Příběh ženy, která se náhle ocitla na lidmi opuštěném území, obehnaném neprostupnou zdí. Jak se přizpůsobit rytmu přírody? Jak si opatřit potravu? S kým mluvit…? Tereza Hofová jako „alpská Robinsonka“ v adaptaci alegorického románu. Závěrečná produkce letošní profilové sekce „Fokus: HaDivadlo“ – v režii Kamily Polívkové. Beseda po představení.

Odjezd autobusu z Olomouce v 17:00 (sraz u Billy / Legionářská ul.), více informací: petra.pankova@divadelniflora.cz

Zeď v režii Kamily Polívkové rozhodně není tradiční divadelní inscenací (ať už si na škále „tradiční“ představíte cokoli). Režisérka v HaDivadle spolu s dramaturgy Annou Prstkovou a Ivanem Burajem představila tvar, který štěpí vnímání diváka a vede ho spíše než k sledování narativní linie k pozorování dílčích detailů a nuancí.

Eliška Raiterová, Podhoubi.com, 21. 10. 2021

Vše ovládá, se vším manipuluje a vnitřní monolog v roli hlavní hrdinky vede Tereza Hofová. S přirozenou empatií, osobním charizmatem a schopností slovem i miniaturními akcemi rozkrývá nuance situací, především však otevírá prazvláštní zákoutí lidské mysli a dobírá se pohnutek myšlení a jednání své postavy.

Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 27. 12. 2021

 

Ačkoli je jevištní akce v některých chvílích velmi živelná (a hravě komická!), kvůli převaze mluveného slova může působit jen jako obrazový doprovod k rozhlasové inscenaci. Přesto však dochází k vytvoření podmínek pro zážitek, který by mimo divadelní sál nebyl možný. Za pomoci hudby (Aid Kid) a doprovodného zvukového designu vznikají až hororové sekvence, v nichž diváci mají možnost pocítit tíživost izolace hrdinky. 

Iva Heribanová, Divadelní noviny, 1. 11. 2021

 

Polívková však ze svého vyprávění s výtečným světelným i zvukovým designem díky ústřednímu výkonu Hofové vytáhla naléhavost tématu. Věcným katalogizováním potřeb hrdinky tak dokáže stavět otázky, co všechno to předváděné pro nás lidi chráněné a zhýčkané civilizací znamená.

Luboš Mareček, Lidové noviny, 26. 11. 2021

 

Kultovní román Zeď (1963) autorky Marlen Haushoferové se v současnosti řadí mezi naprosté klasiky rakouské literatury. Próza psaná formou deníkových zápisků sugestivně ohledává zkušenost člověka vytrženého z jeho všedního automatizovaného života. Hlavní hrdinka, v podání bravurní Terezy Hofové, izolovaná uprostřed divoké alpské přírody se ocitá na prahu poznání sebe sama a dochází inventarizace svých skutečných schopností a potřeb. Vše, co se jí jevilo jako zbytečné a přízemní, se v kontextu nových událostí stává bazálním principem přežití.
Až dokumentární ztvárnění hrdinčiny adaptace na radikální životní změnu se v podání souboru HaDivadla v režii Kamily Polívkové stává jinotajnou poutí po poznatelnosti světa, od nějž jsme fatálním způsobem odděleni.

 

adaptace a režie Kamila Polívková

citovaný překlad Kateřina Lepic
dramaturgie Anna Prstková a Ivan Buraj
scéna, světelný design Antonín Šilar
kostýmní spolupráce Zuzana Formánková
hudba Aid Kid
zvuk Aid Kid a Dominik Dolejší 

hrají Tereza Hofová j. h., Marie Ludvíková / Mariana Chmelařová j. h., Táňa Malíková / Mark Kristián Hochman, Magdalena Straková, Jiří Svoboda, Kamila Valůšková, Jiří Miroslav Valůšek

premiéra 16. 10. 2021

 

