Expresivní, nadčasový, protiválečný apel Miroslava Bambuška, jenž získal Cenu Josefa Balvína pro nejlepší tuzemskou inscenaci vycházející z německojazyčné předlohy. Elektrizující herecký výkon Saši Rašilova v roli předčasně zesnulého německého spisovatele a dramatika, sugestivně reprodukujícího největší trauma 20. století.

Bambuškův režijní jazyk v kombinaci s literárním jazykem Wolfganga Borcherta a expresivním herectvím Saši Rašilova není zdaleka „jen“ výpovědí o traumatické zkušenosti z druhé světové. V podrobné sondě vystihuje nadčasové zoufalství z neuchopitelnosti mechanismů, jimiž je člověk ovládán. Chaos, ve kterém se jedinec, pěšák, neustále snaží rozlišovat mezi dobrem a zlem a ve kterém je zároveň mučedníkem i mučicím nástrojem svého svědomí. 

Veronika Boušová, anketa DN – nominace na Inscenaci roku 2021, Divadelní noviny, 1/2022

 

I tak je inscenace – jako celek i v mnoha obrazech – působivá a svou velkolepostí a intelektuálním, výtvarným i režijním gestem na nezávislé scéně výjimečná. Soustředí se na jedince, rozehrává temné tóny lidské duše, velkoryse pracuje s prostorem. Je parádním hereckým sólem Saši Rašilova, má syrovost a drsnost Bambuškova rukopisu, dobře zvolený výtvarný kód s hrou světel, polostínů a stínů a je zajímavá i prací se zvukem. 

Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 2. 12. 2021

 

Výsledkem není ovšem vzorové dílo, ale docela rozháraný zážitek, naplněný smyslem, upřímností, angažovaností a poezií. A přes všechnu „neučesanost“ profesionální jistotou. Dále inscenaci pociťuji jako most do minulosti, která stále trvá; zeje před námi jako otevřená rána, je ovšem nápomocna přispět ke stavu blížícímu se katarzi. A jinak: chápu počin též jako druhý díl Woyzecka. 

Marie Zdeňková, anketa DN – nominace na Inscenaci roku 2021, Divadelní noviny, 1/2022

 

Po úspěšných Kacířských esejích, jež tematizovaly životní odkaz filozofa Jana Patočky, se režisér Miroslav Bambušek ve Studiu Hrdinů zaměřil na další výraznou osobnost evropské kultury, jejíž střet s dějinami se obtiskl do tvorby – v Čechách přehlíženého německého spisovatele Wolfganga Borcherta, jenž patří k představitelům tzv. Trümmerliteratur. Poválečný literární směr sdružoval autory silně antimilitárního zaměření, často s vlastní traumatickou zkušeností z bojů druhé světové války. Hrdinové povídek a románů v nich doslova stojí nad troskami své země i svých ideálů. Lakonicky, krátkými větami bez příkras, s o to větší naléhavostí a autenticitou popisují autoři zbídačený svět a navracejí tak jazyku, zneužitému nacistickou propagandou, jeho přímost a sílu. Borchertovo dílo, završené předčasně v šestadvaceti letech, je přes svou prozaickou formu neobvyklé expresivní poezií bezútěšnosti, kterou Bambušek ve vlastní dramatizaci úspěšně zprostředkovává jevištní řečí. V náročné roli úzkostí svíraného navrátilce z fronty – Borchertova alter ega – exceluje Saša Rašilov, který byl za svůj mimořádný výkon nominován na Cenu divadelní kritiky.

„Když povídky začal psát, zbýval mu rok a půl života. Věděl, že dokapává, a v těch textech bylo všechno. Klíčové je u něj téma smrti, v povídkách se vrací do Německa, kde vidí, že válečná temnota už lidi nezajímá, že chtějí žít normální životy. On přitom s tou temnotou stál za dveřmi. Světlo a radost pak našel právě ve smrti. Když jsem to četl, říkal jsem si: kamaráde, tebe vezmu sem k nám.“
Miroslav Bambušek o Wolfgangu Borchertovi v rozhovoru pro ČRo Vltava

 

režie Miroslav Bambušek

dramaturgie Jan Horák
scéna a kostýmy Jana Preková
hudba Tomáš Vtípil
light design a video Pavel Havrda
pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová
foto Martin Špelda

hrají
Saša Rašilov, Natália Drabiščáková, Jakub Gottwald, Miloslav Mejzlík, Jakub Domorád

premiéra 21. 6. 2021

Inscenace získala Cenu Josefa Balvína 2021.

 

Divadelní a filmový režisér, dramatik a scenárista Miroslav Bambušek (1975) divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických a sociálních témat. Jako absolvent filozofie tíhne k mnohovrstevnatým předlohám, jimž na vtiskuje osobitý, erudicí podložený jevištní tvar. Pohybuje se na pomezí dokumentu a otevřené performance, zaměřuje se i na realizace v industriálních prostorech spojených s pamětí konkrétních událostí (cykly Perzekuce.cz či Cesty energie). V kontextu českého divadla je Bambušek režisér velkého expresivního gesta, exaltované vizuality a zvukové opulence, které ovšem nikdy nejdou proti smyslu textu. Vedle výtvarné složky má v jeho dílech stěžejní roli hudba. Kromě Vladimíra Franze a Petra Kofroně pravidelně spolupracuje s Tomášem Vtípilem, jehož kompozice doprovázejí i pozoruhodnou interpretaci Büchnerova fragmentu Woyzeck (na DF 2021), jež Vtípilovi vynesla Cenu divadelní kritiky 2020, či soundtrack k Bambuškovu filmu Lidi krve (2021), který sugestivně reflektuje poválečné události česko-německého pohraničí a zejména traumata přetrvávající přes generace.

Studio Hrdinů se sídlem ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze vzniklo v roce 2011 jako otevřená divadelní scéna, jež se ve své dramaturgické linii zaměřuje na autorské projekty s důrazem na žánrové a oborové přesahy. Formálně jsou inscenace Studia Hrdinů činohrou s akcentem na experiment a výtvarnou stránku.
Kromě kmenových režisérů – Kamily Polívkové, Kathariny Schmitt, Miroslava Bambuška a Jana Horáka, který je zároveň uměleckým šéfem – divadlo spolupracuje s renomovanými českými (Jan Nebeský, Jiří Adámek, Ivan Buraj a Jan Kačena) i zahraničními tvůrci (choreografka Renata Piotrowská-Auffret, režiséři Kaie Ohrem či Iga Gańczarczyk).
V rámci profilové přehlídky této scény nabídla Divadelní Flora v roce 2017 pět titulů: vedle Bambuškovy adaptace dramatu Elfriede Jelinek Dílo to byl i režisérský debut herečky Ivany Uhlířové Mimo zápis, Horanského variace Pan Theodor Mundstock, Pařízkova koprodukce Kauza Schwejk a konečně Inscenace roku 2016 – původní hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny v režii Kamily Polívkové.

 

............

rozhlasový rozhovor s Miroslavem Bambuškem o adaptaci Borchertových povídek a režii filmu Lidi krve
https://vltava.rozhlas.cz/…y-je-8616673

rozhovor s režisérem Miroslavem Bambuškem o inscenaci Moje říše je z tohoto světa
http://artikl.org/…tudia-hrdinu

foto Martin Špelda