Nekompromisní obžaloba společenských poměrů a sociální nerovnosti i něžný milostný dopis – ve scénickém přepisu výlučné osobní zpovědi hvězdy současné evropské literatury. Extrémní fyzický výkon Daniela Krejčíka v komorní expozici režiséra Jakuba Čermáka.
beseda po představení

Krejčík je v roli vnitřně zraněný, zoufalý, v určitých chvílích naopak výsměšný, zlý, podle jednající, dokonce ostentativně sebevzhlíživý, ironický. S rolí si pohrává, laská ji. To však nic neubírá na působivosti (pokud jej přijmete) výsostně sebestředného, exaltovaného hereckého projevu Krejčíka, který se v některých okamžicích dotýká až prazákladu herectví (…).
Vladimír Hulec, Divadelní noviny.cz, 4. 4. 2022

Přes veškeré vyobrazené trápení a hořkost se jedná o nádhernou, intimní podívanou, jejíž dominantou je vynikající Daniel Krejčík. (…) Jeho projevu kraluje autentičnost, která umožní publiku se na jeho postavu snadno navázat. Společně s ním pak můžete prožít emoční horskou dráhu, která vám na samém konci poskytne ono úlevné, leč bolestivé smíření.
Veronika Holečková, Divadelní noviny.cz, 27. 5. 2022

Divadlo si v postcovidové době láme hlavu nad tím, o čem má smysl vůbec hrát. Venuše (ve Švehlovce) to ví: divadlo potřebuje silné, osobité a ztotožnitelné výpovědi, k nimž bude mít divák blízko, které v něm zarezonují a vytrhnou ho z letargie všednodenních úvah. Kdo zabil mého otce to dokáže.
Barbora Schneiderová, Klackoviště.cz, 21. 3. 2022

 

„Proč se furt chováš jako holka? Celá vesnice si šušká, že jseš teplej, děláš nám ostudu, každej se ti posmívá!“ A další podobné výlevy zaznívaly z úst Eddyho rodičů.
V současnosti asi nejvýraznější persona francouzské literatury Édouard Louis se ve své krátké novele Kdo zabil mého otce tematicky vrací ke svému dospívání poznamenanému komplikovaným vztahem s rigidním a homofobním otcem (ostatně i celou širší rodinou). Oproti jeho prvotině Skoncovat s Eddym B. se však tato intimní zpověď o bezútěšné snaze smíření a pochopení postupně mění v tvrdou, politicky motivovanou obžalobu kapitalistického systému.
Režisér Jakub Čermák se ve stejnojmenné inscenaci soustředí především na osobní rozměr příběhu a prostřednictvím podmanivého Daniela Krejčíka rozehrává monodramatickou „cestu do vzpomínek“ – v níž pod salvou výčitek a hněvu vystupují na povrch hluboké šrámy na hrdinově duši. „Celé tohle zkoušení pro mě znamená velkou osobní odvahu po letech sám nastavit zrcadlo sobě i svému otci. A mnohému zkusit porozumět. Snad to stejně budou mít i diváci,“ reflektuje Krejčík.
Ve Venuši ve Švehlovce tak v podání souboru Depresivních dětí vzniklo dojemné komorní dílo o těžkosti smíření se s minulostí i sám se sebou, jež nabývá platnosti i v širším měřítku, protože ony situace, kdy cítíme, že zklamáváme své rodiče a dostatečně nenaplňujeme jejich představy o tom, jakým člověkem bychom měli být, se týkají nejednoho z nás.

 

režie a dramatizace Jakub Čermák

scéna a kostýmy Martina Zwyrtek
produkce Jiří Dejl, Zuzana Juklová
hudba Adam Kratochvíl 

hrají Daniel Krejčík, Adam Mašura

premiéra 17. 11. 2021

 

„Jako režisér jsem nejšťastnější, když si připadám zbytečný. Mám největší radost z nápadu, který nenapadne mě. Jde o ideu týmu, která by nevznikla v hlavě jednoho člověka.”
Jakub Čermák v rozhovoru pro Divadelní noviny (6. 3. 2020)

