Výstižný komentář k českému lokajství i buranství novodobých „elit“ v absurdní satiře na současné politické poměry. Formálně osobitá, jazykově stylizovaná a oceňovaná dramatická předloha v hravé, zcizovacími efekty sycené režii Michala Háby.

V souvislosti s nedávnou kauzou Moniky Babišové ohledně jejích aktivit na sociální síti Instagram může Sikorova základní zápletka působit jako triviální obrys politického bulváru. Ve skutečnosti, už jen vzhledem ke staršímu datu napsání textu, je mrazivě prorocká. (…)
Inscenace Zámek na Loiře představuje v Česku sporadicky se vyskytující inteligentní politickou satiru. Herci se v ní nesnižují k laciným kejklím, jejich komické kreace totiž drží na uzdě Sikorův promyšlený zaumný jazyk i Hábovo jednoznačné jevištní sdělení.
Marcela Magdová, Divadelní noviny, 2/2020

Sikorův a Hábův Zámek na Loiře pobaveně demaskuje nekulturnost zbohatlíků, poukazuje na nedocenění práce v tržním prostředí i na přetrvávající rozdíly a vzájemné animozity obyvatel západní a východní Evropy. Jako satirická reflexe funguje výmluvně a přesvědčivě.
Saša Hrbotický, Deník N, 30. 1. 2020

 

Zámek na Loiře není žádným zámkem z pohádky, nýbrž moderní pozlacenou klíckou věznící životy a sny jeho obyvatel. Milostpaní – nepohodlná manželka nejmenovaného českého ministra – je zde lapena, aby muži nedělala ostudu. V nepřiznaném vyhnanství je jí dopřána pouze společnost tělesného strážce, kuchaře a dvou lokajů v klasicistních parukách, kteří jsou pro peníze ochotni zapomenout i na svou vlastní důstojnost. „V roli šibalsky vykutáleného sluhy Andrého předvádí Hába jeden ze zábavných typů lidového divadla. Asistuje mu při tom jeho dvorní skladatel, autenticky zakřiknutý Jindřich Čížek,“ kvituje obsazení kritička Marcela Magdová (Divadelní noviny), která ocenila i hlavní ženský herecký výkon: „Hluboký lidský rozměr dala své postavě Zuzana Onufráková. Milostpaní se může jevit jako nanicovatá zbohatlá ženština, v hereččině podání je především neskutečně zoufalou osamělou bytostí.“

Inscenace Michala Háby je naléhavou společenskou výpovědí, která jen jakoby mimoděk prosakuje mezi nekonečnými, repetitivními promluvami postav. Mrazivá komedie, již dramatik Roman Sikora naplnil svérázným, jízlivým humorem za hranou vší korektnosti, reflektuje veskrze aktuální sociální témata – od alkoholismu a konzumu až po fenomén zelených vdov. Hábova nadčasová politická satira je brilantním výsměchem českému buranství a snobství novodobých samozvaných „elit“.

 

režie Michal Hába & kol.

dramaturgie Olívia Fantúrová
výprava Adriana Černá
produkce Hana Svobodová
hudba Jindřich Čížek & kol

hrají Zuzana Onufráková, Jindřich Čížek, Michal Hába, Bořek Joura

Premiéra 20. 12. 2019

 