Všestranná umělkyně Kamila Polívková (1975) vytvořila od roku 1996 kostýmní výpravy a scénografie k desítkám inscenací v Čechách i v zahraničí, kde pravidelně hostuje především po boku Dušana D. Pařízka. V letech 2004–2012 působila jako kostýmní výtvarnice a scénografka v Pražském komorním divadle, kde také režijně debutovala dramatizací románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my (2009), následovaly mj. Víra, láska, naděje (2010) či Sam (2012).
V současnosti patří mezi kmenové režiséry Studia Hrdinů, ale spolupracuje i s brněnským HaDivadlem (Macocha, Prezidentky) nebo Národním divadlem v Praze (online projekt Duchové jsou taky jenom lidi, 2021).
Ve své tvorbě Polívková systematicky prozkoumává princip propojení divadelní postavy a živého herce – člověka, skrze kterého reprezentuje určité téma. Proniká do hloubky charakterů a hledá styčné plochy s hereckou osobností, díky čemuž pak ztvárňuje to, čemu vnitřně opravdu rozumí. Dokládají to jak její adaptace románových látek (Macocha), tak divadelními cenami ověnčené monodramatické projekty (všechny představeny na Divadelní Floře) Sam, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny nebo Skugga Baldur, která se stejně jako její nejnovější inscenace Zeď opírá o silný jevištní výkon Terezy Hofové.

Brněnské HaDivadlo bylo sice založeno z úředního rozhodnutí v roce 1974 v Prostějově jako Hanácké divadlo (u zrodu stál režisér Svatopluk Vála a dramaturg Josef Kovalčuk), ale brzy se z amatérského spolku vyprofilovalo v profesionální studiovou scénu s vyhraněným autorským stylem.
V roce 1985 přesídlilo do Brna, kde sloučením s Ochotnickým kroužkem J. A. Pitínského vznikl Kabinet múz. Po peripetiích se sídlem v roce 2004 trvale zakotvilo v bývalém kině pasáže Alfa. Na formování jedinečné poetiky HaDivadla se podílely výrazné osobnosti – režisér a dramatik Arnošt Goldflam, herec a autor Miloš Černoušek (alias Cyril Drozda), hudebníci Jiří Bulis a Václav Koubek, herci Ján Sedal, Marie Ludvíková nebo Miloslav Maršálek, režiséři Jiří Pokorný, Břetislav Rychlík, Oxana Smilková, David Jařab, Luboš Balák nebo Marián Amsler.
Od roku 2015 je uměleckým šéfem Ivan Buraj. Na repertoáru HaDivadla se vedle německojazyčných předloh (Brochův román Náměsíčníci, Bernhardova groteska Síla zvyku, Lotzovo drama Směšná temnota, Müllerovo memento Pověření, Haushoferové Zeď či Büchnerův Woyzeck – na DF 2021) ocitají zejména původní texty psané souboru na míru (Pitínského scénická esej ’68, kolektivní projekty Naši – studie rozhovoru o klimatické krizi a Vnímání či Austerlitzův experiment Po celou dobu představení probíhá představení).
K pravidelným spolupracovnicím patří Kamila Polívková, jež se souborem nastudovala Schwabovy Prezidentky (Cena Divadelních novin 2020) či románové adaptace Macocha podle Petry Hůlové (na DF 2019) a Zeď podle Marlen Haushoferové, kterou uvádíme v letošním ročníku DF.
Každou ze sezón HaDivadla uvozuje specifické téma, jež odráží aktuální problémy ve společnosti (mj. Zdroje, Práce či Adaptace). Letošní motto „Nerůst“ v éře nadprodukce akcentuje udržitelnost, a to i v divadelní sféře. Namísto premiér proto HaDivadlo prostřednictvím tzv. tvůrčích intervencí důvtipně „recykluje“ starší inscenace s důrazem na čerstvou reflexi sociálních a environmentálních témat, jak tvůrci osvětlí v tematické besedě.
„Bylo a je to divadlo nekompromisního hledání současného divadelního jazyka, i když s tradicí intimního gesta a s vědomím si své perifernosti,“ přiblížil své dosavadní působení v rozhovoru pro ArtZónu Ivan Buraj. Jako divadlo náročné, nikoli však elitářské dramaturgie, podniká kroky vstříc divákovi – pořádá dramaturgické úvody, besedy, přednášky a programy pro středoškoláky. Úzce spolupracuje s platformou pro performativní umění Terén, jež vedle Divadla Husa na provázku a HaDivadla vzniklo coby třetí scéna Centra experimentálního divadla v Brně.

………………………

reportáž pořadu ArtZóna o remediaci rozpracované inscenace Zeď, která předcházela jevištnímu uvedení
https://www.ceskatelevize.cz/…cast/847250/

analýza remediace rozpracované inscenace Zeď na blogu Podhoubí.com
https://www.podhoubi.com/…na-s%C3%ADti

 

foto Jakub Hrab