„Úklid je práce, která je vidět, až když ji nikdo nedělá.“ (Pierrette Hondagneu-Sotelo)

Premiéra inscenace režisérky Lucie Ferenzové o domácím úklidu a péči i transnacionálním rodičovství, vycházející z rozhovorů se ženami, jež pracují v nejméně oceňovaných profesích. Temné, dokumentární „žonglování s tématy a mopem“.

Inscenaci uvádíme v termínech 10. a 11. května.

Hlasy z východu a z nejspodnějších hlubin práce, kterou česká společnost nechce vidět, ale někdo tu práci dělat musí, že jo. Tak trochu dark pop, tak trochu žonglování s tématy a mopem. Temně dokumentární ve své podstatě a jasně barevné na vyčištěném povrchu. 

Tři mluvčí, prostupující se charaktery žen, vypovídají o nepsaných pravidlech péče, která po staletí tvoří gender. Uklízející superhrdinky? Eurydiky čekající v říši stínů, zatímco se budoucnost loaduje? Zero waste mámy, co si kupují emoci a kvalitní čas na své děti? Sisterhood, nebo tvrdě konkurenční prostředí, kde Češky jsou „pendlerky“, zatímco Ukrajinky za prací „migrují“? Něco se čistí vodou, něco na sucho, něco denně a něco se prostě vyčistit nedá. A společnost, stejně jako úklid, má svá pravidla. A pak přijde válka. A prach znovu usedá na čisté tiché předměty. A ten prach se v prach obrací a v noci mluví o tom, že poslední vrstva Země se dokonale obejde bez lidí.

Nový koprodukční titul Divadla na cucky, na kterém participuje s A studiem Rubín a sdružením Kolonie, je dalším ze sociálně-kritických příspěvků k naší „korektní“ současnosti. Nedávná inscenace Michala Háby Hrdinové kapitalistické práce (na DF2021) se opírala o reportáže Saši Uhlové, jež vznikly metodou infiltrace a očitého svědectví z prostředí nejhůře placených pracovních míst. Lucie Ferenzová a spol. jde opačným směrem – na základě důkladného sběru rozhovorů, rešerší a návštěv neziskových organizací vytvořila ryze autorský text s prvky dokudramatu, který tematizuje fenomén čistoty a úklidu ve všech jeho významech a který nechává promlouvat příslušníky menšin žijících v Čechách pracujících v těch nejmizerněji placených profesích. Ideálně bez smlouvy. Samozřejmě. Apelativní divadelní montáž s živou hudbou a silnou vizuální i emotivní linkou s nadhledem pojmenovává neuralgické jevy naší společnosti.

 

režie Lucie Ferenzová 

odborná konzultace Mgr. Petra Ezzeddine, Ph.D.
dramaturgie Dagmar Fričová
výprava a dramaturgická spolupráce Andrijana Trpković
hudba Markéta Ptáčníková
produkce Kristýna Milaberská, A studio Rubín, Divadlo na cucky

hrají Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková

premiéra 9. 5. 2022 v rámci 25DF

Lucie Ferenzová (1981) už během studia bohemistiky na FF UK a dramaturgie a režie na DAMU spolupracovala s Divadlem Komedie a s Divadlem Na zábradlí, na jehož inscenacích se dramaturgicky podílela (mj. Velvet Havel či Macbeth – Too Much Blood – Inscenace roku 2014 a 2017) a kde vedla alternativní prostor Eliadova knihovna. Svými site-specific projekty, scénickým čtením či autorskými adaptacemi opanovala mj. Multiprostor Louny, pražské scény MeetFactory, Roxy/NOD či Divadlo X10.
Jako kmenová režisérka A studia Rubín si Ferenzová v poslední době získala renomé svými adaptacemi románových předloh, ať už zahraničních bestsellerů, jako jsou Klaunovy názory (podle románu Heinricha Bölla) či Osobní Fudži (podle Murakamiho Norského dřeva), nebo českých prozaických prvotin Jezero (podle Biancy Bellové) a Smrtholka (podle Lucie Faulerové). Směřuje k neokázalým, zato mnohovrstevnatým komorním inscenacím s prvky fyzického divadla, jejichž síla tkví především v důsledné dramaturgické přípravě, díky které nazírá téma z více perspektiv a zprostředkovává publiku nové, mnohdy netušené kontexty.

Lucie Ferenzová založila sdružení Kolonie, které se zaměřuje na současnou sociální, politickou a kulturní problematiku. Pohybuje se na pomezí fyzického, hudebního a činoherního divadla a nebojí se experimentu. Pracuje s moderními technologiemi jako součástí dramaturgie. Na Divadelní Floře 2019 zaujalo monodrama o dospívání v Jugoslávii během válečného konfliktu One Night Stand/Up! (2019). Členkami sdružení jsou multižánrové umělkyně Andrijana Trpković, Markéta Ptáčníková (Dvořáková), Anita Krausová, Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková, Jana Hauskrechtová a konečně Lucie Ferenzová, podle jejíž divadelní hry (inscenované v Divadle Na zábradlí v roce 2011) nese toto ženské uskupení i svůj název.

Za svoji více jak padesátiletou existenci si A studio Rubín získalo v české divadelní kultuře jméno nezaměnitelné nezávislé scény, která se ve všech svých etapách – i té nynější – soustřeďovala především na autorské inscenace a vznik nových divadelních textů či původních adaptací literárních děl. Historie Rubínu je spojena s osobností divadelníka Radima Vašinky. Výraznou stopu zde zanechal také Zdeněk Potužník, Michal Dočekal nebo Divadlo Nablízko, později Petr Kolečko s Danielou Špinar a Janem Fričem. Progresivní dramaturgie současného Rubínu pod uměleckým vedením Dagmar Fričové se orientuje především na vytváření autorských produkcí se silnou generační výpovědí. Mezi stálé spolupracovníky patří Lucie Ferenzová, Ondřej Štefaňák, Jiří Ondra, Jana Hauskrechtová, Jan Frič, Dagmar Radová nebo Barbara Herz. Stálým koprodukčním partnerem A studia Rubín je divadelní spolek Kolonie z. s.

Divadlo na cucky je otevřený prostor pro kulturu na Dolním náměstí v centru Olomouce. Divadlo se vedle svých vlastních produkcí věnuje také prezentaci hostujících umělců, tvůrčím dílnám pro všechny generace a podpoře společenského dialogu prostřednictvím besed a přednášek. Specifický výběr inscenačních týmů a osobností (mj. Michal Hába, Patrik Lančarič, Šimon Spišák, Júlia Rázusová, Adam Svozil, Lucie Ferenzová) při tvůrčí činnosti utváří svébytnou poetiku divadla, jež tenduje k experimentování a k ohledávání nových prostředků komunikace. Scéna reflektuje aktuální společenská témata jako nacionalismus, polarizace společnosti, vliv sociálních sítí nebo feminismus. Tvorbu a směřování divadla spolu s uměleckou šéfkou Silvií Vollmann výrazně formoval intendant Jan Žůrek, jehož na ředitelském postu vystřídala v roce 2021 Alžběta Kvapilová.

 

foto Lenka Glisníková / Marcel Skýba