Michal Hába (1986) vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V Divadle Komedie asistoval režisérům Alexanderu Riemenschneiderovi a Dušanu D. Pařízkovi, díky němuž absolvoval i stáže v berlínských divadlech Volksbühne (u Franka Castorfa) a Maxim Gorki Theater (u Sebastiana Baumgartena). V roce 2016 se účastnil Mezinárodního fóra při berlínském festivalu Theatertreffen.
Jeho práce vynikají zejména dramaturgickou důsledností a otevřenými, na jevišti exponovanými levicovými postoji. Umělecky se hlásí k odkazu dramatika Bertolta Brechta a jeho režijní styl se inspiruje u výrazných německých tvůrců, jako jsou Frank Castorf, René Pollesch, Christoph Marthaler, Herbert Fritsch a především Christoph Schlingensief. Obecně se soustředí na současné politicko-kritické divadlo a snaží se reagovat na aktuální společenský vývoj.
Je uměleckým vedoucím nezávislé divadelní skupiny Lachende Bestien, která je považována za jeden z nejprogresivnějších pražských divadelních subjektů a která inklinuje k angažovanému a apelativnímu divadlu; se souborem uvedl např. inscenace Ferdinande!, Pověření či Zámek na Loiře. Za svéráznou adaptaci Schwabovy Pornogeografie získal Cenu Josefa Balvína 2016.
Spolupracuje s Divadlem Husa na provázku (Hráč, 2018) či Klicperovým divadlem v Hradci Králové (Lakomec, 2019; Kdo se bojí Virginie Woolfové, 2020). Jeho projekty vycházejí ze současných i klasických textů, které ovšem dekonstruuje a obohacuje o nové významy, čímž nabízí divákovi více možností čtení. Dokládají to i jeho práce v Městských divadlech pražských, kde nastudoval Ibsenova Nepřítele lidu (2019), Grillparzerovu Slávu a pád krále Otakara (2019) nebo zatím poslední počin Hrdiny kapitalistické práce (2020).
Režisér se také angažuje v Divadle koňa a motora, které spojuje tradici kočovného divadla s komunitním a sociálním přesahem a cílí na kulturní oživení periferie. S olomouckým Divadlem na cucky vytvořil autorskou inscenaci Opletal, která měla premiéru na Divadelní Floře 2018. 

Neusiluji o provokaci, nechci lidi naštvat. (…) Divadlo se už nemusí křečovitě držet tvorby metafor ani nutně provokovat. Divadlo nemá vytvářet metafory světa, ale pokusit se současný svět jako metaforu vykládat. Má se snažit poodhalit skutečnost za horizontem událostí. (…) Ne ukazovat „světlé zítřky“, ale podněcovat imaginaci. A jako divadelní režisér stojím za přesvědčením, že dnes je potřeba podněcovat hlavně tu politickou.
Michal Hába v rozhovoru pro Divadelní noviny, 1/2020

 

Pražský alternativní divadelní soubor Lachende Bestien se zformoval kolem osoby současného uměleckého vedoucího Michala Háby, hudebníka Jindřicha Čížka a scénografky Adriany Černé už v roce 2011. Zprvu fungoval v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí, teprve v roce 2015 našel stálé zázemí ve „sluji pro současné živé umění“ – v prostoru Venuše ve Švehlovce.
Do veřejného povědomí se autoři zapsali už svým debutem v roce 2011 – variací de Sadova kontroverzního románu, která se zabývala hranicemi představivosti a lidskosti a formálně byla rozkročena mezi činohrou, demonstrací a performancí. Dodnes rezonující inscenace 120 dní svobody de facto charakterizovala směřování tvorby souboru, v níž jde „divákovi proti srsti“ a ponouká ho k aktivnímu dialogu.
Ještě svou před stálou rezidencí na Žižkově Lachende Bestien nastudovali několik svérázných interpretací jako Pláč nočního kozodoje (2013) podle Grotesky Kurta Vonneguta či Kohlhaas Terror (2014) podle novely Heinricha Kleista. Renomé si získali uvedením dramatu Wernera Schwaba Pornogeografie (2015), za něž získali Cenu Josefa Balvína za rok 2016. V jejich současném repertoáru figurují autorské projekty – např. inscenace Ferdinande! (2016) inspirovaná dílem Václava Havla, která zpracovává téma intelektuála ve veřejném prostoru, a Sezuan (basierend auf Brecht) podle Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu (2017). Věnují se ale i adaptacím „tradičních” divadelních textů – mj. Müllerovo Pověření (2018), Ibsenův Nepřítel Lidu (2019, koprodukce s Městskými divadly pražskými) či Sikorův Zámek na Loiře (2020).
Soubor ve svých projektech často tematizuje a zpochybňuje ideu kapitalismu a programově se zabývá sociální nerovností. Výsledkem tohoto programového zaměření Lachende Bestien je společensko-kritické a apelativní divadlo, pro něž je zároveň typická sebeironie či nadhled nad vážnými tématy.

foto Patrik Borecký