PROTI ZDI
Barvitá koláž rozmanitých podob lidské osobnosti. Fascinující souhra slov a hudby. Svár duchovnosti a tělesnosti v syntetickém kolektivním díle, korunovaném hereckou a pěveckou virtuozitou Miloslava Königa – Herce roku 2017 (Cena Divadelních novin i Cena české divadelní kritiky). Režie: Jan Nebeský

scénografie a režie Jan Nebeský

výchozí idea Tereza Marečková
scénář Miloslav König
živá i nahraná hudba Martin Dohnal
kostýmy a rekvizity Petra Vlachynská

premiéra 12. května 2017

hrají
Miloslav König, Martin Dohnal (piano)

 

V Cenách divadelní kritiky 2017 triumfoval Deník zloděje hned třikrát – patří mu tituly Inscenace roku, Hudba roku pro skladatele Martina Dohnala a Mužský herecký výkon pro Miloslava Königa, jenž získal také Cenu Divadelních novin za Herecký výkon sezóny 2016/17.

 

Klobouk dolů před muzikálností Miloslava Königa, který zpěv zvládá tak dokonale, že text i hudbu spojuje v jeden organický celek, bez klišé a úskočných berliček (…) Jeho projev je zanícený, postupně až vášnivý, bez vnější teatrálnosti a pitvoření.
Marie Třešňáková, Kultura ČT24, 21. 5. 2017

 

Königových pěveckých schopností využívají režiséři již dávno, ale tady se mi jeví jeho pěvecký výkon Königovým dosavadním vrcholem: zvládá tu obrovský rozsah poloh, od rapu po téměř kontratenor. (…) Takhle si představuju laureáta na herecký výkon roku – třeba právě v Cenách DN. König s fantastickou tvárností vede své monology-zpovědi o životní cestě, v níž se duše pere s tělem.
Josef Chuchma, Divadelní noviny.cz, 1. 6. 2017

 

Miloslav König se v ní (inscenaci) vyjadřuje zpěvem a ironicky nehorázným herectvím tak, až se člověku točí hlava a má pocit, že by se měl přijít podívat znovu, aby se přesvědčil, jestli se mu to celé nezdálo.
Barbora Etlíková, anketa k Cenám Divadelních novin, 8. 1. 2018

 

Spojení stylově i sémanticky odlišných textů Geneta a Bridela nepůsobí vůbec jako schválnost nebo provokace. Naopak, je strhujícím obrazem rozmanitých podob lidské osobnosti a jejího vnitřního života. A hlavně, už dlouho jsem nezažila, aby se ze scény do hlediště přenášelo tolik energie a nadšení.
Marina Feltlová, anketa k Cenám Divadelních novin, 8. 1. 2018

 

Představení, které samozřejmě a drze sahá po nedosažitelných duchovních výškách a spouští se až na samo dno tělesnosti – jako by lidství ani nemělo hranice. Nikdy jsem neviděla s tak totálním nasazením, virtuozitou, humorem a lehkostí provozovat na jevišti něco tak divného a tak dokonale múzického. Strašně mě to bavilo.
Marie Reslová, anketa k Cenám Divadelních novin, 8. 1. 2018

 

Jan Nebeský (1954), absolvent studia režie na DAMU, je nejen v kontextu českého divadla jedinečným režisérem s nezaměnitelným scénickým rukopisem. K jeho nejvýznamnějším pracím patří inscenace Ibsenových her Přízraky (1988), John Gabriel Borkman (1995), Stavitel Solness (1999) či Cenou Alfreda Radoka ověnčená Divoká kachna nastudovaná se souborem Divadla v Dlouhé (2005), kde později uvedl také Eyofka (2013) a Hedu Gablerovou (2016). Jan Nebeský pro české divadlo objevil rakouského autora Ernsta Jandla, když v Divadle Komedie nastudoval hru Humanisté (2007) či v Divadle Na zábradlí proslulou inscenaci hry Z cizoty, jež získala Cenu Alfréda Radoka 2004..
Vedle zmíněných inscenací Z cizoty a Eyolfek měli diváci Divadelní Flory postupně v letech 1999, 2009 a 2011 možnost zhlédnout autorskou trilogii inscenačního týmu Nebeský–Prachař–Fajt, která sledovala linii velkých postav evropské literatury v konfrontaci se zásadními uměleckými tématy: Hamlet part II, Neúplný sen (Faustovská vize 22. století) podle F. Pessoy a konečně NoD Quijote inspirovaný grafikem B. Reynkem. V této linii režisér pokračuje v experimentálním prostoru NoD/Roxy, kde pod hlavičkou spolku Jedl (Nebeský–Trmíková–Prachař) vznikly tituly Peklo – Dantovské variace (2014), Dvojí domov (2015), Miluji tě jak po smrti (2016) či Médeia (2018).

Nezávislá divadelní společnost Masopust vznikla v roce 2008 z tvůrčího týmu inscenace Topolovy hry Konec masopustu, kterou s absolventy DAMU (Miloslav König, Magdalena Borová, Pavla Beretová, Richard Fiala, Jan Meduna, Lukáš Příkazký či Jiří Panzner) nastudoval Štěpán Pácl a dramaturgyně Tereza Marečková. Od svého vzniku působí v oblasti dramaturgické archeologie (progresivní tradice) propojené se současnými tématy a obrazivou režií, zaměřuje se na nehrané či zdánlivě nehratelné texty, jež nabízejí množství vytěsněných či příliš introvertních témat. Poetika divadla Masopust se rodí z propojení klasických kusů s ryze současnými divadelními prostředky. Vedle Pácla (mj. režie Ibsenova dramatu Brand/Oheň, Lagronové Čupakabra, Calderónúv El Príncipe Constante/Vytrvalý princ) zde pravidelně režírují Anna Petrželková (2014: Woolfové Orlando; 2015: Sedm samurajů podle Kurosawy) nebo Jan Frič (2013: Langerovi Andělé mezi námi; 2017: Hlad podle norského nobelisty Hamsuna). Po roční rekonstrukci budovy Divadla Na zábradlí se v roce 2017 Masopust navrátil na svou domovskou scénu v Eliadově knihovně.