Všestranně nadaný režisér, herec a performer Jakub Čermák (1980) je známý předně jako frontman a zakladatel uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích. Zároveň ale působí jako dramaturg pražské „kulturní sluje“ Venuše ve Švehlovce a natáčí dokumenty, např. krátkometrážní filmy o LGBT komunitě pro Českou televizi. Také pořádá festival WILD! – jediný festival queer divadla v České republice. Studoval režii na pražské FAMU i DAMU a díky stipendiu Nadace Roberta Bosche strávil rok ve Forum Freies Theater v Düsseldorfu, také se účastnil Mezinárodního fóra mladých festivalu Berliner Theatertreffen.
Začínal jako režisér téměř undergroundové umělecké scény, ale dnes se řadí mezi výrazné osobnosti tuzemského divadelní prostoru. Ve své tvorbě se věnuje jak aktualizovaným přepisům klasických dramat, tak dokumentárnímu, imerzivnímu a nejvýrazněji experimentálnímu divadlu. Na jevišti ho fascinuje sexualita, protože nás všechny ovlivňuje, ať chceme, nebo ne. Sám považuje divadlo za komunikaci, proto byť je spojován s bizarností a výstředností, nesnaží se diváka prvoplánově šokovat či znechucovat, spíše se v něm snaží vzbudit vnitřní diskuzi a touhu objevovat.
Za svou dosavadní tvorbu získal již několik ocenění. Na festivalu Malá inventura (2020) vyhrál Cenu české divadelní DNA za mimořádný přínos v oboru alternativního divadla a z loňské soutěže dramatických textů Nová Dráma si přivezl bronz za autorskou hru Očistec si zaslouží každý.

Nezávislé umělecké těleso Depresivní děti touží po penězích (DDTPP) se zformovalo již v roce 2004 kolem mladých nadšených divadelníků Martina Faláře, jež soubor později opustil, a současného principála Jakuba Čermáka. Původně studentské divadlo napojené na improvizační hnutí se ale postupně vypracovalo v respektovaný umělecký subjekt s jedinečnou poetikou. Snaží se umělecky reagovat na současná společenská témata a vytvářet progresivní, formálně neotřelé inscenace. Typický je pro jejich tvorbu žánr imerzivního divadla – je zde vyžadována interakce s divákem, kterému skýtají možnosti objevovat své hranice, a případně je i z vlastní vůle překračovat, např. Bordel L’Amour (2018). Repertoárově se opírají jak o osobité adaptace klasických románových předloh, tak i autorské texty přesahující do oblasti happeningu či rozhlasového vysílání. Jejich cílem bylo uměním oživovat netradiční prostory, proto, před jejich ukotvením jako domácí soubor Venuše ve Švehlovce (2014), působili zejména na poli site-specific. Dokládá to i jejich vůbec první inscenace Racek v Karlíně, jež vznikala v tehdy vytopeném Hudebním divadle Karlín.
DDTPP byli opakovaně nominováni na Cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo, kterou loni získali za inscenaci Happy end v hotelu Chateau Switzerland a s projektem Marie Stuartovna. Anatomie dramatu obsadili druhé místo na soutěžním festivalu OFFenzíva 2019 v Ostravě.

Čelný představitel francouzské autofikční literatury Édouard Louis (1992) patří v současnosti k nejsledovanějším mladým prozaikům. Umělecky se hlásí k odkazu autorů, jako jsou James Baldwin, Simone de Beauvoir či William Faulkner, ale tematicky jej nejvýrazněji ovlivnil francouzský filozof a sociolog Didier Eribon, jehož kniha Návrat do Remeše znamenala zásadní zlom na Louisově cestě stát se spisovatelem.
Jeho románový debut Skoncovat s Eddym B. (2014), v němž s nekompromisní upřímností popisuje své složité dospívání, vzbudil velký mediální ohlas a přispěl ke znovuotevření diskuze o vnímání dělnické třídy a propastných společenských rozdílech ve francouzské společnosti.
Literárně se profiluje jako značně levicový autor a opakovaně ve svých dílech vykresluje ponižování a sociální vyloučení, kterému musejí příslušníci pracující třídy čelit. Byť pojmenovává i jejich neduhy – rasismus, homofobie, násilnost – nesklouzává k vynášení soudů, ale má pro ně pochopení a hájí je, protože pochází ze stejných poměrů.
Napsal pět románů, z nichž zatím poslední Jak se stát jiným – hluboce osobní příběh o znechucení vlastním životem a neustálé potřebě přetvářet sebe sama – vyjde v českém překladu letos v dubnu.

.....................................

Rozhovory s režisérem Jakubem Čermákem

https://art.ceskatelevize.cz/…clovek-XAjm2   

https://video.aktualne.cz/…cc47ab5f122/

https://www.divadelni-noviny.cz/…-herce-porad  

https://vltava.rozhlas.cz/…nimi-8299230

 

Rozhovory se spisovatelem Édouardem Louisem

https://a2larm.cz/…-od-chudych/

https://www.youtube.com/watch…

https://www.youtube.com/watch…

 

foto Michaela Škvrňáková