reportážemi, se před širokou veřejností podařilo plně obnažit dlouho tabuizované téma podřadné práce a podnítit diskuzi o nutné změně systému i samotného vnímaní pojmu práce.

Po třech letech pomyslnou štafetu přebírá režisér Michal Hába, jenž vychází z Uhlové původních materiálů, ale zpracovává je do podoby sobě vlastního brechtovského politického divadla. Hába jako už tradičně text dekonstruuje a vkládá do něj nejrůznější metatexty a kontexty. Důmyslná sociopolitická koláž tak mimo jiné tematizuje i postavení umělce na trhu práce či odsouvání levicových problémů na periferii zájmu. Inscenace ohledává možnosti jedince v postkomunistickém světě a snaží se překonávat zažité dogma, že jakékoli zaměstnání je lepší, než žádné.

 

scénář a režie Michal Hába

předloha Saša Uhlová
asistentka režie Veronika Švecová
dramaturgie Viktorie Knotková
výprava Adriana Černá
hudba Jindřích Čížek

hrají
Johana Schmidtmajerová, Vanda Šípová, Halka Třešňáková, Ivana Uhlířová, Jindřich Čížek

Inscenace vznikala za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti.
Koprodukce s Volksbühne Berlin v rámci mezinárodního projektu POST-WEST. 

Premiéra 14. 9. 2020

Upozornění pro diváky:
V inscenaci jsou použity explicitní vulgarismy, kouř z dýmostroje a kouří se v ní cigarety. 

 

Michal Hába (1986) vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V Divadle Komedie asistoval režisérům Alexanderu Riemenschneiderovi a Dušanu D. Pařízkovi, díky němuž absolvoval i stáže v berlínských divadlech Volksbühne (u Franka Castorfa) a Maxim Gorki Theater (u Sebastiana Baumgartena). V roce 2016 se účastnil Mezinárodního fóra při berlínském festivalu Theatertreffen.
Jeho práce vynikají zejména dramaturgickou důsledností a otevřenými, na jevišti exponovanými levicovými postoji. Umělecky se hlásí k odkazu dramatika Bertolta Brechta a jeho režijní styl se inspiruje u výrazných německých tvůrců, jako jsou Frank Castorf, René Pollesch, Christoph Marthaler, Herbert Fritsch a především Christoph Schlingensief. Obecně se soustředí na současné politicko-kritické divadlo a snaží se reagovat na aktuální společenský vývoj.
Je uměleckým vedoucím nezávislé divadelní skupiny Lachende Bestien, která je považována za jeden z nejprogresivnějších pražských divadelních subjektů a která inklinuje k angažovanému a apelativnímu divadlu; se souborem uvedl např. inscenace Ferdinande!, Pověření či Zámek na Loiře. Za svéráznou adaptaci Schwabovy Pornogeografie získal Cenu Josefa Balvína 2016.
Spolupracuje s Divadlem Husa na provázku (Hráč, 2018) či Klicperovým divadlem v Hradci Králové (Lakomec, 2019; Kdo se bojí Virginie Woolfové, 2020). Jeho projekty vycházejí ze současných i klasických textů, které ovšem dekonstruuje a obohacuje o nové významy, čímž nabízí divákovi více možností čtení. Dokládají to i jeho práce v Městských divadlech pražských, kde nastudoval Ibsenova Nepřítele lidu (2019), Grillparzerovu Slávu a pád krále Otakara (2019) nebo zatím poslední počin Hrdiny kapitalistické práce (2020).
Režisér se také angažuje v Divadle koňa a motora, které spojuje tradici kočovného divadla s komunitním a sociálním přesahem a cílí na kulturní oživení periferie. S olomouckým Divadlem na cucky vytvořil autorskou inscenaci Opletal, která měla premiéru na Divadelní Floře 2018. 

Neusiluji o provokaci, nechci lidi naštvat. (…) Divadlo se už nemusí křečovitě držet tvorby metafor ani nutně provokovat. Divadlo nemá vytvářet metafory světa, ale pokusit se současný svět jako metaforu vykládat. Má se snažit poodhalit skutečnost za horizontem událostí. (…) Ne ukazovat „světlé zítřky“, ale podněcovat imaginaci. A jako divadelní režisér stojím za přesvědčením, že dnes je potřeba podněcovat hlavně tu politickou.
Michal Hába v rozhovoru pro Divadelní noviny, 1/2020

Divadlo Komedie patří od roku 2018 znovu do svazku Městských divadel pražských (spolu s divadly Rokoko a ABC), kde s krátkou přestávkou figurovalo od roku 1954. Do formování poetiky divadla výrazně zasáhl zejména Ota Ornest (1954–1972) s plejádou režisérských (Alfréd Radok, Miroslav Macháček) a hereckých legend (Jaroslava Adamová, Svatopluk Beneš či Rudolf Hrušínský). V 90. letech si scéna získala diváckou přízeň svou nekonvenční dramaturgií s netradičním pojímáním klasických divadelních textů, jež na jeviště uváděl režisér Jan Nebeský a umělecký šéf Michal Dočekal (1994–2002). Po jeho odchodu v roce 2002 v konkurzu zvítězil projekt Pražského komorního divadla Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Z Divadla Komedie vybudovali jednu z nejprogresivnějších scén, jejíž repertoár se opíral o německou a rakouskou dramatiku. Navzdory renomé u kritiky i výjimečnému zájmu publika soubor v roce 2012 v důsledku podfinancování ze strany pražského magistrátu ukončil svou činnost.
V letech 2012–2016 zajišťovalo umělecký provoz sdružení Divadlo Company.cz zaměřené na východoevropskou dramatiku, z důvodu rekonstrukce domovské scény pak v Komedii na dva roky zakotvil soubor Divadla Na zábradlí.
V roce 2018 se Divadlo Komedie, z iniciativy nového ředitele Daniela Přibyla, vrátilo pod hlavičku Městských divadel pražských. Svou ambiciózní skladbou programu cílí především na mladé publikum, prostor zde dostávají zejména mladí tvůrci jako Michal Hába (Nepřítel lidu, Sláva a pád krále Otakara, Hrdinové kapitalistické práce), Anna Klimešová (Vladař), Adam Steinbauer (Politici), Jakub Maksymov (Tesla) nebo Lukáš Brutovský (Husitská trilogie). Atraktivní činoherní tituly v repertoáru doprovázejí např. taneční performance choreografky Lenky Vágnerové (La Loba, Amazonky, Panoptikum aj.) nebo úspěšný Bowieho muzikál Lazarus – za herecký výkon v roli Dívky získala Erika Stárková Cenu divadelní kritiky 2019 a Komedie se zároveň stala Divadlem roku. Umělecké snahy staronového vedení byly divadelní kritikou hned po první sezóně korunovány titulem Divadlo roku 2019.

foto Patrik Borecký